Z mlhy se noří gigantické ocelové monstrum. Malebným venkovem otřásají kroky bojového stroje. Jeden pařát připomíná srp, v druhém třímá kladivo. Na hrudi svítí rudá hvězda. Proti zkáze stojí jen osamělý jezdec v rogatywce. V ruce svírá kopí. Na první pohled nemá šanci.
Dramatický obraz steampunkového malíře Jakuba Różalského si vybral polský Ústav národní paměti na plakáty připomínající sté výročí bitvy u Varšavy.
Oslavy jsou to velkolepé. Chystá se multimediální show na národním stadionu, vojenská přehlídka, nespočet výstav a mší. Polská národní banka vydává sběratelskou bankovku, bude odhaleno na devadesát pamětních plaket. Do Varšavy dorazí i šéf americké diplomacie Mike Pompeo.
Rozsah vzpomínkových akcí potvrzuje, že rozhodující střetnutí polsko-ruské války z roku 1920 se dnes, v éře nových půtek mezi Moskvou a Varšavou o výklad historie, těší u našich severních sousedů mimořádné pozornosti.
Posvátné Kresy
Ke střetu mezi Polskem a bolševickým Ruskem se schylovalo od konce první světové války. Východní hranice Polska, které se po 123 letech opět dočkalo nezávislosti, byly provizorně určeny Curzonovou linií. Polský vůdce Józef Piłsudski ucítil příležitost ovládnout rozsáhlá území na východě, která kdysi spadala pod polsko-litevskou unii.
V polské národní mytologii mají takzvané Kresy (Pohraničí) vyhrazeno téměř posvátné místo. Tady se polští rytíři řezali s Tatary a kozáky Bohdana Chmelnického. Tady vypukla první povstání proti ruské nadvládě, tady se odehrávají klíčová díla národní kultury jako Ohněm a mečem Henryka Sienkiewicze.
Z pohraničí pocházel i Piłsudski, sveřepý solitér s povahou nosorožce. Rodák z Vilna (dnešní Vilnius) snil o vytvoření federace východoevropských států pod polským vedením. „Jsou to dveře, které se otvírají a zavírají. Záleží na tom, kdo je rozkopne a jak moc,“ prohlásil při hodnocení mocenského vakua vytvořeného stažením německých vojsk.
8. listopadu 2018 |
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvNa území dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny měl zálusk i Lenin. Zatímco Poláky vedl romantický nacionalismus, jeho motivací byla touha rozšířit revoluci do Evropy – především do rozvráceného Německa. Věřil, že příchod rudoarmějců podnítí evropský proletariát k povstání proti kapitalismu.
Někteří bolševici navíc měli k pohraniční osobní vazby. Felix Dzeržinskij pocházel stejně jako Piłsudski od Vilna, Lev Trockij se narodil v ukrajinském Chersonu.
Plané vítězství
První výstřely třeskly v únoru 1919 a polské jednotky brzy získaly navrch. O měsíc později obsadily Vilno, ovládly západní Ukrajinu a v srpnu byly v Minsku. Nutno podotknout, že pro bolševiky nebyla válka s Polskem v té chvíli prioritou, mnohem ožehavější byl postup generála Děnikina na Moskvu či finální střet s admirálem Kolčakem na Sibiři.
Když získali v občanské válce s bílými navrch, jejich pohled na západní frontu se rychle změnil. Po zimě strávené neplodným vyjednáváním shromáždila Rudá armáda ve východním Bělorusku 700 tisíc mužů. Piłsudski se rozhodl udeřit první. Spojil se s ukrajinským nacionalistou Symonem Petljurou a koncem dubna zavelel k ofenzivě na Kyjev.
Bolševická svoboda. Lev Trockij na polském propagandistickém plakátu
Poláci město obsadili téměř bez odporu – sovětská armáda se stáhla. Bylo to však plané vítězství.
„Kdyby Poláci v Kyjevě měsíc nebo dva zůstali, přešla by jejich těžce vydobytá iniciativa na Sověty. Kdyby postupovali dál, neměli kam jít. Jen necelých sto kilometrů za Dněprem se nacházela osudná připomínka všech, kdo tam pospíchali v minulosti – Poltavské pole,“ píše historik Norman Davies v knize Bílý orel, rudá hvězda.
Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta k celosvětovému požáru. Na svých bodácích přineseme pachtícímu se lidstvu štěstí a mír.
Michail Tuchačevskij
Pocit národního ohrožení vyvolal v Rusku vlnu patriotismu. Do Rudé armády se hlásily i tisíce bývalých carských důstojníků, kteří Leninovu diktaturu ze srdce nenáviděli. Z Kavkazu přicválala na jižní křídlo fronty První jízdní armáda legendárního velitele Semjona Buďonného. Konarmija! Kozácká rudá jízda!
