V některých chvílích bylo v táboře utečenců víc, než je obyvatel města. „Nejdřív jsme se jich báli, ale já je chápu. Sám jsem byl před dvaceti lety uprchlík. Dáváme jim jídlo a vodu. Doufáme, že to pomůže,“ říká hned na úvod 43letý Jeroslav, který z Beli Manastiru pochází, a ukazuje nám cestu do kempu.
Nemusí však ani moc říkat. Cestu do uprchlického tábora lemují lehátka, spacáky, poházené věci a všudypřítomné policejní hlídky. Samotný kemp ale nepraská ve švech. Hned na začátku polehává u výdejny Červeného kříže a u ambulance pár desítek lidí. Většina lehátek je prázdná. Ve stanech jsou připravené spacáky a karimatky, ale jen u několika z nich jsou menší skupinky.
„Teď je to tu prázdné. Ale měli jste to vidět včera. Tisíce lidí,“ křikne na mě Ahmed, který mezi dvěma stany se svou snoubenkou zrovna večeří. Ačkoliv sám dostal jen příděly jídla, nedá se odmítnout a trvá na tom, že si od něj musím vzít alespoň jablko. Doma v Sýrii byl šéfkuchař.
Když si k němu přisednu, začne vyprávět, jak se do tábora dostal. Se svou snoubenkou a jejím bratrem vyrazili nejprve do Turecka. Tam utekla i Ahmedova rodina, která s ním dál do Evropy nechtěla. Na živobytí v Evropě by neměli a oproti Sýrii je podle nich situace v Turecku bezpečná. Ahmed tak odjel jen se snoubenkou a jejím bratrem.
Na cestu na řecký ostrov Samos vyrazili z Turecka před deseti dny. Podle Ahmeda to bylo to nejhorší, co kdy zažil. „To nikdy nezapomenu. To bylo peklo. Bylo nás na člunu čtrnáct, z toho čtyři ženy a pět dětí. Vyráželi jsme ve dvě v noci. Horor,“ popisuje, jak se dostali přes moře.
Přístup řeckých úřadů si však nemůže vynachválit a stejné ódy pěje i na Makedonii a Srbsko. „Až v Maďarsku jsme narazili na zeď. Maďarsko by se mělo stydět. Nechali nás dva dny na ulici. Nic nám neřekli. Až potom k nám přišel srbský policista a řekl nám, ať se sebereme a jdeme do Chorvatska, že Maďarsko je jako Hitler a nikdy neotevře. Tak jsme se dostali až sem,“ zakončuje vyprávění.
Že by nedokázal najít práci, se nebojí, se svým povoláním a hovorovou angličtinou se prý uplatní všude. Teď však na vzdálenou budoucnost moc nemyslí, přemýšlí ze dne na den. „Tady v táboře jsme teprve jeden den a doufám, že už dnes nebo zítra vyrazíme na cestu,“ plánuje Ahmed.
Běženci čekající v Tovarniku
