Byl říjen roku 1996 a ve washingtonském hotelu Sheraton se konala benefiční akce na podporu demokratické kampaně. Mezi přítomnými panovala dobrá nálada a americký prezident Bill Clinton se po projevu vydal mezi hosty, aby se pozdravil s příznivci a sponzory.
Na místě byla spousta novinářů. Mezi nimi i Dirck Halstead, hlavní fotograf časopisu Time pro zpravodajství z Bílého domu. Během večera pořídil stovky záběrů.
Kromě jiných i snímek jednoho nenápadného objetí: rozesmátý prezident se naklonil k mladé ženě, kterou tehdy ještě nikdo neznal. Jmenovala se Monika Lewinská.
O poměru mezi nejmocnějším mužem světa a mladičkou stážistkou však tehdy ještě nikdo netušil, a Halstead tak jejich objetí nepovažoval za nic mimořádného. Fotil ještě na klasický film, po vyvolání do redakce odevzdal jen několik snímků a zbytek negativů uložil do svého soukromého archivu.
Zapomenutý záběr v něm ležel dva roky, než se stal symbolem jednoho z největších politických skandálů dvacátého století. Když v lednu 1998 pikantní zprávy o vášnivých schůzkách v Oválné pracovně začaly prosakovat do médií, Halsteada začal pronásledovat podivný pocit.
„Věděl jsem, že jsem její obličej už někde viděl – a to s prezidentem. Ale netušil jsem, kdy a kde,“ líčil později, jak se zoufale snažil exponovat zasunutou vzpomínku.
„Když vypukla kauza Lewinská, všechny redakce a agentury začaly prohledávat své archivy – a nic neobjevily,“ vzpomínal. Se svou asistentkou strávil čtyři dny nad krabicemi s negativy, prohlédli přes pět tisíc snímků.
A nakonec ho našli.
Když fotografii objevil, první vlna mediálního šílenství kolem skandálu už odezněla. Časopis Time chtěl jeho snímek zveřejnit, ale redakce i fotograf si uvědomovali, že klíčové je načasování. Proto se dohodli, že snímek ještě několik měsíců udrží v tajnosti.
Na titulní stránku ho dali teprve o půl roku později, kdy se Monika Lewinská chystala vypovídat před velkou porotou. Z archivního snímku se okamžitě stala mediální bomba.
Na rozdíl od bulvárních fotek měl zvláštní sílu. Byl pořízen na oficiální akci a přesto působí intimně. Prezident je k objektivu zády, ale dobře vidíme výraz ve tváři Lewinské. Má přivřené oči a lehce pootevřené rty. Zdá se, že je skutečně šťastná. Prezidenta opravdu miluje.
Dnes by snímek skončil v koši
Halstead později poznamenal, že kdyby neměl ve zvyku uchovávat si všechny negativy, fotografie by se nikdy nenašla. Žádná agentura podle něj nemá takovou paměť na snímky jako jejich autor. Kdyby tehdy totiž fotil na digitál, pravděpodobně by snímek hned po akci vymazal jako nezajímavý.
„Na té fotografii jsem něco vydělal, i když zdaleka ne tolik, jak si lidé myslí. Kdybych ale své fotky nevlastnil já a sám si je neschovával, ten snímek by nikdy nespatřil světlo světa,“ podotkl fotograf, který během své kariéry fotil evakuaci Saigonu, převratnou cestu Richarda Nixona do Číny i atentát na Ronalda Reagana. Zemřel před třemi lety ve věku 85 let.
První zmínky o vztahu tehdy téměř padesátiletého prezidenta Spojených států Billa Clintona s dvaadvacetiletou Lewinskou se objevily 17. ledna 1998 na webu Drudge Report.
Clinton, který byl v té době více než dvacet let ženatý, nejprve vše popřel. Ve snaze ochránit svou pověst vystoupil dokonce s veřejným prohlášením, v němž odmítl, že by měl s Lewinskou „sexuální vztah“. Vyšetřování však přineslo důkazy, mimo jiné i slavné modré šaty, na nichž byly nalezeny stopy prezidentova spermatu.
Skandál se dostal až do Kongresu. Sněmovna reprezentantů schválila dva body ústavní žaloby – křivopřísežnictví a maření spravedlnosti. Senát je však v únoru 1999 zamítl, a Clinton se tak ve funkci prezidenta udržel až do konce svého mandátu. Teprve v jeho poslední den přiznal, že ve věci lživě svědčil. Dostal pouze symbolický trest: pětiletý zákaz výkonu právní praxe v Arkansasu a pokutu 25 tisíc dolarů.
Šaty jako důkaz. Sperma málem stálo Billa Clintona prezidentské křeslo![]() |
Monika Lewinská se mezitím stala terčem mediálního šílenství. Clintonovi političtí oponenti ji využívali k útokům na prezidenta, jeho příznivci se ji snažili zdiskreditovat a zastrašit. Čelila neustálému tlaku médií i veřejného zesměšňování. Sama později přiznala, že kvůli enormnímu zájmu médií uvažovala o sebevraždě.
Po skandálu se na několik let stáhla z veřejného života, její jméno ale z veřejného prostoru nezmizelo. Své mlčení po několika letech prolomila a nyní na turbulentní dobu čas od času sama zavzpomíná.
„Před svým příběhem neuteču. S tím, co se stalo v roce 1998, už nic nenadělám a nezměním ani svá tehdejší rozhodnutí. Jediné, co člověku zbývá, je vnímat své minulé já s tak velkou empatií, k jaké se jen zmůže,“ shrnula pětadvacet let po vypuknutí skandálu.


























