Jen několik týdnů před svou smrtí dělal papež František to, co mu šlo nejlépe. Rozčiloval konzervativce. V polovině února ostře kritizoval americkou administrativu za plány na deportaci milionů migrantů, které označil za „porušení důstojnosti“. V dopise americkým biskupům katolíky vyzval, aby odmítli opatření, které spojují migraci s kriminalitou. Státy a komunity však podle papeže měly právo se chránit před lidmi, kteří spáchali vážné zločiny.
Trumpův zmocněnec pro ochranu hranic Tom Homan tehdy papežovi ostře vzkázal, aby se staral o katolickou církev. On se ale nenechal zviklat. Byl to klasický František: impulzivní, instinktivně chránící chudé a zranitelné, s minimem teologických frází a maximem lidskosti, píše Politico.
Papež pozdravil věřící z balkonu ve Vatikánu, předtím se setkal s J. D. Vancem |
Zesnulý papež za sebou zanechal složitý a rozporný odkaz. Do úřadu nastoupil v roce 2013 s jasným úkolem: očistit církev po skandálech, které vedly k rezignaci Benedikta XVI. Byl prvním papežem z Latinské Ameriky, prvním jezuitou v tomto úřadu a prvním, kdo přijal jméno František – jako odkaz na chudobu a pokoru svatého Františka z Assisi.
Na první pohled se zdálo, že právě on bude tím, kdo církev nasměruje k otevřenosti, pokoře a spravedlnosti. V mnohém se mu to podařilo. Zasazoval se za práva migrantů, kritizoval kapitalismus, otevíral úřady ženám a laikům.
„Kdo jsem já, abych soudil?“
Slavným se stal jeho výrok: „Kdo jsem já, abych soudil?“ Tak odpověděl v roce 2013 na otázku novinářů, zda se homosexuál může stát knězem. Jeho cílem bylo přiblížit katolickou církev světu a udělat z ní spíše „polní nemocnici“, která místo moralizování především pečuje o zraněné.
Zároveň ale zanechal církev rozdělenou a často frustrovanou. Jeho snaha o reformy byla mnohdy chaotická, vlažná nebo nedotažená. Konzervativce provokoval, liberály zklamal. Ačkoliv zrušil některá omezení, jiná, jako je například zákaz svěcení žen, zachoval. Pod tlakem afrických biskupů dokonce zmírnil pokrokové stanovisko ohledně žehnání stejnopohlavním párům.
Na mezinárodní scéně si získal obdiv v zemích stoupenců globálního Jihu, ale Západ mu často vyčítal mlčení k represím v Číně nebo nejednoznačný postoj k válce na Ukrajině. Odsoudil izraelskou invazi do Gazy, čímž opět rozvířil emoce.
OBRAZEM: Z ďáblíka hlavou církve. Jak šel čas s papežem Františkem |
Odpůrce nelítostně likvidoval
Františkova osobnost nebyla bez kontroverzí ani v soukromí. Dokázal být tvrdý a nelítostný vůči svým odpůrcům. Kardinála Raymonda Burkea, hlasitého představitele konzervativního křídla, postupně marginalizoval a nakonec ho vystěhoval z dotovaného vatikánského bytu. Burke, známý svým teatrálním vystupováním, dlouhodobě kritizoval papežovu „probuzeneckou“ agendu a tvrdil, že církev je „příliš feminizovaná“. Nedostatek kněží například sváděl na zavádění ministrantek.
Ani snahy o očistu církve od finančních a sexuálních skandálů nedopadly přesvědčivě. V roce 2017 byl záhadně odvolán vrchní auditor, což vedlo ke zpackané investici do londýnských nemovitostí a také k odsouzení a uvěznění bývalého kardinála Angela Becciua. Další vlnu pohoršení vyvolalo jeho přátelství s jezuitským umělcem Markem Rupnikem, obviněným ze znásilnění. Vatikán i přes kauzu dále objednával jeho umělecká díla.
Hlas naděje. Otevřel tabuizovaná témata církve, reagují politici na smrt papeže |
Františkův pontifikát se vyznačoval nedůsledností, a možná i chaosem. Mnohé změny zůstaly nedokončené a některé reformy vedly k nejasnostem. Přesto se mu podařilo dramaticky změnit geografii církevního vedení. 110 ze 138 kardinálů, kteří budou volit jeho nástupce, jmenoval právě on – a mnozí z nich nepochází z Evropy. Zda ale skutečně podpoří jeho vizi, zůstává nejisté. Vatikánská spojenectví totiž často končí s koncem pontifikátu.
Navzdory všemu byl papež František mezi lidmi oblíbený jako málokterý jiný duchovní. V době své smrti měl mezi 1,4 miliardami věřících na světě takovou popularitu, že by mu ji mohla závidět většina politiků.
