Tento stan v táboře uprostřed Gazy, určeném pro ty, kteří při prosincovém a lednovém bombardování ze strany Izraele přišli o své domovy, je totiž cukrárna.
"Přišel jsem o byt, tak přebýváme tady. Ale mám ženu, z něčeho žít musíme," říká šestasedmdesátiletý Alle Abú Jalhúm. A tak tu prodává lízátka, v košících na zemi má narovnáno několik druhů oplatek, v síti pár míčů a také barevný papír na papírové draky. A mezi tím vším pochodují všudypřítomní mravenci.
Tento měsíc prožívá pásmo Gazy hned dvě pomyslná výročí. Jsou to dva roky, kdy vládu nad tímto pruhem země hraničícím s Egyptem a Izraelem převzalo hnutí Hamas, které Evropská unie považuje za teroristickou organizaci. A na konci června to bude půl roku, co na toto území dopadly první izraelské rakety.
Pásmo Gazy půl roku po izraelské invazi: páteční modlitby poblíž zničené mešity.
Malých táborů, jako je tento, je v Gaze řada. V každé čtvrti jeden. Tvoří jej deset dvacet stanů pro lidi, kteří nemají kam jít. A v lepším případě tam, bez kuchyně i toalety, tráví jen dny. "Původně nás bylo v jednom stanu jedenáct. Později jsme však od palestinské vlády dostali ještě další," popisuje devatenáctiletý Mahmúd Akra.
Je skoro půlnoc a on zůstává s kamarády v táboře, přestože tu spát nebude. Má to štěstí, že noci může trávit u příbuzných v opravdovém bytě. S postelí a koupelnou.
Cement na opravu? Jedině tunelem z Egypta
Podle informací organizace OSN pro pomoc uprchlíkům na Blízkém východě zůstává poškozeno nebo úplně zničeno 52 400 bytů, tedy domovy pro zhruba čtvrt milionů lidí. "Oni nemají šanci je opravit. Není cement, nejsou cihly. Jedině ty, které se pašují tunely z Egypta, a ty jsou neuvěřitelně drahé. Vždyť pytel cementu stojí 350 šekelů (zhruba 1 700 korun)," říká Gazan Mahmúd Rouka.
Jeho byt zůstal při bombardování neponičen, přestože v jeho čtvrti spadlo deset domů. Tento muž se vymyká statistikám OSN i v dalších ohledech. Patří mezi dvacet procent obyvatel, kteří nejsou závislí na materiální pomoci. V kolonce "zaměstnaný" je spolu s ním jen čtyřiatřicet procent z půldruhého milionu obyvatel pásma.
Uprchlický tábor Džabálía po vyhlášení příměří
Mahmúd pracuje pro ministerstvo kultury a plat dostává z palestinského Ramalláhu. "I když vlastně práci nemám. Byl jsem proti Hamasu, tak mě vyhodili," popisuje muž, který tak sice bere plat, ale do své kanceláře už nesmí. Alespoň do doby, než se změní politická situace. Práci však nemá prakticky nikdo z obyvatel stanového tábora.
"Tak tu trávíme celé dny posedáváním a povídáním," popisuje Mahmúd Akra, zatímco jeho bratr dělá opodál salta v písku. I ten písek je tu "nový". Dříve tu byla asfaltová silnice, kterou zničily izraelské tanky. Půl roku po ozbrojeném konfliktu mají místní pramálo naděje na to, že zase budou mít domov.
"Přišel jsem o své věci, šaty, o pokoj, kde jsem vyrůstal, o svoje vzpomínky," říká mladík. "A kdy si myslím, že budu mít opět normální bydlení? To vám můžu říct přesně. Praví to totiž jedno staré arabské přísloví," usmívá se hořce tmavovlasý Mahmúd. "Až sůl vykvete."
