„Jdi ke dveřím, dělej,“ řve ozbrojenec na roztřeseného mladíka v obleku, zatímco mu zbraní míří na hlavu. Nacházejí se ve vlaku u nizozemské vsi Wijster ležící asi sto dvacet kilometrů severovýchodně od Amsterdamu. Soupravu o několik dní dříve ovládla skupina teroristů.
Dávno ji obklíčily speciální síly, zatím ale nedostaly rozkaz zasáhnout. V sázce jsou totiž životy desítek rukojmích.
 |
Opodál postává hlouček novinářů, očima pátrají po jakémkoliv pohybu v útrobách vlaku. Najednou se rozletí dveře jednoho z vagonů a objeví se v nich klečící muž. Na sobě má šedé sako a kravatu, z šera za ním se noří na světlo pouze hlaveň a obrys útočníka.
Z jeho úst nezazní ani slovo. Vzduch protne jen ohlušující rána a rukojmí se bezvládně skácí na koleje. Proboha, zalapají po dechu svědci. Nechtějí uvěřit tomu, co právě viděli. Je mezi nimi i fotograf Jan Stappenbeld, který rychle za sebou stiskne spoušť svého přístroje.
„Chceme nezávislost a letadlo“
Tragédie se začala psát 2. prosince 1975 v sedm hodin ráno. Vlak na trase z Hoogeveenu do Beilenu je narvaný lidmi mířícími do práce. Mezi padesátkou cestujících se ukrývá i sedm teroristů. U Wijsteru zatáhnou za nouzovou brzdu a vlak se skřípěním brzd zastaví.
Jejich první cesta vede do řídicí místnosti, kde zastřelí strojvedoucího, třicetiletého Hanse Braama. „Kdo to je? O co jim jde?“ prožene se hlavami pasažérů. Odpověď dnes nejspíš mnohé překvapí – nebyli to Palestinci ani radikální levičáci, jako byla německá Frakce Rudé armády. Pocházeli z Moluk, indonéských ostrovů ležících tisíce kilometrů od Evropy.
Nizozemsko bylo v Indonésii koloniální mocností od 17. století a jeho vláda výrazně ovlivnila tamní politiku. Po druhé světové válce koloniální systém zanikl a v nově nezávislé Indonésii narůstalo napětí. Zejména vůči Molučanům sloužícím v Královské nizozemské východoindické armádě, která byla dlouho pilířem koloniální správy.
Když Indonésie armádu v roce 1950 rozpustila, zabránila těmto vojákům v návratu do vlasti. Nizozemsko je i s rodinami dočasně přemístilo na své území se slibem, že se zasadí o vznik jejich vlastního státu. K tomu ovšem nikdy nedošlo, indonéská armáda pokusy o ustavení Republiky Jižní Moluky v 60. letech definitivně zadusila a vůdce separatistů popravila.
Sny o vlastním státě však dál žily v Nizozemsku, kde uprostřed molucké komunity rostla frustrace z nenaplněných očekávání a porušených slibů tamní vlády. Mladá a radikální generace přesídlenců se v 70. let chopila zbraně a pod vlajkou organizace Pemuda Masjarakat (Svobodná jihomolucká mládež) rozjela sérii útoků, které otřásly nizozemskou společností.
Nesnesitelná fotka. Mrtvý pasažér z boeingu vykolejil i otrlého reportéra |
Únosci vlaku u Wijsteru žádali propuštění uvězněných krajanů a uznání jihomolucké nezávislosti ze strany vlády v Haagu. Dožadovali se i bezpečného odchodu – chtěli autobus a letadlo na amsterdamském letišti Schiphol, kterým by mohli odletět s některými rukojmími.
Když ani třetí den nizozemská vláda únoscům nedala to, co chtěli, zavraždili dvaadvacetiletého brance Lea Bultera a jeho tělo ostentativně vyhodili na koleje. Té noci čtrnáct rukojmí využilo jejich nepozornosti a podařilo se jim z vlaku uprchnout.
Teroristé si však takovou nekázeň nenechali líbit. Jeden z teroristů ráno popadl mladého ekonoma Berta Bierlinga a před očima policie i médií ho chladnokrevně zastřelil. Také jeho tělo skončilo venku, ale nikdo na něj nesměl ani sáhnout. Před očima celého světa mělo sloužit jako výstraha.
