Představte si, že se třeba chystáte ráno do práce. Pospícháte. Najednou někdo klepe na dveře. Je to místní strážník a předává vám příkaz k vystěhování. Na odchod máte deset minut.
Zpanikaříte? Budete se bránit? Začnete chrlit výmluvy a prosit o trochu víc času? V šoku poberete peněženku a oblečení a až pak vám dojde, že nemáte kde bydlet? Vezmete si fotky svých dětí, nebo spíš televizi? Konstábl Lennie McCloskey už zažil všechny myslitelné reakce.
V americkém Phoenixu za posledních dvacet let osobně vystěhoval přes dvacet tisíc neplatičů nájemného. Každé ráno si nasadí neprůstřelnou vestu a vyrazí do služby, kde nafasuje příděl pro daný den. „Patnáct, šestnáct – panebože Louise,“ říká své spolupracovnici pětašedesátiletý strážník.
„Asi se vracíme do normálu,“ ozývá se kolegyně ve vysílačce. Vskutku. V arizonském městě skončilo poslední vyhlášené moratorium na placení nájmů, které v USA zavedli stejně jako v mnoha dalších zemích proto, aby občanům zasaženým pandemií pomohli v tíživé situaci.
Koronavirus totiž mnohé připravil o práci a nájem nebylo z čeho platit. Během moratoria se Lennie snažil lidem pomoci dohodnout se s majitelem bytu, nasměrovat je k federální finanční pomoci. S tím je však definitivně konec.
Zaplatíme vaše dluhy za nájem, slibuje Kalifornie. Chce předejít vystěhovávání |
Mnozí majitelé bytů, kteří kvůli ulevujícímu opatření přišli o příjmy, navíc razantně zvedli nájmy a zadlužení nájemníci už to nezvládají.
Lennie si tak znovu nasazuje služební rukavice a kromě zbraně s sebou nosí i nálepky pro uklidnění dětí a pamlsky pro zabavení psů. „Dobrý den! Tady strážník okresu Maricopa,“ říká, když klepe na dveře.
Od srpna vystěhoval zhruba tři sta lidí. Mezi nimi třiadevadesátiletého obyvatele centra pro seniory, šest rodin napěchovaných do dvou místností, somálského uprchlíka, muže se sobem, skupinu narkomanů s mísami plnými padělaných peněz, schizofrenika, ženu, jež se snažila schovat ve skříni, či muže, který tvrdil, že je „svrchovaný občan“ a zákony pro něj neplatí.
 |
Bez ohledu na to, kdo je za dveřmi a v jaké je situaci, Lennieho postup je vždy stejný. Musí byt prohledat, dostat všechny jeho obyvatele ven, zatímco zámečník vymění zámek. To vše ideálně za deset minut, které doporučuje vláda. Ne vždy to vyjde a Lennie pak jen v hlavě počítá minuty navíc. Jedenáct, dvanáct...
„Co byste rád?“ ptá se polonahý muž středního věku, který právě snídá cereálie. V místnosti za ním jsou vidět spousty krabic, rozbitý nábytek a hromady odpadků. „Dobrý den. Jsem tu, protože mám příkaz vystěhovat vás odsud,“ odpovídá Lennie.
Muž se podívá na jeho služební odznak a zbraň. „Aha, dobře,“ říká a pokračuje v jídle. „Promiňte, ale nemáme moc času,“ naznačuje konstábl, aby si nechápavý neplatič pospíšil. „Ach, vy to myslíte tak, že se mám vystěhovat dnes? Právě teď?“
Lennie přikyvuje a čerstvého bezdomovce instruuje, že si má vzít jen věci, bez nichž se neobejde. Pro zbytek si bude moct přijít po domluvě s majitelem bytu. Dva puberťáci, kteří byli další na řadě, si vzali jen nabíječky na mobil a PlayStation.
Po nich následuje matka se dvěma dětmi. Ještě rychle vytahuje prádlo ze sušičky. Nemá kam jít a ani azylový dům, který jí Lennie poradil, nemá místo. „Zkusila jsem všechno. Pár dní budeme v autě,“ říká zoufalá žena.
