Hans-Jürgen Rösner a Dieter Degowski zráli pro kriminál už odmalička. Rösnera mlátil otec gumovou hadicí a řval na něj, že měl radši umřít při narození. Degowski měl IQ 79. Poznali se ve zvláštní škole, odkud spolu po vyučování chodili krást do obchoďáku.
Poprvé je zatkli ještě v pubertě. Pořádnou práci nikdy neměli, vyrostli z nich recidivisté s dlouhou historií loupeží a krádeží. Oba se několikrát ocitli ve vězení a oba si vypěstovali závislost na lécích, amfetaminu a alkoholu, což ještě umocňovalo jejich agresivitu. Ale až do 16. srpna 1988 si jejich řádění oběti na životech nevyžádalo.
Toho dne krátce před osmou hodinou ráno vtrhli do pobočky Deutsche Bank v Gladbecku, osmdesátitisícovém hornickém městě v Severním Porýní-Vestfálsku. Z přepážek ukradli 120 tisíc marek, ale pak si všimli, že před budovou čeká policejní vůz. Rozhodli se proto, že si únik pojistí zadržením zaměstnanců banky.
 |
Spojili se s místními médii a jejich prostřednictvím sdělili policii svůj první požadavek – pouta pro rukojmí, vozidlo a dalších 300 tisíc marek k tomu. Balíky peněz vyzvedl jeden ze zaměstnanců pobočky, kterému pachatelé přivázali provaz kolem krku jako dlouhé vodítko. Kolem desáté hodiny večer se oba zločinci se dvěma nebohými rukojmími dali na útěk.
Policisté neměli tušení, čeho všeho jsou schopni. Po celou dobu několikahodinového obléhání banky se soustředili hlavně na řízení dopravy, protože velení jim nedalo povolení zasáhnout.
Ani Rösner s Degowskim nevěděli co dál. Žádný plán a ani úkryt neměli, jen dva rukojmí, skoro půl milionu marek a dvě pistole. Nevyspalí a vystresovaní jezdili sem tam po Porůří, občas vpadli na benzinku či do lékárny a s výkřikem „Santa Claus je tady!“ nakradli stimulanty. Nakonec nabrali Rösnerovu milenku Marion Löblichovou a protože pocházela z Brém, vyrazili právě tam.
Byli čím dál nervóznější, cítili se zahnaní do kouta. Nakonec přišli s nápadem, jak si zajistit další čas na únik a vyjednávání. V Brémách unesli linkový autobus s třiceti cestujícími. Policie opět jen bezradně přihlížela.
Únosci však dovnitř zaparkovaného autobusu pustili novináře. Právě díky nim se dnes můžeme dívat na fotografie z této absurdní tragédie: vynervovaného Degowského v propocené košili, potetovaného Rösnera, který si užíval svých patnáct minut slávy... a zástupy novinářů, kteří ho bez obav zpovídají, fotí, nosí mu kafe a připalují cigarety.
Prostřednictvím médií také únosci zveřejnili své další vyjádření, protože s policií napřímo vůbec nekomunikovali. „Pokud s námi policie nebude jednat podle našich představ, budeme rukojmí zabíjet,“ vyřkl v jednom z rozhovorů Rösner.
Jejich cílem bylo vyměnit rukojmí za jednoho spoutaného policistu, to však bezpečnostní složky odmítly. Po propuštění několika starších cestujících se tak dal autobus znovu do pohybu.
Jejich první vražda. Voyeur s foťákem povýšil špínu New Yorku na umění |
Znovu se zastavil na dálničním odpočívadle kousek za Brémami, kde se policii podařilo zadržet při cestě na toaletu Löblichovou. Degowski a Rösner zareagovali nelítostným ultimátem: „Pokud ji nevydáte, každých pět minut zemře jeden rukojmí.“
Hrozbu dodrželi. Policisté nestačili Rösnerovu milenku dovést včas zpět, protože se jim zasekl klíč v poutech. Degowski proto krátce před jejím návratem střelil do hlavy čtrnáctiletého chlapce z Itálie.
Novináři ho ještě stihli vynést z autobusu ven. Na místě však nebyla záchranka, policie ji zapomněla povolat. Emanuel De Giorgi převoz do nemocnice nepřežil, v autobuse směřujícím k nizozemským hranicím zůstala jeho vyděšená devítiletá sestra. Pronásledování zločinců se stalo osudným i pro jednoho ze zasahujících policistů, který na dálnici havaroval a na místě zemřel.
