Lesní požáry jsou pro uvedenou oblast přirozeným jevem. Tradiční spouští bývá úder blesku, který zapálí vegetaci a od takového ohniska se pak plameny šíří, dokud je neuhasí déšť, nebo dokud nenarazí na přirozené překážky. Těmi bývají řeky, vlhká údolí nebo bažiny, či místa s řídkou vegetací, jako jsou pohoří.
Pokud se takový požár přiblíží k lidským sídlům, nebo zvlášť cenným územním celkům, lidé se ho pokouší (s větším nebo menším úspěchem) hasit. Tento přístup v zásadě sdílí všechny severské země, sužované tímto problémem.
Větší aktivita při hašení ohňů například ve Skandinávii je daná především tím, že osídlení ohrožených teritorií je zde mnohem vyšší, než dejme tomu v Rusku. Každoroční požáry přitom až dosud zásadně neměnily severský ekosystém – na místech zasažených ohněm se poměrně rychle obnovovala vegetace a spolu s ní se vracela i zvířata a hmyz.
Letošní situace je ale jiná. Díky globálnímu oteplování je severský les a tundra sušší než dříve a proto se v ní požáry šíří snáz a jejich „přirozené“ uhašení trvá déle než v předchozích dekádách. Ohně se také šíří dál na sever, kde přispívají k tání permafrostu.
Sibiř lehá popelem, většinu požárů ani nehasí. Ekologická zkáza je obrovská |
Na Sibiři se navíc na vzniku požárů významně podílí i člověk. Těžaři, ať už legální či nelegální, podle všeho zakládají ohně, aby zamaskovali skutečný rozsah těžby a ušetřili tak na poplatcích, které by měli odvádět do státního rozpočtu.
O tom výmluvně svědčí satelitní snímky, odhalující podezřelou koncentraci ohnisek požárů kolem cest, řek a další míst, snadno dosažitelných člověkem. A tedy míst, odkud je možné odvážet vytěžené dřevo. A co hůř – místní úřady se navíc rozhodly plameny nehasit, údajně proto, že by náklady převyšovaly případný užitek.
Spoluvina ilegální těžby
To nemusí být jenom ukázka krátkozrakosti ekonomie, zaměřené na účetně vyjádřitelný profit. To může být také projev přímé spoluviny s těžaři, protože rychle uhašený požár nedokáže zamést stopy po nelegální těžbě.
Přírodní podmínky i přístup místních úřadů přinesl své plody - na Sibiři už lehlo popelem více než 14 900 000 hektarů lesa. Gubernátory a jejich aparát probudil až zásah centrální vlády, znepokojené obrázky sibiřských měst zahalených dýmem a tím, že více než 720 000 ruských občanů podepsalo petici, požadující bezodkladnou změnu liknavého přístupu.
Do boje s plameny byly nasazeny nejen síly Ruské agentury lesního hospodářství, odpovídající za hašení lesních požárů; byla také nasazena armáda, v Krasnojarském a Irkutském kraji byl vyhlášen mimořádný stav. Nad ohně se údajně vydali i představitelé pravoslavné církve, aby svěcenou vodou zahnali zlo, způsobující požáry.
Tato snaha ale přichází pozdě. Spálená plocha se už přiblížila k historickým maximům a potvrzuje tak velmi nebezpečnou tendenci posledních desetiletí. Rozsah spáleného lesa se zvyšuje (s určitými výkyvy) a tím se zvyšuje i množství CO2, emitovaného do atmosféry.
Požáry na Sibiři se dál šíří, podezření padají na ilegální těžaře dřeva |
Když k tomu přičteme i vliv metanu, unikajícího z tajícího permafrostu, vidíme, že se dostáváme do začarovaného kruhu. Požáry arktického lesa jsou nejen důsledkem globálních klimatických změn, ale zároveň se stávají i faktorem, urychlujícím oteplování naší planety.
Zdá se, že i ve vztahu k požárům severského lesa jsme se dostali k hranici, která nás nutí ke změně dosavadního přístupu. Čím dál méně si můžeme dovolit pokračovat v dosavadní politice, omezující lidské zásahy pouze na případy bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku lidí.
Omezovat hašení plamenů na případy, dávající ekonomický smysl je špatné, protože v takové rovnici chybí významné proměnné: dopad požárů na globální klima a kvantifikace škod, které v souběhu s dalšími faktory způsobí přírodě a konec konců i lidské ekonomice. Severský les je jedním z hlavních zdrojů obnovy kyslíku a také významně napomáhá omezení CO2 v atmosféře. Jeho ekonomický přínos je proto nevyčíslitelný.
Je to podobné, jako v řadě jiných lidských aktivit. I v otázce lesních požárů nazrál čas na zásadní změnu přístupu k využívání a ochraně přírodních zdrojů. Protože si lidstvo bere od přírody víc a víc, musí se naučit jí nejen poctivý díl vracet, ale také se musí naučit sebekázni a sebeomezení. Jinak přírodu nevratně poškodíme a ohrozíme sami sebe. Je otázkou, zda je současné vedení Ruska takové změny schopno.
