V den, kdy bylo zahájeno toto soudní řízení, otřásla Ruskem i celým světem strašná zpráva o smrti Alexeje Navalného.
Otřásla i mnou. Dokonce jsem uvažoval o tom, že se závěrečné řeči zcela vzdám: co také říkat dnes, kdy jsme se ještě nevzpamatovali z šoku, který nám ta zpráva způsobila? Ale potom mě napadlo: vždyť jsou to všechno články jednoho řetězce – Alexejova smrt, nebo přesněji vražda, soudní řízení s dalšími kritiky režimu včetně mne, potlačování svobody v zemi i vpád ruských vojsk na Ukrajinu. A rozhodl jsem se, že nakonec promluvím.
Nespáchal jsem trestný čin. Jsem souzen za novinový článek, v němž jsem politický režim, který se v Rusku etabloval, označil za totalitní a fašistický. Článek byl napsán již více než před rokem. Tehdy některým mým známým připadalo, že přeháním.
Oleg OrlovJeden z nejznámějších obránců lidských práv v Rusku. Do disentu se zapojil už rozdáváním letáků proti invazi sovětských vojsk do Afghánistánu v roce 1979. V 90. letech působil jako pozorovatel během mnoha konfliktů v postsovětském prostoru. V roce 1995 byl ve skupině dobrovolných rukojmích při vyjednávání o propuštění téměř dvou tisícovek lidí zajatých čečenskými separatisty v nemocnici na jihozápadě Ruska. Od roku 1999 patřil k vedení Memorialu, který proslul odhalováním zločinů komunismu v někdejším Sovětském svazu. Ruský soud nařídil v prosinci 2021 sdružení, které se vypracovalo na největší ruskou organizaci na ochranu lidských práv, rozpustit. Zatímco většina odpůrců Vladimira Putina byla uvězněna či emigrovala, Orlov do exilu odmítal odejít. Pokládal za důležité, aby v Rusku zněly kritické hlasy. Odsouzen byl za opakovanou „diskreditaci armády“. Předmětem obžaloby byl článek, ve kterém Orlov napsal, že Rusko se za prezidenta Vladimira Putina stalo fašistickým státem. První proces skončil loni v říjnu pokutou ve výši 150 000 rublů. Prokuratura se ovšem odvolala a v prosinci soud nařídil nový proces. Ten sedmdesátiletého veterána občanské společnosti v úterý poslal na 2,5 roku za mříže. Přímo ze soudní síně byl odveden do vězení. |
Nyní je však naprosto očividné, že jsem nijak nepřeháněl. Stát v naší zemi opět kontroluje nejen společenský, politický a hospodářský život, ale usiluje i o plnou kontrolu nad kulturou, vědeckým myšlením a dobývá se do soukromí. Stává se všeobjímajícím.
Za pouhé čtyři a část měsíce, které uplynuly od ukončení mého prvního procesu u tohoto soudu, se odehrála řada událostí, které ilustrují, jak rychle se naše země propadá stále hlouběji a hlouběji do této temnoty.
Uvedu zde několik jednotlivých skutečností, které se různí svým dosahem i mírou tragičnosti:
- v Rusku jsou zakazovány knihy mnoha současných ruských spisovatelů,
- je zakázáno neexistující „hnutí LGBT“, což v praxi znamená hrubé vměšování státu do osobního života občanů,
- na vysoké škole ekonomické mají abiturienti zakázáno citovat „zahraniční agenty“. Dříve, než tedy začnou studovat samotný předmět, se abiturienti a studenti musejí naučit a zapamatovat si seznamy „cizích agentů“,
- známý vědec, sociolog a levicový publicista Boris Kagarlickij byl odsouzen k odnětí svobody na pět let za několik slov o vývoji války na Ukrajině, která se rozcházejí s oficiálně vyjadřovanými stanovisky,
- člověk, kterého propagandisté označují za „národního vůdce“, se o začátku druhé světové války vyjadřuje takto: „Poláci koneckonců donutili… přehnali to a Hitlera donutili, aby druhou světovou válku začal právě s nimi. Proč začala válka zrovna v Polsku? Protože bylo neústupné. Hitlerovi při realizaci jeho plánů nezbylo nic jiného než začít právě s Polskem.“
Jak pojmenovat politický systém, ve kterém se odehrává vše, co jsem zde vyjmenoval? Podle mého názoru o odpovědi nejsou pochyby. Ve svém článku jsem měl bohužel pravdu.
Zakázána již není jen veřejná kritika, ale i jakýkoli nezávislý úsudek. Trest může přijít i za činy, které zjevně s politikou ani kritikou státní moci nijak nesouvisí. Neexistuje umělecký obor, kde by byla možná svobodná umělecká výpověď, neexistuje svobodná akademická humanitní věda, a dokonce již neexistuje ani soukromí.
Nyní řeknu pár slov o povaze obvinění, která byla vznesena proti mně a která jsou vznášena i v řadě dalších podobných soudních procesů s lidmi, kteří stejně jako já vystupují proti válce.
Na začátku svého nynějšího soudního procesu jsem se jej odmítl účastnit, a díky tomu jsem měl možnost si v průběhu líčení přečíst román Franze Kafky Proces. Naše dnešní situace a situace, v níž se ocitl Kafkův hrdina, skutečně nesou společné rysy – je to absurdita a zvůle, skrývající se pod formálním dodržováním jakýchsi pseudoprávních procedur.