Degowski a Rösner v Nizozemsku dlouho nepobyli. Tamní policie totiž na vyjednávání nepřistoupila a přistavila jim pouze BMW 735i prošpikované štěnicemi. Únosci do něj posadili dvě rukojmí a vrátili se zpět do Německa. Nakonec zaparkovali v centru Kolína nad Rýnem, kde jejich auto obklopily davy novinářů a přihlížejících.
„Přidržte jí zbraň u hlavy“
Jednou z rukojmích byla osmnáctiletá Silke Bischoffová. Právě její tvář se stala symbolem únosu a to díky sérii snímků, na nichž Degowski blondýnku v černém roláku na zadním sedadle auta ohrožuje pistolí.
Fotografie působí poněkud nepřirozeně. Důvodem může být fakt, že některé vznikly přímo na požádání novinářů. „Nebylo by lepší, kdyby měla u hlavy pistoli?“ zeptal se jeden z televizních reportérů v momentě, kdy Degowski na chvíli odložil zbraň na klín.
Bezmála třídenní drama skončilo na dálnici kousek od Kolína nad Rýnem. Policejní vedení už dramatu, které v přímém přenosu sledovalo celé Německo, mělo dost. Zásahová jednotka dostala pokyn, ať oba kriminálníky zlikviduje. Smrt obou dívek byla vyhodnocena jako “přijatelné riziko".
Maskovaní policisté v šedivých mercedesech pachatele dohnali na dálnici A3, vrazili do jejich auta a pak zahájili palbu. Když se kouř ze zábleskových granátů rozptýlil, leželi na zemi spoutaní únosci a mrtvá Silke Bischoffová. V momentě nárazu ji výstřel z Rösnerovy pistole zasáhl přímo do srdce.
Nejtemnější hodina médií
Soud oběma únoscům udělil v roce 1991 doživotní tresty. Degowski se po několika neúspěšných žádostech o propuštění dostal na svobodu v roce 2018, Rösner za mřížemi zůstává dodnes. Devítiletý trest si již dávno odpykala i Marion Löblichová, která nyní stejně jako Degowski žije pod novou identitou.
Kritika policieNespokojenost pozůstalých se obrátila také směrem k policii. Inspekce později při vyšetřování konstatovala, že bezpečnostní složky promarnily minimálně tři příležitosti, kdy bylo možné zločince zneškodnit. Policejní šéfové výslovně nabádali své podřízené, aby proti únoscům sami nezasahovali a neprojevovali iniciativu. Kvůli pomalé a neprofesionální reakci policie rezignoval ministr vnitra spolkové země Brémy. |
Únos otřásl důvěrou německé veřejnosti ve sdělovací prostředky. Tragédie otevřela diskuzi, nakolik mají dostávat zločinci prostor v médiích a zda právě medializace trestných činů nepřispívá k páchání dalších.
Například psycholog Jo Groebel tvrdí, že novináři, kteří o případu v přímém přenosu informovali, uspokojili touhu únosců po uznání a pozornosti, a zločince rovněž podněcovali k tomu, aby se předvedli ve své „brutální megalomanii“.
„Nejtemnější hodina německé žurnalistiky od druhé světové války,“ řekl tehdejší prezident německého svazu novinářů Michael Konken. Profesní organizace vydala zákaz pořizování rozhovorů se zločinci ještě v průběhu trestných činů. Je to však spíš jen nevymahatelné doporučení a hranice novinářské etiky zůstávají nadále velmi tenké.
Ve dveřích vlaku zavraždil rukojmí. Zrnitá fotka vystavila Nizozemsku účet za kolonie |
V roce 1988 se pozornost upřela především na osmatřicetiletého reportéra deníku Express Udo Röbela, který v Kolíně nad Rýnem nastoupil do vozu únosců a pomohl jim najít cestu na dálnici. Někteří jeho čin vnímali jako sabotáž policejní práce. Jiní ho hájí: oba pachatelé byli nevyspalí a pod vlivem prášků a alkoholu, takže bylo jen dobře, že je Röbel dostal z města.
„Tehdy jsme byli všichni v jakémsi vytržení. Prostě jsme se nezastavili, abychom se zamysleli nad tím, co děláme,“ uvedl později Röbel, jehož pachatelé z auta vysadili těsně před osudovým nárazem. Později to dotáhl až na šéfredaktora populárního německého bulvárního deníku Bild.
