První dvojice šla do západního Německa
I pro příslušníky československých výzvědných služeb byl pojem nelegálů nový. Pouze ti, kteří se seznámili s některými špionážními a teroristickými akcemi z doby mezi válkami, o něm něco věděli. Mnozí důstojníci považovali nelegály za exotikum, které nepotřebují. Avšak Moskva trvala na tom, že i Praha má ideální podmínky pro jejich vysílání.
Vždyť Sověti měli s jejich činností výborné zkušenosti už od dvacátých let, navíc novou generaci připravovali od začátku padesátých let přímo v Československu. Rovněž tak Němcům, kteří je začali vysazovat ve vybraných západoevropských zemích dokonce hned po první světové válce, se tahle kategorie vyzvědačů osvědčila.
V říjnu 1955 získala rozvědka pro tuto práci dva kolegy od kontrarozvědky – kapitány Jindřicha Augustina a Vlastimila Flégla. Měli odejít do západního Německa. Německy uměli, byli klidní, nenápadní, dokázali riskovat a věřili v komunismus. Zdálo se to jednodušší než hledat kandidáty pro tento úkol mimo resort. V létě 1956 se přesunuli do Německé demokratické republiky, aby se sžili s německým prostředím.
Augustin se vynořil s doklady na jméno Franz Altmann v Erfurtu. Nastoupil jako skladník v družstvu, které opravovalo zemědělské stroje. Flégl pracoval v NDR pod jménem Ernst Langer. Tam se seznámil s německou dívkou, a třebaže měl doma manželku a dvě děti, oženil se i s ní – do Prahy samozřejmě nic nehlásil.
V létě 1957 se centrále zdálo, že oba muži jsou dostatečně připraveni, aby mohli přejít do cílové země. Proto fingovali útěk do Spolkové republiky, kde požádali o politický azyl. Langer utekl i s východoněmeckou manželkou.
Východních Němců prchalo na Západ denně několik tisíc. Žádná kontrašpionáž nemohla každého dokonale prověřit. Tento poměrně bezpečný most využívala sovětská NKVD-KGB, východoněmecká Stasi, československá rozvědka a snad i jiné služby východního bloku k vysazování svých lidí na Západ.
Altmann si našel v Kolíně nad Rýnem podnájem i zaměstnání – prodával vysavače. Současně vstoupil do Sociálně demokratické strany. Žil skromně a nenápadně, ve volném čase cestoval po celé zemi a sbíral špionážní informace. Pokyny mu Praha vysílala rádiem.
Před tím si v obchodním domě koupil nejmodernější přijímač a několikrát týdně v určenou hodinu naladil známou frekvenci. Své zprávy psal tajným písmem v dopisech s nevinným textem na smluvené adresy do Československa. Anebo je předával Langerovi, který pracoval jako dělník, a ten je nosil kurýrovi k rychlíku Paříž–Praha.
Předseda branného výboru agentem
Už dřív, v roce 1956, získala československá rozvědka do svých služeb jako agenta Annu poslance západoněmeckého parlamentu Frenzela. Německý sociální demokrat Alfred Frenzel žil před válkou v severních Čechách, kde pomáhal československé policii v bojích proti henleinovcům. Potom sloužil jako kuchař u našich letců v Anglii. Po válce se nechal dobrovolně odsunout do západního Německa a tam se pustil do politiky.
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Čtrvtý díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vychází v létě. |
V roce 1953 se stal poslancem Spolkového sněmu v Bonnu, brzy začal zasedat ve třech důležitých výborech. Ostře kritizoval politiku kancléře Konrada Adenauera, patřil k sociálně demokratické levici. Mnozí kolegové ho považovali za zásadového, ctižádostivého a charakterního člověka, příjemného společníka a fundovaného politika.
Agent Anna se projevil jako cenný pramen, vždyť byl předsedou branného výboru parlamentu. Na schůzky nosil plné tašky dokumentů. Například návrh vojenského rozpočtu na rok 1957 o 167 stranách podával – podle hodnocení pražské centrály – „úplný obraz jak o současném stavu spolkové armády a její dislokaci, tak o remilitarizačním postupu v západním Německu“. V létě 1957 zase Frenzel přinesl spis o západoněmecké armádě o 2500 stranách.
