V dnešním poněkud bizarně znějícím sdělení německé nejvyšší státní zástupkyně se praví, že bylo zastaveno trestní řízení proti van der Lubbemu, jenž byl přitom popraven v roce 1934. Základem pro rozhodnutí státního zastupitelství je zákon z roku 1998, podle něhož se mohou zpětně zrušit některé verdikty nacistických soudů z let 1933-1945.
Původní rozsudek smrti nad van der Lubbem byl před jeho nynějším symbolickým zrušením už po válce opraven. V roce 1967 jej západoberlínský zemský soud změnil na osm let vězení. I když to už nemělo žádný praktický význam, bratr odsouzeného Jan van der Lubbe i nejvyšší státní zastupitelství tehdy podali proti korigovanému rozsudku stížnosti, které však byly zamítnuty.
Nakonec si bratr odsouzeného vynutil obnovení "procesu" z roku 1967 a v roce 1980 byl Marinus van der Lubbe zproštěn viny. Rozsudek však o tři roky později zrušil německý nejvyšší soud, neboť obnovení procesu z roku 1967 podle něj bylo nepřípustné.
V plamenech se zrodila diktatura
Reichstag byl úmyslně zapálen 27. února 1933. Historici se dodnes dohadují o tom, zda byl požár zinscenován nacisty a hlavně zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lubbe, údajně duševně vyšinutý holandský komunista, skutečně jednal při zakládání tak obrovského požáru na vlastní pěst. Pravdou zůstává, že byl chycen s několika ještě nepoužitými podpalovači a polonahý krátce po vypuknutí požáru na místě činu.
Spolu s ním byl zakrátko obviněn i vedoucí činitel Komunistické strany Německa Ernst Torgler, jenž se v inkriminovaný den zdržoval v budově Říšského sněmu, a tři bulharští komunisté Vasil Tanev, Blagoj Popov a
Georgi Dimitrov. Němec a Bulhaři byli pro nedostatek důkazů osvobozeni.
Požár Říšského sněmu, sídla dnešního německého parlamentu, znamenal konec ústavních svobod Německa a posloužil jako záminka k vyhlášení stanného práva a ke zrušení základních občanských práv. Tehdejší říšský kancléř Adolf Hitler zdůvodnil vyhlášení mimořádných opatření potřebou "boje proti rudému teroru".
