Hra „Catarina aneb Krása zabíjení fašistů“ pojednává o hrůzném zvyku jedné portugalské rodiny, která každoročně unese fašistu a zabije ho. Tradice trvající tři dekády je věnována památce zemědělské dělnice Catariny Eufémie, zastřelené v roce 1954 policistou. Ta se posléze stala symbolem odboje proti Salazarově diktatuře.
Představení sleduje moment, kdy nejmladší dcera nechce během rodinné sešlosti v krvavém zvyku pokračovat a odmítne zabít uneseného krajně pravicového funkcionáře. Její matka ji nazve zrádkyní a konflikt se vyostřuje. V tu chvíli přichází monolog fašisty ztvárněného Lagerpuschem, v němž kritizuje menšiny a elity a obhajuje xenofobii i útlak odpůrců.
Německý divadelní portál Nachtkritik uvádí, že Lagerpusch svůj projev nepřednesl ve stylu nacistického vůdce Adolfa Hitlera s pěnou u úst, ale velmi jemným hlasem. „Nakonec to všechno ještě zhoršilo. Lidé věřili, že odhalili šikovně ukryté obsahy, a rozhněvali se.“ Začalo se ozývat bučení a pískání.
„Přestaňte!“ vykřikla jedna žena. Další diváci volali „Nacisté ven“ nebo „Držte hubu“. Herec téměř nebyl slyšet. Na jeviště se vrhli dva muži a šli Lagerpuschovi po krku, herecký soubor jim v tom zabránil.
Polonazí tančili v německé katedrále s kuřaty. Rouhání, zuří katolíci![]() |
Lagerpusch chvíli nevěděl, zda pokračovat. Jedna žena po něm hodila pomeranč. „V hledišti zaznívá souhlasný potlesk. Nikdo neprotestuje,“ píše německý portál Die Welt s tím, že scéna se změnila prakticky ve středověký pranýř.
Situaci musela uklidňovat dramaturgyně Angela Obstová, která publikum vyzvala k respektování jevištního prostoru a vysvětlila, že divadlo a realita jsou odlišné věci. Zároveň je požádala, aby Lagerpuschův monolog nešířili na sociálních sítích.
Tohle dělají ti, proti kterým stojíme, uvádí režisérka
„Bouřlivý potlesk se ozval i od těch, kteří ještě před dvěma minutami považovali za vhodné, ba dokonce nezbytné, vstát ze svých divadelních sedadel a zaujmout militantní postoj proti pravicovým extremistům, i když pravděpodobně žádní pravicoví extremisté přítomni nebyli,“ uvádí Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Slovinská režisérka hry Mateja Koležniková uvedla, že je na Lagerpusche „nesmírně pyšná“; podle ní ho zážitek zanechal „traumatizovaného“. Očekávali prý reakce diváků, včetně křiku, protože monolog je provokativní. Přesto ji dění v divadle šokovalo.
„Opravdu mě ta hloupost překvapila. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo z publika vyskočí na jeviště a pokusí se herce uhodit. To bych čekala od lidí, proti kterým volíme, ale ne od lidí, kteří by měli být na naší straně,“ řekla portálu The Guardian.
Hlasití křiklouni jako na sítích
Podle listu Die Welt záležitost připomíná dynamiku sociálních sítí, kdy pár křiklounů určí nepřítele a rozpálí útočníky, zatímco většina mlčky přihlíží. Zároveň to ukazuje, že vymezování se proti krajní pravici je především symbolickou revoltou. „Kdo pořád bojuje jen proti symbolům, útočí i na jejich nositele – jako jsou herci.“
Portál Deutschlandfunk Kultur uvádí, že reakce na představení ukazuje na značné politické rozdělení společnosti. Ostrý odpor přisuzuje i zdejší silné antifašistické scéně.
Řečnil jako Hitler, teď poprvé promluvil. Proč mě chtějí z AfD vyloučit? nechápe![]() |
Podle komentáře novinářky Tanji Brandesové pro deník Rheinische Post by bylo velmi krátkozraké předpokládat, že diváci byli „příliš hloupí“, aby rozlišili mezi realitou a fikcí. „Zdá se však, že ani tak nechtěli snášet podněcování k nenávisti na jevišti.“ I když Brandesová odsuzuje „středověké“ fyzické útoky, ve světle nástupu krajní pravice ve světě to podle ní není „špatná zpráva“, ale „skutečný důvod k naději“ a „ta nejlepší věc, která se divadlu může stát“.
Hra portugalského dramatika Tiaga Rodriguese vzbuzuje emoce už od svého uvedení. Během inscenace v Marseille byl v pohotovosti desetičlenný tým ochranky. Dá se očekávat, že i divadlo v Bochumi přijme určitá opatření.






