Také posílal zprávy o aktivitě militantní organizace sudetských Němců vedené poslancem dr. Willy Becherem. Becher požadoval, aby se mezi Tachovem a Chomutovem vytvořila autonomní oblast, do níž by se vrátilo až 300 tisíc sudetských Němců ze Spolkové republiky.
Náročná obsluha špiona Anny
Sovětští poradci doporučovali, aby řízení agenta Anny převzali nelegálové. Schůzky tak důležitého člověka s řídícím důstojníkem ve třetích zemích považujeme za riskantní! U západoněmecké kontrašpionáže může vzbudit podezření už jenom zjištění, že Frenzel často jezdí za hranice, kde se schází s neznámým člověkem.
Den po oslavě svých šedesátých narozenin, 19. září 1959, se Frenzel sešel v hotelu v rakouském Innsbrucku se svým řídícím důstojníkem Bohumilem Molnárem. Tam se seznámil s jeho nástupcem – Altmannem. Legenda, která odůvodňovala jejich schůzky, byla prostá: Sudetský Němec, kterého odsunuli v roce 1945 do sovětského okupačního pásma, a nyní uprchlík z NDR, přišel požádat pana poslance o radu.
Tahle změna řídícího orgánu odesílání dokumentů z Bonnu do Prahy opravdu urychlila. Avšak o mnoho bezpečnější nebyla. Anna se s Altmannem scházel na různých místech Bonnu včetně předních hotelů. Pro oba nelegály to bylo náročné – každý strávil obsluhou Anny v průměru třicet hodin týdně. Vždy dostávali nejméně tři strany tajnopisných zpráv a na 500 záběrů na kinofilmech.
Zásilky obsahovaly vojenské plány NATO včetně údajů o jednotlivých útvarech, výzbroji, bojové taktice, dále rozpočty, údaje o politických a ekonomických problémech země... Pro sovětský blok to byly informace neocenitelné.
Na obou stranách účtování
Dne 21. října 1960 přednesl Frenzel jako předseda parlamentního výboru pro odškodnění válečných obětí projev na zasedání Mezinárodního svazu obětí a bojovníků proti nacismu v budově Spolkového sněmu v Bonnu. Sklidil velký potlesk. I kancléř Adenauer, který se jednání zúčastnil, byl spokojen. Po skončení schůze přišel za Frenzelem zřízenec: Máte přijít do kanceláře prezidenta Spolkového sněmu!
Když poslanec vstoupil do místnosti 31A, uviděl tam nejen prezidenta sněmu dr. Thomase Dehlera, ale i ministra spravedlnosti dr. Fritze Schäffera a generálního prokurátora dr. Maxe Güdeho. Spolkový generální prokurátor se na něho obrátil: Pane poslanče, chci od vás slyšet odpověď na jedinou otázku. Jste agentem československé výzvědné služby a včera jste jí naposled předal zpravodajské materiály? Překvapený Frenzel hlesl: Ano. Do vězení putovali rovněž Altmann a Langer.
Půl roku nato stanul bývalý poslanec před soudním senátem. Hájil se matně, zkroušeně, zradu doznával. Během 39 setkání s československými zpravodajci, z toho bylo 22 s nelegály, předal tisíce stránek tajných spisů a za ně inkasoval 26 500 marek.
Soud poslal Frenzela na 15 let do vězení a vyměřil mu 20 tisíc marek pokuty. To byl nejtěžší trest, jaký mohl být v Německu vynesen. Augustin dostal šest let a Flégl pět let odnětí svobody. V prosinci 1961 je pražská vláda vyměnila za několik německých důstojníků vězněných v ČSR za válečné zločiny. Frenzela vyměnila až v prosinci 1966 za generála Rudolfa von Toussainta, vojenského velitele Prahy z konce protektorátu.
V květnu 1967 udělila československá vláda Frenzelovi vyznamenání Za statečnost. Zemřel v létě 1968.
Konec akce Lang
Začátkem roku 1961 postihla československou rozvědku ještě nepříjemnější aféra než v Bonnu. Švýcarská policie zatkla vedoucího 11. odboru pro řízení nelegálů podplukovníka Bohumila Petrlíka-Bohuslava, referenta jeho odboru kapitána Vlastimila Glasera-Beneše a nelegála Otto Schwarzenegera-Baltenspergera s manželkou.