Nová realita je divočejší než dřív
Ačkoliv se podle listu The Washington Post zdá, že očekávaná „lavina vystěhovávání“ nepřišla, něco se ve srovnání s praxí před pandemií přece jen změnilo. Zkušený Lennie míní, že doba je teď nemilosrdnější a méně předvídatelná. Páni domácí jsou netrpělivější, s placením už nájemníkům nechtějí čekat.
Po měsících vládní podpory se zase lidem ještě méně chce opouštět pronajatý byt. A ano, mnozí si ve falešné iluzi svobody zvykli na to, že platit nemusí. Ničili vybavení a za peníze z dávek si kupovali novou televizi i auto. Většina však byla prostě na dně, vyděšená z nového viru.
Ale změnil se i sám Lennie. Cítí, že má pro neplatiče více pochopení. Je shovívavější a soucitnější. A tak když poprvé zaklepal na dveře rodiny Hernandezových a na zápraží uviděl rozházené hračky, bylo mu jí líto už předem. Ricardo Hernandez právě mířil do práce, jeho malá dcera se chytila jeho nohy a potom, co si všimla neprůstřelné vesty na těle cizího muže, začala plakat.
Miliony nájemníků v USA skončí na ulici kvůli papírování, varují experti |
Nabídnutá nálepka se jí zalíbila, přilepila si ji na šaty. Lennie se tak mohl vrátit k otci rodiny. „Vím, že je to těžké. Dáme vám pár minut, abyste si mohli vzít osobní věci,“ povídá.
„Máme tři děti. Bydlíme tu tři roky a nikdy jsme nedělali problémy. Nájem jsme platili, ale teď jsme se zpozdili kvůli té pandemii,“ vysvětluje Ricardo. „A já vám věřím. Ale bohužel to příkaz k vystěhování nijak nemění,“ konstatuje Lennie. „Mám peníze,“ prohlásí najednou Ricardo.
Podobné vykrucování už strážník slyšel mockrát. Obvykle na ně nedal, nájem je potřeba platit včas, příkaz už je napsaný a on je tu jen proto, aby ho vykonal. Tentokrát se mu však mladé rodiny zželelo. „Dobře, pokud vám domácí povolí zaplatit teď, nemám s tím problém. Bylo by to pro všechny nejlepší,“ svolí nakonec.
Šest tisíc dolarů je moc...
Jenže v kanceláři pronajímatele už to tak snadné není. Z původních 2 300 dolarů, o kterých se zmiňují Lennieho formuláře, se po přičtení nájmu za příští měsíc rázem stává víc než 6 100 dolarů. Tolik peněz Ricardo, který během pandemie přišel o práci manažera a tak zkusil nesnadné podnikání na vlastní pěst, nemá. Zákazníci mu také dluží peníze.
„Co takhle dát mu čtyřiadvacet hodin?“ navrhuje Lennie. S Ricardem tráví skoro už dvacet minut. Domácí svolí, Ricardo vyskočí a jde obvolávat své vlastní neplatiče. Lennie odchází k dalším „klientům“ a vrací se druhý den. Ricardo se však domácí neozval, dlužný nájem nepřinesl.
Majitelka tak byt pronajala někomu jinému a za víc peněz. Lennie si povzdechne a jde znovu klepat na stejné dveře. „Šest tisíc je moc, potřebujeme víc času,“ prosí zase Ricardo. Tentokrát už neúspěšně. Na vystěhování nezbytností pro sedmileté, čtyřleté a roční dítě a psa mají s manželkou deset minut.
„Nedívej se na mou televizi. Nepřepínej kanál. Nespi v mé postýlce,“ nakazuje holčička Lenniemu, zatímco v bytě vrcholí chaos. „Co když potřebuju celou kuchyň?“ vzdychne matka. Když po patnácti minutách vynesou všechno možné od plenek až po psí granule, začne zametat. „To nemusíte dělat,“ uklidňuje ji Lennie.
„Nemůžu si pomoct,“ hlesne žena a rozpláče se. „Tohle je prostě špatně. Je to absurdní. Je to kruté. Je to barbarské,“ zavolá ještě Ricardo z auta. „Je mi to líto,“ omlouvá se Lennie, ale moratorium je pryč a on nemá na výběr. Zamyká nový zámek a pokračuje dál. Na seznamu je další jméno.