Hlavní sovětský úder byl veden na severu od Bereziny. Velel mu Michail Tuchačevskij, teprve sedmadvacetiletý generál přezdívaný Rudý Napoleon. „Vojáci Rudé armády! Nadešel čas zúčtování. Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta k celosvětovému požáru. Na svých bodácích přineseme pachtícímu se lidstvu štěstí a mír. Na Západ!,“ stojí v jeho slavném rozkazu z 2. července 1920.
De Gaulle i producent King Konga
Tuchačevského armády měly značnou početní převahu. Na některých částech fronty stály proti jednomu Polákovi čtyři rudoarmějci. Během pěti dnů byli Poláci po celé délce fronty na ústupu a Rudá armáda postupovala tempem třicet kilometrů denně. „Běželi jsme celou dobu do Kyjeva a běželi jsme celou dobu zpátky,“ vzpomínal později jeden voják.
V polovině července elitní kavalerie Gajka Bžiškjana, veterána bojů s československými legionáři na Sibiři, obsadila Vilno. Brest-litevská pevnost padla při prvním náporu, Jihozápadní front stál před Lvovem. V Białystoku se pod vedením Dzeržinského ustanovila provizorní komunistická vláda Polska.
Počátkem srpna stála Rudá armáda na dohled od Varšavy. Bylo jasné, že se hraje o samotnou existenci Polska.
„Nepřetržitý peristaltický postup velké přesily nepřítele (...) vytvářel dojem čehosi neodvratného, byl jako nějaký těžký, zrůdný a nezadržitelný mrak. Pod dojmem této valící se bouře stát praskal, morálně se scvrkal a srdce vojáků se chvěla,“ vzpomínal později Piłsudski.
Polsko-sovětská válka. Situace na frontě v květnu 1920
Kolaps Polska tou dobou považovali za nevyhnutelný i představitelé Dohody. Žádnou větší pomoc mu však neposkytli. Především britský premiér Lloyd George hleděl na Piłsudského s podezíravostí a vinil ho, že si v konfliktu s bolševiky začal.
Omezené dodávky zbraní a munice polské armádě sabotovaly stávky přístavních a železničních dělníků – mimo jiné i těch československých. „Ani sou na podporu reakcionářského a kapitalistického Polska!“ bouřil levicový deník L’Humanité.
V Polsku však zároveň působilo čtyři sta francouzských vojenských instruktorů. Jedním z nich byl třicetiletý Charles de Gaulle. V bojích s Rudou jízdou se vyznamenala Kosciuszkova letecká eskadra tvořená americkými piloty, kteří se po konci první světové války vydali za dobrodružstvím do východní Evropy. Nejvyšší polské vojenské ocenění si vysloužil například kapitán Merian Cooper, pozdější producent King Konga.
Totální triumf
Uprostřed atmosféry národní katastrofy převzal otěže armády Pilsudski. Její stav zdaleka nebyl ideální, měla však zdravé jádro. Tvořili ho ostřílení vojáci se zkušenostmi z první světové války (ať už v ní bojovali za Rakousko, Rusko či Německo) a skvělá kavalerie.
Do zbraně se přihlásilo více než sto tisíc dobrovolníků. Byli mezi nimi šlechtici i rolníci, ženy i muži, dělníci i akademici. Pušek bylo málo, stejně jako času na výcvik, a tak některé dobrovolnické oddíly byly ozbrojené jen kosou. Židé do nich nesměli, pro podezření ze sympatií k bolševikům byli hromadně internováni.
Klíčové bylo, že Polákům se podařilo prolomit sovětské šifry. Díky tomu mohl Piłsudski připravit past: pustit sovětské armády do vyklizeného prostoru na sever od hlavního města, zadržet hlavní nápor od severovýchodu a pak vyrazit do protiofenzivy od řeky Wieprz na jihovýchodě.
„Piłsudski zažíval momenty paniky, kdy se obával nejhoršího. Naštěstí mu osud poskytl téměř týden času, během nějž jeho jednotky mohly zaujmout pozice a připravit se na útok,“ píše Norman Davies.
Rozhodující bitva vypukla 12. srpna. Nejurputnější boje se odehrávaly na předměstích Praga, Radzymin a v okolí pevnosti Modlin na soutoku Visly a řeky Narev. Po tři dny se fronta přelévala sem a tam. Bolševici se v jednu chvíli dostali až do vzdálenosti dvanáct kilometrů od centra Varšavy.
Polská 5. armáda pod velením Władysława Sikorského však předváděla pravé divy. Tváří tvář přesile (Sikorského tři pěší a jedna jízdní divize stály proti dvanácti pěším a dvěma jízdním divizím) opět dobyl východní předměstí a zajistil viselské předmostí.
Šestnáctého srpna zahájila z jižního křídla protiofenzivu Piłsudského úderná skupina. Postupovala snadněji, než očekával. „Jeho muži plně využili momentu překvapení a plnou rychlostí postupovali vpřed. Probíjeli si cestu jedním sovětským oddílem za druhým, ničili jejich komunikační linie, rozsévali chaos a nakonec jim uštědřili totální porážku,“ píše Norman Davies.
