Když se kanadský režisér Jonathan Durand poprvé vypravil do Afriky, měl pocit, že je konečně doma. Jeho babička Kazia Gerechová tady za druhé světové války žila v uprchlickém táboře, který se nacházel na území dnešní Tanzanie. „Když vaše polská babička vypráví, jak jezdila na safari a šplhala na nejvyšší horu Afriky, inspiruje to dětskou představivost,“ popisuje Durand.
Dnes však o tom, že Poláci hledali za války v Africe útočiště, ví jen málokdo. Svědectví Gerechové inspirovalo jejího vnuka, aby se vypravil hledat další pamětníky do východní Evropy, na Blízký východ nebo do Afriky.
Durand nakonec natočil dokumentární film s názvem Paměť je naše vlast (v originále Memory is our homeland), který letos představí na několika mezinárodních filmových festivalech.
Podle stanice Deutsche Welle žila Gerechová mezi lety 1942 a 1949 společně se svými sourozenci a rodiči v jednoduché chýši v Tengeru na tehdejším britském území Tanganyika. Když se Durand vypravil na místa, kde stávaly polské uprchlické tábory, místní obyvatelé na utečence vzpomínali v dobrém. „Pro některé to byl úplně první kontakt s bílými,“ vypráví Durand.
Pozitivní vzpomínky mají na místní také polští uprchlíci. „Byli mladí a setkání s jinou kulturou je formovalo,“ myslí si Durand. Podle expertky na migraci Julie Devlinové z německé univerzity v Eichstätt-Ingolstadtu tady spolu lidé dobře vycházeli, pomáhali si a společně navštěvovali nedělní mše.
Polská migrace do Afriky má své kořeny v srpnu 1939, protože právě tehdy německý vůdce Adolf Hitler podepsal se sovětským diktátorem Josifem Stalinem smlouvu o vzájemném neútočení, v rámci které si obě velmoci rozdělily několik evropských zemí včetně Polska.
O několik dní později Německo vstoupilo do Polska a rozpoutalo největší konflikt v dějinách lidstva. Za několik týdnů se z východu přidali Sověti, kteří okamžitě začali s etnickými čistkami a deportovali stovky tisíc Poláků, včetně mnoha Židů, do táborů nucených prací na Sibiři nebo v Kazachstánu.
Pendant la Seconde Guerre mondiale, des milliers de #polonais ont trouvé refuge en #Afrique. Le documentaire "Memory is our homeland" retrace leur odyssée. https://t.co/3hvnzPW9se https://t.co/qk6L2HAQkx
V roce 1941 se však karty obrátily, a to když nenasytné Německo zaútočilo na Sovětský svaz a donutilo Rusy, aby se domluvili se spojeneckými silami. Ty však požadovaly amnestii pro vězněné Poláky. Vzhledem k tomu, že návrat do válkou zmítané vlasti nepřicházel v úvahu, přibližně 116 000 Poláků se přesunulo do Íránu, kam vtrhla anglo-sovětská vojska.
Britové za války své africké vojáky šidili, bělochy platili třikrát lépe |
Írán se však o takové množství utečenců nedokázal postarat, což britskou vládu přimělo k přesunu polských civilistů do vlastních kolonií.
Po této okružní cestě se Poláci nakonec dostali do Tanzanie, Zimbabwe nebo jiné části britské Afriky, kde zůstali až do konce druhé světové války. Africké hostitelské země poté daly Polákům jasně najevo, že mají odejít.
„Africké země byly na cestě k nezávislosti a nechtěly hostit lidi, kteří jim připomínali koloniální nadvládu,“ popisuje Devlinová. Velká část Poláků se však nechtěla vrátit do vlasti, kterou po válce ovládal Sovětský svaz. Proto odešli do Austrálie, Kanady nebo Velké Británie.
Durandova babička odešla do Anglie v roce 1949, kde se provdala za Poláka a přeživšího z nacistického koncentračního tábora Majdanek. Společně poté zamířili do Kanady.
Durandovi se dlouho nedařilo objevit dobové záběry, ale nakonec měl štěstí v polském institutu v Londýně, kde našel jediný existující filmový záběr z uprchlického tábora v Tanzánii. Společně s dalšími polskými dětmi je na něm také právě jeho babička.
