Ruské ponorky představují nástroj jaderného odstrašování, říká Visingr

Nová ruská jaderná ponorka Chabarovsk má nést obří podvodní drony Poseidon a zapadá do mozaiky zbraní, jimiž se Moskva snaží demonstrovat svou sílu. V samotné válce na Ukrajině však nehraje žádnou roli. Vojenský analytik Lukáš Visingr v Rozstřelu vysvětluje, proč jsou ponorky především součástí jaderného odstrašování, jak se šíří jejich technologie i proč mají ruské stroje čím dál větší technické potíže.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Ponorky patří k pilířům moderních armád už od první světové války – a jejich význam se nezmenšil. Zásadní roli hrají zejména v jaderném odstrašování. Právě do této kategorie zapadá i ruský Chabarovsk, nosič podvodních dronů Poseidon, tedy v podstatě obřích jaderných torpéd.

„V přímém konfliktu na Ukrajině to nepomůže nijak, ale v širším soupeření Ruska se Západem je to další z těch ‚zázračných zbraní‘, kterými se Moskva ráda chlubí,“ říká Lukáš Visingr. Jde tedy spíše o politický signál a demonstraci síly než o praktický nástroj bojiště.

Kdo vládne pod hladinou

Jaderné ponorky dnes provozuje šest států – USA, Rusko, Čína, Francie, Velká Británie a Indie. Celkem jich je na světě zhruba 130, zatímco všech ponorek, včetně konvenčních, téměř pět set. Tento klub se navíc rozšiřuje: vlastní jaderné ponorky plánují nebo stavějí další země.

„Jadernou ponorku staví Severní Korea, chystají se pro Austrálii, pracují na nich Brazilci nebo Pákistánci. Už to nebude výsada několika supervelmocí,“ konstatuje analytik.

Vedle toho existují stovky konvenčních ponorek. A právě v této kategorii patří ke světové špičce Švédsko. „Zajímavé je rozhodnutí Polska, které si pořizuje švédské ponorky vyzbrojené střelami Tomahawk,“ říká Visingr. Zatím prý s konvenčními hlavicemi.

Tomahawk je přitom schopný nést i jadernou hlavici. „A o polských jaderných ambicích se spekuluje už dlouho,“ upozorňuje vojenský analytik. Rozdíl mezi jadernými a konvenčními ponorkami je zásadní. Atomové stroje mohou zůstat pod hladinou prakticky neomezeně dlouho, jsou rychlé a mají globální dosah.

Platí se za to ale vysokou cenou: samotný reaktor stojí miliardy dolarů a paradoxně jsou tyto ponorky hlučnější. Konvenční ponorky jsou naopak levnější, tišší a ideální pro pobřežní vody, jenže mají omezený dosah i výdrž. Kompromisem se stává pohon nezávislý na přístupu vzduchu, který jim umožňuje zůstat pod hladinou týdny. Právě tento systém se podle analytika Lukáše Visingra stane standardem.

Ruské potíže pod hladinou

Incident u Gibraltaru, kdy se ruská ponorka kvůli technickým problémům musela vynořit a pokračovat v plavbě na hladině, není výjimkou. „Zpráv o problémech ruských ponorek přibývá,“ upozorňuje Visingr.

Sankce i stav ruské ekonomiky se promítají do údržby plavidel a dostupnosti náhradních dílů. Přesto Moskva masivně investuje do speciálních hlubokomořských plavidel – oficiálně záchranných, neoficiálně však vhodných i k sabotážím, například podmořských komunikačních kabelů. Právě v tomto ohledu by mohly Západu způsobit vážné potíže.

Základní principy ponorek se nemění: stísněný prostor, extrémní nároky na psychiku posádky a minimální šance na záchranu při vážné havárii. Technika je dnes nesrovnatelně dál než za světových válek, ale lidský faktor zůstává klíčový.

„Na ponorku se hodí jen určitý typ osobnosti,“ shrnuje analytik. Nejde tedy o žádnou podmořskou romantiku, ale spíše o dlouhodobou zkoušku nervů. „A právě proto zůstává tato služba jednou z nejnáročnějších v moderních armádách,“ uzavírá Visingr.

Letos uplyne čtvrt století od zkázy ruské ponorky Kursk. Poučilo se Rusko z tehdejšího neštěstí? Mají dnes Rusové lepší záchrannou techniku, která jim tehdy chyběla? V čem jsou dnešní ponorky technicky podobné těm z první světové války a v čem se naopak ty nejmodernější liší od svých „prababiček“? Jaký je život posádky na ponorce a jaké zdravotní podmínky musí splňovat ti, kteří na nich slouží? I na tyto otázky odpovídal Lukáš Visingr v Rozstřelu.