Druhý květnový den roku 1999 začaly srbské jednotky v Prizrenu psát krví obyčejných lidí další smutnou kapitolu války v Kosovu.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. |
Etnické čistky oddílů jugoslávské armády a policie postihly celé čtvrti. Z těch, kteří krvelačnému běsnění unikli, se stali štvanci. Sbalili pár věcí do rance a prchli z domovů vstříc nejistotě.
Za pouhý den si cestu k nedaleké hranici s Albánií proklestilo více než jedenáct tisíc vystrašených etnických Albánců, většina z nich mířila do uprchlických táborů u města Kukes na albánské straně hranice. Ke karavaně vyhnanců se u hraničního přechodu Morina připojila i Carol Guzyová, fotografka listu Washington Post.
Na Balkáně spolu s kolegy Lucianem Perkinsem a Michaelem Williamsonem dva měsíce dokumentovala humanitární katastrofu, kterou rozpoutaly boje mezi Albánci a jugoslávskou armádou a následné bombardování Jugoslávie organizované Severoatlantickou aliancí.
Každá vlna uprchlíků nesla svůj příběh
Do Albánie, Makedonie, Černé Hory i Bosny a Hercegoviny tehdy před boji prchaly desetitisíce zoufalých lidí. „Den za dnem přicházely nové a nové vlny. Každá skupina uprchlíků s sebou nesla vlastní příběh,“ vzpomínala po letech Carol Guzyová.
UPRCHLICKÉ TÁBORYV době nejhorší kosovské krize hostila Albánie 465 tisíc uprchlíků z Kosova. Dvě třetiny lidí ubytovali místní ve svých domovech, zbytek našel útočiště v některém ze 49 uprchlických táborů. Většina jich vyrostla na albánsko-kosovské hranici u města Kukes na severozápadě země. Jen za první dva týdny po začátku bombardování NATO uteklo do Albánie asi 300 tisíc lidí. Za jediný víkend se populace 20tisícového Kukesu ztrojnásobila a místní ochotně nabízeli uprchlíkům ubytování ve svých domech. V roce 2000 se proto Kukes stal prvním městem, které kdy bylo nominované na Nobelovu cenu míru. Po čistkách v Prizrenu na začátku května 1999 začal tábor Spojených arabských emirátů okamžitě zvětšovat svoji kapacitu. Už 7. května byl ale opět plný, sídlilo v něm osm tisíc uprchlíků. Táborová nemocnice denně ošetřila 450 pacientů. |
Většina uprchlíků z Prizrenu směřovala do tábora, který u Kukes vztyčily a provozovaly Spojené arabské emiráty. Arabský tábor, jak se mu mezi vyhnanci říkalo, měl díky čistotě a pořádku pověst nejlepšího útočiště u hranice, a tak se před ním často tvořily dlouhé fronty lidí.
Zuboženým uprchlíkům chyběla voda, jídlo, léky, teplé oblečení i střecha nad hlavou. I přes dlouhé čekání lidé odmítali jít dál do albánského vnitrozemí, protože se báli, že čím dál od hranice se usadí, tím těžší pro ně bude návrat zpátky do Kosova.
Tábor nemohl obří utečenecké vlny pojmout, a tak uprchlíkům nezbývalo než trpělivě vyčkávat, až se pro ně postaví nové stany. U táborového plotu, za kterým je čekalo alespoň relativní bezpečí, tiše stáli celé hodiny.
V očích měly vepsány příběhy plné strasti a zmaru. V tu chvíli bylo ale všechno lepší, než se vrátit pro jistou smrt do prizrenského pekla. Plot se stal místem setkání odloučených rodin i místem, kde navždy uhasínaly naděje.
Podél plotu si 3. května vykračovala i Carol Guzyová s kamarádem. Chodila sem a tam a bedlivě sledovala dění. K rodině Shalových ji prý přivedl instinkt.
S prstem na spoušti fotoaparátu vyčkala, až Shalovi, kteří čekali před táborem, uvnitř vypátrají další členy své rodiny. Dočkala se. O chvíli později dorazili z útrob tábora prarodiče, kteří dlouhé dny netušili, jestli jsou jejich nejbližší naživu. A teď tu stáli před nimi.
Prosoukali dítě ostnatým plotem a políbili ho
Ten kousek plotu v tu chvíli ovládla nespoutaná radost, na kterou bylo potřeba si sáhnout. Štěstí zhmotnil dvouletý Akim Shala. Kdosi z rodiny malého hocha popadl a podal skrz ostnatý drát k nataženým rukám prarodičů. „Provlékli dítě tam a zpět, jen ho políbili a pozdravili,“ popsala dojemný okamžik Carol Guzyová.
Sama scénu sledovala z těsné blízkosti. „Kamarád mi vlastním tělem proklestil cestu až k plotu, abych mohla ty fotky udělat,“ vzpomínala později fotoreportérka. Podle svých slov se soustředila jen na to, aby se fotografie podařila.
Až později si uvědomila, jak silný moment měla v hledáčku. „Byl to krátký okamžik, ale byla v něm ukrytá velká symbolika,“ zhodnotila snímek, který vyšel v deníku Washington Post a stal se součástí série, jež v roce 2000 získala prestižní Pulitzerovu cenu.
Žádný snímek neumí zachytit slzy uprchlíků
Další snímky ze série symboliku okamžiku ještě umocňují. Ukazují, jak na špatné straně plotu zůstal stát Akimův o dva roky starší bratr Bekir. Byl příliš velký, než aby se prosoukal plotem.
Komise při udělování Pulitzerovy ceny ocenila především „dojímavost a důvěrnost snímků, které zobrazují útěk kosovských uprchlíků“ a vyzdvihla schopnost Guzyové zachytit smrt a ničení elegantní a řemeslně dokonalou formou.
Sama Guzyová o pár let později poznamenala, že žádný snímek nemůže zachytit slzy uprchlíků, jejich bolest nebo peklo, ze kterého museli uprchnout. A to i když je fotografové zachytí nejlépe, jak to umí.
Fotoreportérka Washington Post Carol Guzyová
CAROL GUZYOVÁ
Carol Guzyová se narodila v roce 1956 v Pennsylvánii. Nejprve se stala zdravotní sestrou, ale stále více ji to táhlo k fotografii. V roce 1980 vystudovala fotografii na Floridě a poté osm let pracovala pro
The Miami Herald. V roce 1988 se přestěhovala do Washingtonu a začala pracovat pro Washington Post, kde je zaměstnaná dodnes. Prestižní Pulitzerovu cenu získala třikrát. Poprvé za krytí vojenského zásahu na Haiti, podruhé za fotografie ze sesuvu půdy v Kolumbii a naposledy za snímky kosovských uprchlíků. Americkou Národní asociací novinových fotografů byla třikrát vyhlášena fotoreportérkou roku. Ráda se soustředí na dokumentární fotografii a dlouhodobé projekty, kde má možnost proniknout do hloubky.