O dva dny později Tuchačevskij pochopil, že je vše ztraceno. Pokus o ústup a přeskupení sil se změnil v bezhlavý úprk. Z jeho pěti armád jedna přestala existovat, dvě byly zdecimovány a dvě těžce ochromeny. Deset tisíc mužů zahynulo v bojích, další tisíce padly do zajetí. Kavalerie Gajka Bžiškjana za zpěvu Internacionály překročila hranice Východního Pruska a byla internována.
Charles de Gaulle jásal: „Našim Polákům narostla křídla! Vojáci, kteří byli ještě před týdnem fyzicky i morálně na pokraji sil, nyní postupují tempem čtyřicet kilometrů za den. Ano, vítězství! Totální triumf!“
Vzpurný Stalin
Často se spekuluje o roli Josifa Stalina, který působil jako politický komisař u Jihozápadního frontu v Haliči. Právě jemu mohli Poláci poděkovat, že dlouho odmítal poslechnout rozkazy, aby První jezdeckou armádu Semjona Buďonného poslal k Varšavě.
Pilsudského úderné síly, které se nacházely jen asi sto třicet kilometrů od Konarmiji, tak mohly deset dnů nerušeně operovat. „Polské vrchní velení dostalo jedinečnou možnost vypořádat se zvlášť s Tuchačevským a zvlášť s Buďonným – a jednoho po druhém porazit,“ píše Norman Davies.
S Rudou jízdou se Poláci vypořádali začátkem září u Zamośći. Historikové rádi uvádějí, že to byla poslední jezdecká bitva v dějinách Evropy. Pro Buďonného skončila katastrofou: jen tak tak se mu podařilo probít se z obklíčení. Na útěku k Dněpru jeho demoralizované jednotky zdivočely a spáchaly řadu pogromů.
Lev Trockij ve svých pamětech neúspěch tažení přičítá osobním ambicím Stalina, který podle něj chtěl do Lvova vstoupit ve stejnou chvíli jako Tuchačevskij do Varšavy. „Kdyby Stalin s Vorošilovem a negramotným Buďonným nevedli v Haliči vlastní válku, a kdyby byla Rudá jízda v Lublinu včas, neutrpěla by Rudá armáda porážku,“ napsal po svém mocenském pádu.
Sovětská porážka však měla více příčin. Mimo elitní jednotky byla morálka a bojové schopnosti Rudé armády slabé. Ukázalo se také, že polské masy vůbec nesdílejí Leninovy sny a místo toho, aby se povstaly proti „panstvu“, houfně rukují do dobrovolnických oddílů.
Ruští bolševici proto po porážce opustili myšlenku mezinárodní revoluce a soustředili se na konsolidaci moci doma. Zahájili intenzivní industrializaci, která ze Sovětského svazu časem udělala druhou největší průmyslovou velmoc. Stalin na ponížení z roku 1920 nikdy nezapomněl. Když v 30. letech odstartoval rozsáhlé čistky, byl jednou z jejich prvních obětí Tuchačevskij.
Černá madona nad bitevním polem
Také pro Polsko mělo vítězství z roku 1920 osudové důsledky. Zrodila se legenda o neporazitelnosti jezdectva a přesvědčení, že Polsko se dokáže ubránit proti SSSR i Německu. Polští huláni se v září 1939 vrhali na německé tanky stejně hrdinně jako o devatenáct let dříve na Konarmiju u Zamośći. Tentokrát to dopadlo katastrofálně.
Po druhé světové válce se veškerá východní území, která Polsku připadla po Rižském míru z roku 1921, dostala pod kontrolu Sovětského svazu. Nastoupila brutální depolonizace. Kresy byly definitivně ztraceny.
Josef PiłsudskiPolský vůdce zastavil Rusko a skončil jako autoritář |
Do polské národní paměti vstoupila bitva u Varšavy jako zázrak na Visle. Nejúpornější boje se odehrávaly na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Tisíce Poláků se tehdy v kostelech modlily za porážku Antikrista a objevila se svědectví, že nad bitevním polem se zjevila Černá madona čenstochovská.
Náboženská legenda je stále živá. „V noci ze 14. na 15. srpna se stal zázrak v podobě zjevení se Nejsvětější Panny Marie nad oddíly Rudé armády, což vyvolalo paniku v jejích řadách,“ nechal se před sedmi lety slyšet biskup Henryk Hoser.
Norman Davies soudí, že o žádný zázrak rozhodně nešlo. „Bitvu o Varšavu rozhodly schopnosti, disciplína a odhodlání polských obránců, vlastenectví mnoha dobrovolníků a Piłsudského brilantní protiútok, jímž zastavil sovětskou ofenzivu,“ píše britský historik.
