Fotka jako vystřižená z existenciální dystopie Stalker vznikla v roce 1964, kdy fotograf Antanas Sutkus dorazil do městečka Ignalina, aby fotografoval tamní rybáře. A protože byl zrovna první zářijový den, ráno na ulici potkal děti kráčející poprvé do školy.
 |
„Vidím děti s květinami. ‚Kam to jdete?‘ – ptám se. ‚Cože, strejdo, ty nevíš? Dneska je prvního září.‘ – ‚Ne,‘ říkám, ‚úplně jsem zapomněl.‘ – ‚Tak pojď s námi, třeba si vzpomeneš.‘ A tak jsem šel s nimi. Před školou právě začínal slavnostní nástup. A zatímco jsem se motal kolem rozrušených školáků s rodiči, vyfotil jsem toho pionýra,“ vzpomínal Sutkus pro portál Bird in flight.
Uprostřed prvního školního dne na litevském venkově vznikla jedna z nejznámějších a nejpozoruhodnějších fotografií v dějinách Sovětského svazu: portrét ošátkovaného kluka s nekonečně smutným pohledem. Jeho výraz dodnes svírá srdce, světelný kontrast dává vyniknout jeho osamělosti uprostřed davu.
Černobílý snímek se stal tichým projevem odporu. V éře, kdy měl fotoaparát sloužit jako nástroj propagandy a zobrazovat radostné tváře mládeže, ukázal Sutkus pravý opak. Pionýrský šátek už není symbolem krásných zítřků, ale cejchem, obojkem všeobjímající uniformity. Dítě není součástí sovětského kolektivu, ale jedincem s vlastní duší a názory.
 |
Přestože Stalin už byl více než deset let po smrti, komunistická strana tak kritický snímek nedokázala skousnout. Do časopisu Sovětksoje foto přišla záplava dopisů, ve kterých si čtenáři stěžovali, že pionýr na fotce vypadá jako z koncentračního tábora a ptali se, proč redakce dává prostor práci „fotografického Solženicyna“.
„Když byl obrázek zveřejněn v časopise Sovětskoje foto, čtenáři napsali přes dvě stě protestních dopisů a mě si předvolali na Ústřední výbor komunistické strany v Moskvě, abych podal vysvětlení,“ vzpomínal o mnoho let později. Před postihem ho zachránila šéfredaktorka magazínu, která skandál dokázala ututlat.
Sutkus podobným otázkám čelí dodnes. „Nedávno se mě ptali v Petrohradě, proč ten pionýr vypadá, jako by utekl z koncentračního tábora. Já jsem odpověděl, že nebyl v koncentračním táboře, ale v socialistickém táboře. A tam se také nežilo lehko,“ uvedl před devíti lety.
Rozjívená dvojčata rozbila šeď komunismu. Po letech jsme je vyfotili znovu |
Antanas Sutkus se narodil v roce 1939 a už během svých prvních pěti let zažil více traumat než většina lidí za celý život. Jeho otec spáchal rok po jeho narození sebevraždu poté, co byl sovětskými úřady donucen pronést veřejný projev na oslavu Říjnové revoluce. Matka odešla od rodiny a malý Antanas vyrůstal u prarodičů uprostřed rašelinišť.
„Pořád se mi hrozně stýskalo po otci. Pronásledovala mě znepokojivá myšlenka: nikdy mě nemiloval, a proto spáchal sebevraždu. Byli jsme chudí. Pamatuji si na vesničany, jak během odpočinku při práci na rašeliništi seděli na kmenech, kouřili a bavili se o politice. Přemýšleli, jestli přijdou Američané a pomohou jim.“
Antanas Sutkus: Slepý pionýr, Kaunas
Vystudoval žurnalistiku a v padesátých letech začal fotografovat. Vadil mu všudypřítomný tiskový dohled a z fotoaparátu chtěl udělat „zbraň undergroundu“.
Od počátku kariéry se soustředil na černobílé portréty obyčejných lidí a tvrdou realitu života v sovětském Pobaltí často ukazoval právě skrze tváře dětí. „Děti mají svět s vlastními zákony, pravidly, vlastním štěstím a smutkem,“ poznamenal. „Abyste do něj vstoupili, musíte cítit, že jste dítě. Dospělí a děti, to je naprosto jiný příběh.“
Díky svým organizačním schopnostem a zájmu o vývoj fotografie na Západě stál u zrodu litevské školy fotografie, která v Sovětském svazu šedesátých let zapůsobila jako naprosté zjevení.
„Záběry těchto fotografů ukázaly, že socialistický pokrok je lež, a odhalily nedostatky v základní životní úrovni. V té době to bylo velmi odvážné, protože ukazování nepřikrášlené reality bylo vnímáno jako společenská kritika,“ konstatuje web litevské veřejnoprávní televize LRT.
Sutkusovou nejslavnější fotografií se stal portrét Jeana-Paula Sartra, který Litvu navštívil v polovině šedesátých let i se svojí partnerkou, spisovatelkou Simone de Beauvoir. Fotka filozofa kráčejícího proti větru se ve Francii dostala do učebnic a v Litvě podle ní udělali sochu, Sutkus ale musel bojovat o uznání autorství. Ve Francii se totiž dlouho mělo za to, že ji pořídil Henri-Cartier Bresson.
„Jednou mě dokonce obvinili z plagiátorství – prý i školáci vědí, že je to Bressonova fotografie. Musel jsem dokazovat, že je to moje práce. Ať už to bylo jakkoliv, dnes je ten snímek mou i Sartrovou vizitkou. Je to moje nejznámější fotografie,“ vzpomínal pro Bird in flight rodák z Kaunasu, který je dodnes čestným prezidentem Litevské asociace fotografů.
Po celou kariéru fotil výhradně na černobílý film, barevný použil jen během reklamních zakázek. Ani přechodu na digitál se na stará kolena nehodlal přizpůsobovat, podle něj fotografy zbavuje odpovědnosti, protože nemusí brát ohled na materiál.
„Důvod, proč fotografuji, není zachytit objektivní realitu. Lidé jsou takoví, jací jsou. Ale když je vyfotím, jsou to mí lidé. Jsou to lidé, jak je vidím já.“ svěřil se žijící klasik světové fotografie pro googlovský projekt Arts&Culture.