Obviňují nás z diskreditace, aniž by jakkoli vysvětlili, co to je a jak se liší od legitimní kritiky. Obviňují nás z vědomého šíření lživých informací, ale nenamáhají se jejich lživost dokázat – a přesně takhle fungovala sovětská moc: za lež označovala jakoukoli kritiku. A naše snaha dokázat spolehlivost těchto informací zakládá trestný čin. Jsme obviňování z toho, že nepodporujeme hodnotový systém a světonázor, který hlásají vůdcové země, a to i přesto, že v Rusku nesmí státní ideologie existovat. Vynášejí nad námi rozsudky viny za pochybnosti o tom, že cílem napadení sousedního státu je posílit mezinárodní mír a bezpečnost.
Absurdita.
Kafkův hrdina až do konce románu vůbec neví, z čeho je obviněn, ale bez ohledu na to je uznán vinným a potrestán. Nám v Rusku obvinění formálně sdělují, ale pochopit je a zůstat přitom v mezích práva a logiky nelze.
My nicméně na rozdíl od Kafkova hrdiny chápeme, za co nás ve skutečnosti zatýkají, soudí, odsuzují, zavírají a zabíjejí. Ve skutečnosti nás trestají za to, že si dovolujeme kritizovat státní moc. To je v dnešním Rusku absolutně zakázáno.
Poslanci, vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci to ovšem neříkají otevřeně. Skrývají to za absurdními a nelogickými formulacemi nových tzv. zákonů, obžalob a rozsudků. Ale je to tak.
Ochránce lidských práv Orlova odsoudili za kritiku války na 2,5 roku |
Dnes v trestních koloniích a vězeních zabíjejí Alexeje Gorinova, Alexandru Skoličenko, Igora Baryšnikova, Vladimira Kara-Murzu a mnohé další. Zabíjejí je za to, že protestovali proti krveprolití na Ukrajině, za to, že chtějí, aby se Rusko stalo demokratickým, prosperujícím státem, který pro okolní svět nebude představovat hrozbu.
V posledních dnech jsou lidé zatýkáni, perzekuováni, a dokonce i zavíráni jen za to, že přišli k pomníkům obětí politických represí uctít památku zavražděného Alexeje Navalného, úžasného, statečného a čestného člověka, který ani v neuvěřitelně tvrdých podmínkách vytvořených přímo kvůli němu neztrácel optimismus a víru v budoucnost naší země. Ovšemže to byla vražda – bez ohledu na konkrétní okolnosti jeho smrti.
Státní moc bojuje dokonce i s mrtvým Navalným, bojí se ho i mrtvého – a bojí se po právu.
Ničí jeho spontánně vznikající pomníky.
Ti, kdo to dělají, doufají, že se jim tak podaří demoralizovat tu část ruské společnosti, která ještě stále pociťuje odpovědnost za svoji zemi.
Ať nedoufají.
OBRAZEM: Stalinova mrtvá trať. Výlet do krajů, kde utrápili Navalného |
My máme na paměti Alexejovu výzvu: „nevzdávejte se“. Já za sebe dodávám: neklesejte na duchu, neztrácejte optimismus.
Pravda je přece na naší straně. Lidé, kteří naši zemi zavedli do té jámy, kde se nyní nachází, představují to staré, prohnilé a přežilé. Nemají žádnou vizi budoucnosti – jen lživé vize minulosti, přeludy „imperiální velikosti“. Oni stahují Rusko zpět, dozadu – do antiutopie, jakou Vladimir Sorokin popsal v knize Den opričníka. My ale žijeme ve 21. století, přítomnost a budoucnost je s námi, a v tom spočívá klíč k našemu vítězství.
Závěrem svého vystoupení bych chtěl – pro mnohé asi nečekaně – oslovit ty, kteří v současné době svojí prací pohánějí onen ‚parní válec‘ represí. Tedy vládní úředníky, pracovníky bezpečnostních orgánů, soudce a prokurátory.
Vy to vše ve skutečnosti velmi dobře chápete. A zdaleka ne všichni z vás jsou přesvědčenými zastánci nutnosti politických represí. Občas litujete toho, co musíte udělat, ale říkáte si: „A co s tím zmůžu? Vždyť já jen plním rozkazy shora. Zákon je zákon.“
Obracím se na Vás, Vaše ctihodnosti, a na zástupce žaloby. Nepřipadá vám to samotným strašné? Není strašné sledovat, do čeho se zvrhává naše země, kterou nejspíš milujete i vy? Není strašné, že v téhle absurditě, v téhle antiutopii možná budete muset žít nejen vy a vaše děti, ale i – pánbůh chraň – vaše vnoučata?
Cožpak nikomu nedochází něco zcela očividného, a to, že onen represivní válec může dříve či později přejet i ty, kteří jej rozjeli a tlačili? To se v historii stalo mnohokrát.
Zopakuji to, co jsem řekl u soudu již minule.
Ano, zákon je zákon. Ale pamatujme, že v roce 1935 v Německu odhlasovali takzvané norimberské zákony. A pak, po vítězném roce 1945, za jejich dodržování soudili ty, kdo je dodržovali.
Nejsem si zcela jistý, že ti, kdo nyní v Rusku dodržují tyto protiprávní, protiústavní zákony, za to ponesou odpovědnost před soudem. Trest však nevyhnutelný bude. Jejich děti či vnoučata se budou stydět vyprávět o tom, kde pracovali a co dělali jejich otcové, matky, dědečci a babičky. Totéž platí i pro lidi, kteří dnes plní rozkazy a páchají zločiny na Ukrajině. To je podle mě ten nejhorší trest, a je nevyhnutelný.
A nevyhnutelný je trest i pro mě, protože v současné situaci je osvobozující rozsudek v případě takovýchto obvinění nemožný.
Brzy uvidíme, jaký bude.
Já však ničeho nelituji a za nic se nekaji.
