Prehistoričtí bojovníci zraňovali a zabíjeli ženy i děti se stejně vysokou frekvencí, jako masakrovali muže, píše The Independent.
Velké bitvy se tehdy moc neodehrávaly, alespoň pokud jde o zkoumanou populaci, naznačuje studie. Spíše to vypadá na časté menší útoky, kdy se terči stávaly skupiny rodin. Útoky byly někdy mimořádně zuřivé a míra násilí mnohem vyšší, než bylo třeba k prostému zabití.
Některé oběti měly 10 až 20 nezhojených zranění od šípů či kopí. A každá z nich byla terčem alespoň jednoho útoku. Například jedna žena měla 19 nezhojených ran v boku, nohách, paži, rameni a hlavě.
Vědci z Britského muzea a francouzského Národního centra pro vědecký výzkum pomocí mikroskopů detailně prozkoumali ostatky 61 jedinců z prehistorického pohřebiště zvaného Džabal Sahaba v severním Súdánu, kteří byli exhumováni v 60. letech minulého století.
Z těchto 61 lidí jich 41 procent mělo v kostech zranění způsobená šípy nebo kopími. Dalších 21 procent jich bylo zraněno nebo zabito palicemi nebo jinými tupými předměty. U většiny lidí se skoro polovina viditelných zranění stihla zhojit, což napovídá tomu, že se stali terči útoku vícekrát - možná několikrát do roka.
Objevené rány přitom dozajista svědčí jen o části útoků, kterým čelili, jelikož třetina jejich kostí se nedochovala a vědci je nemohli prozkoumat. Navíc mnoho válečných zranění se týkalo svalů a orgánů, a jsou už prakticky nezjistitelná, podobně jako zcela zhojená poranění.
Většina útoků se odehrála z větší vzdálenosti - pomocí kopí nebo luků a šípů, které byly v oblasti údolí Nilu velmi sofistikované a navržené tak, aby způsobily maximální ztrátu krve. Zdá se přitom, že v boji převládaly šípy. Výjimku tvořily děti, které útočníci nezřídka zabíjeli tupými předměty - pravděpodobně kamennými kladivy nebo palicemi z kostí či dřeva. Přinejmenším polovina z 15 dětí z pohřebiště vykazovala viditelné známky toho, že byly (často několikrát) napadeny.
Je možné, že úroveň násilí v Džabal Sahabě byla obzvláště vysoká kvůli klimatickým změnám té doby, které vedly k větší konkurenci mezi různými komunitami. Vnitrozemské údolí Nilu se stávalo výrazně sušší, kvůli čemuž ubývalo divoké zvěře. Také Nil samotný byl mnohem nevyzpytatelnější, občasné velké záplavy ničily prakticky veškerou místní vegetaci.
„Ukázalo se, že Džabal Sahaba je nejstarším pohřebištěm údolí Nilu a jedním z nejranějších míst na světě znázorňujícím rozsáhlé mezilidské násilí. Za tyto časté konflikty bylo nejpravděpodobněji zodpovědné soupeření o zdroje kvůli změnám klimatu,“ míní vědec Daniel Antoine z Britského muzea.
Ačkoliv vědci zkoumali oběti z pohřebiště v posledních několika letech, vědecká práce by nebyla možná bez původních vykopávek na místě, které schválilo UNESCO ještě před stavbou egyptské Asuánské přehrady a následným zaplavením lokality Násirovým jezerem v 60. letech 20. století. Dnes je pohřebiště z doby kamenné nedostupné - leží na dně jezera.
Přesné datum, kdy Džabal Sahaba začalo vznikat, není známo. Nicméně testy ukazují, že lidé v něm byli pohřbeni před 13 400 až 20 000 lety. Zároveň to vypadá, že pohřebiště využívaly jen dvě nebo tři generace tehdejších obyvatel.
Nový výzkum je důležitý, jelikož odhaluje nečekaně vysokou míru násilí, která mohla vypuknout, přinejmenším za určitých okolností, v době kamenné. Naznačuje, že neplatila žádná pravidla, tradice nebo tabu, která by usměrňovala konflikty mezi komunitami.
A to napovídá tomu, že možná neexistovaly žádné etické hodnoty, alespoň pokud jde o zacházení s členy jiných komunit. Množství přehnaného násilí také poskytuje obrázek o míře nepřátelství, které komunity cítily k jiným lidem. Brutální vraždění dětí pak naznačuje, že útočníci chtěli komunitu raději vyhladit, než jen porazit.
