Soud někdejšího dozorce Bruna Deye odsoudil za napomáhání vraždě v 5 232 případech a za napomáhání pokusu o vraždu. Činy spáchané od srpna 1944 do dubna 1945 se staly v bývalém koncentračním táboře Stutthof u Gdaňsku na území dnešního Polska.
Spravedlnost dohnala dozorce v 92 letech, nacistům pomohl zabít tisíce lidí |
Výše trestu vychází z toho, že obžalovanému v roce 1944 bylo sedmnáct let, a soud proto aplikoval tehdejší zákon pro mladistvé.
Prokurátor požadoval tříletý trest. Podle prokuratury v době, kdy Dey ve Stutthofu sloužil, bylo v táboře nejméně 200 lidí zavražděno v plynové komoře a na pět tisíc dalších zemřelo kvůli nelidským podmínkám.
Na začátku procesu loni v říjnu Dey uvedl, že coby dozorce ve Stutthofu nepracoval dobrovolně. V roce 1944 byl jako pekařský učeň povolán k Wehrmachtu, ale protože nebyl způsobilý k nasazení na frontě, převeleleli ho k ostraze koncentračního tábora.
U soudu vypověděl, že sice v táboře slyšel lidi křičet v plynových komorách a vídal vozy s mrtvými těly převáženými ke spálení, osobně se však na žádném násilí nepodílel a ze své služební zbraně ani jednou nevystřelil. Ve své závěrečném vyjádření u soudu se Dey tento týden omluvil za roli, jakou sehrál v nacistickém vyhlazovacím systému.
Podle agentury Reuters ale slova pečlivě vážil tak, aby svým vyjádřením nepřiznal jakoukoli osobní odpovědnost za konkrétní zločiny. „Chci se omluvit všem lidem, kteří museli projít oním pekelným šílenstvím,“ řekl.
Stutthof původně od roku 1940 sloužil jako tak zvaný pracovně-výchovný tábor, kterým prošly desetitisíce Poláků a občanů Sovětského svazu, internováni v něm ale byli i političtí vězni, lidé podezřelí ze zakázaných homosexuálních styků nebo Svědkové Jehovovi.
Od poloviny roku 1944 do Stutthofu mířily tisíce Židů z Pobaltí či polští civilisté zatčení po potlačení varšavského povstání. Součástí zařízení byla i plynová komora, mnoho vězňů bylo zavražděno zastřelením či pomocí fenolových injekcí do srdce. Tisíce lidí vyhladověly k smrti. Do konce druhé světové války zemřelo v tomto táboře, jeho pobočných táborech a při místních pochodech smrti na 65 tisíc lidí.
Ředitel izraelského Centra Simona Wiesenthala Efraim Zuroff ve čtvrtek řekl, že podmíněný trest za podíl na smrti více než pěti tisíc lidí je výsměch přeživším holokaustu. „Jsme rádi, že byl odsouzen, ale verdikt nás rozladil, protože je v jistém smyslu urážkou přeživších,“ citovala Zuroffa agentura AP.
Podle něj není omluvou pro spáchané zločiny ani to, že Deyovi na konci světové války ještě nebylo ani osmnáct let. „Neznamená to, že nevěděl, co se v táboře děje,“ zdůraznil Zuroff. „On se teď bude cestou domů smát a pokračovat v dosavadním životě. Přeživší se budou muset vrátit ke svým nočním můrám,“ řekl v rozhovoru s agenturou DPA.
Německo po usvědčení dozorce z vyhlazovacího tábora Sobibor Johna Demjanjuka v roce 2011 vystupňovalo úsilí o stíhání dalších lidí, kteří se na nižších úrovních na hromadném zabíjení podíleli třeba i nepřímo. O každém z procesů, které od té doby začaly, média vždy píší, že by mohl být vzhledem k vysokému věku stíhaných lidí jedním z posledních.
Zuroff ale dnes poukázal na to, že ani vysoký věk někdejších nacistických zločinců by neměl vést justici k tomu, aby od stíhání upustila. „Nezaslouží si žádný soucit, protože ani oni žádný soucit se svými oběťmi neměli,“ řekl.
Demjanjukův případ byl pro německou justici klíčový i kvůli tomu, že tehdy soud přistoupil na argumentaci obžaloby, podle níž není třeba předkládat důkazy, že se obžalovaný přímo podílel na zločinech. K odsouzení za napomáhání vraždě stačí prostý fakt, že dotyčný v táboře pracoval a nijak nezakročil. Precedens později posloužil i při odsouzení dozorce z Osvětimi Oskara Gröninga v roce 2015.