Radost? Tu nemám, líčil oceněný fotograf
Únos po dvanácti dnech ukončila kombinace mrazu a tenčících se zásob jídla. Ozbrojenci se nakonec vzdali. Roli v tom sehrály také zprávy o odvetných opatřeních na Moluckých ostrovech. Všem pachatelům soud posléze vyměřil trest čtrnáct let za mřížemi.
Stappenbeldovi zrnitý černobílý snímek brutálního činu vynesl ocenění World Press Photo. Měl z něj však rozporuplné emoce. „Nemám z toho radost. Myslím, že je hrozné, že se v našem světě, dokonce také v naší zemi, stále dějí násilnosti, jako je ta, kterou jsem vyfotografoval,“ řekl.
„Ale jsem fotograf a šéf mi vždycky říká, abych mu nosil fotky aktualit. Pokud to znamená únos vlaku, nemůžu dělat nic jiného. Byl bych mizerný fotoreportér, kdybych nestiskl spoušť, když narazím na něco, co stojí za to vyfotografovat,“ konstatoval Stappenbeld.
Souběžně s únosem vlaku se v Nizozemsku odehrávala ještě jedna krize spojená se sny o nezávislosti Jižních Moluk. Jen o dva dny později vtrhlo sedm příslušníků Pemuda Masjarakat na indonéský konzulát v Amsterdamu, kde zajali 41 rukojmí, včetně šestnácti dětí. Žádali okamžité zahájení rozhovorů mezi vůdcem Moluk a indonéským prezidentem Suhartem.
Nizozemští vyjednavači požadavky odmítli s opodstatněním, že teroristé musí nejdříve propustit všechny děti. Únosci nejdříve dvanáct z nich skutečně propustili, ale když policie zůstávala neoblomná, zbylé děti shromáždili na balkoně ve třetím patře a vyhrožovali, že je shodí dolů.
Rudá sekta unesla milionářskou dcerku, v zajetí zmutovala na partyzánku |
Drama skončilo 19. prosince, kdy se ozbrojenci vzdali po slibech úřadů, že se budou moci setkat s nizozemskými a indonéskými představiteli. Ani tato událost se neobešla bez ztráty životů – jeden z rukojmích při pokusu o útěk vypadl z okna konzulátu a zemřel.
Na jaře stejného roku se jihomolučtí separatisté dokonce pokusili unést královnu Juliánu. Plán byl prostý: chtěli ukrást nákladní vůz, prorazit bránu královského paláce a uprchnout s šestašedesátiletou panovnicí. Spiknutí však bylo včas odhaleno a sedmnáct mladých radikálů vyfasovalo až šestileté tresty odnětí svobody.
Další únos vlaku se v Nizozemsku odehrál o dva roky později, když molučtí nacionalisté ovládli soupravu u vesnice De Punt a zajali padesát cestujících. Únos tehdy trval dvacet dní a ukončila ho až akce speciálních sil, při které zemřelo šest z devíti útočníků a dva rukojmí.
Sny o uznání nezávislé Republiky Jižní Moluky se v druhé polovině sedmdesátých let postupně rozplývaly. Série teroristických útoků komunitu přesídlenců rozdělila a radikální mládež postupně ztratila mezi krajany veškerou podporu.
Únosce stojí na balkoně indonéského konzulátu v Amsterdamu. (18. prosince 1975)
Nizozemská vláda si uvědomila, že musí zapracovat na jejich asimilaci a zlepšení jejich ekonomické situace. Pro Molučany proto vyhradila tisíce míst ve státní správě a podporovala jejich vzdělávání. Mírovou smlouvu s radikálními skupinami podepsala v roce 1986.
Dnes v Nizozemsku žije asi 50 tisíc lidí, kteří se hlásí ke svým moluckým kořenům. Jedním z nejznámějších je bývalý fotbalista Giovanni van Bronckhorst, autor památné pumelice z mistrovství světa 2010. Padesát let staré snímky Jana Stappenbelda však připomínají, že i Nizozemsku se jeho koloniální minulost vrátila jako bumerang.