Nelegál Schwarzeneger získal identitu Baltenspergera zajímavým způsobem. Pracovníci rozvědky zjistili, že začátkem dvacátých let žila v Praze jako vychovatelka u jedné cizí rodiny Švýcarka Emma Baltenspergerová, která tady také zemřela. Přisoudili jí nemanželské dítě – do matriky dopsali falešné narození jejího syna Otto. Nebyla to pravda, nicméně tyto údaje potřebovali k vytvoření legendy nelegála.
Když po letech oznámily československé úřady údajnému Otto Baltenspergerovi tajemství jeho původu, požádal Švýcarskou konfederaci, aby ho přijala za svého občana. Při výměně občanských průkazů se přišlo na to, že jsem synem švýcarské občanky, a proto mne zbavily československého občanství – vysvětloval úředníkům na švýcarské ambasádě. – Teď jsem člověk bez státní příslušnosti. Švýcaři souhlasili: Ano, máte právo být naším občanem. A tak se tam mohl s manželkou, čtyřletým synem a roční dcerkou vystěhovat. Do Curychu přijeli 19. ledna 1959.
V Curychu dostali reemigranti, kteří neměli žádné peníze, od úřadů třípokojový byt. Muž nejdřív pracoval v čokoládovně, potom si našel místo účetního v nedaleké zbrojní továrně, kde měl přístup k různým důvěrným informacím.
V říjnu 1960 ho povolali na vojenské cvičení – to je ve Švýcarsku normální. Třebaže se vrátil domů z komunistického státu, nováčka brzy zařadili na tak citlivé místo, jakým je odposlech. Uměl přece cizí jazyky. Avšak vojín Baltensperger se zajímal o všechno, co se okolo něho dělo. Údaje si zapisoval a některé spisy si nosil domů k prostudování. Podle sdělení při procesu právě na toto jeho chování upozornili dva vojáci kontrašpionáž.
Baltenspergerovy často navštěvovali důstojníci rozvědky, aby manželskou dvojici takzvaně řídili. Dokonce jim přivezli vysílačku Pluto a když se rozbila, dodali druhou. Jakmile se nelegálové dostali do podezření, nařídila jim centrála, aby se aparatury zbavili. Část vysílačky zabalil Baltensperger do igelitové tašky s označením Dům módy Praha a zahrabal do škváry určené pro zimní posyp vedle domu, kde bydlel. Druhý den tam škvára už nebyla. Jeden z dělníků, kteří ji zpracovával, v ní našel tašku a odevzdal ji na policii. Druhou část zakopal Baltensperger spolu s manželkou asi o sto metrů dál.
Bohuslav a Beneš měli ve Švýcarsku vizuálně překontrolovat nelegála. Místo toho však šli na večeři. Všechny tři policie zatkla 20. ledna 1961 krátce před půlnocí, když odcházeli z jedné curyšské restaurace. Pro paní Baltenspergerovou si policisté přišli později.
Všichni čtyři českoslovenští vyzvědači odmítali vypovídat. Avšak v bytě Baltenspergerových našli policisté mnoho usvědčujících věcí – šifrové bločky, inkoust pro tajnopis, silný rozhlasový přijímač a hlavně diář, do něhož si nelegál heslovitě zaznamenával všechny akce i příjem peněz z Prahy.
Mezitím Pavlík ve vězení onemocněl. Lékaři diagnostikovali nevyléčitelný nádor mozku. Takového člověka tady nemůžeme nechat! Kdyby zemřel v našem vězení, mohli by nás obvinit, že jsme ho zavraždili. Po deseti měsících, 29. listopadu 1961, vyměnili Švýcaři Pavlíka za své dva občany, které Státní bezpečnost na oplátku za vymyšlený přečin zatkla. Na neurochirurgické klinice Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích ho operovali, ale bezúspěšně. Brzy zemřel.
Vojenský soud se zbývajícími třemi obviněnými se konal na radnici městečka Aarau poblíž Curychu v dubnu 1962. Byli obviněni z politické, hospodářské a vojenské špionáže, manželský pár navíc z falšování úředních dokumentů. Na radnici otevřely úřady výstavku zabavených věcí – vysílačky, šifrové bloky, poznámky obou špionů a podobně. Tribunál je odsoudil do vězení: Otto Schwarzenbergera na dvanáct let, jeho manželku Evu k šesti letům a čtyřiatřicetiletého Vlastimila Glasera k pěti letům. Všechny tři propustili po dvou třetinách trestu.
Tenhle proval, jaký nemá obdoby, ochromil na řadu měsíců činnost československé nelegální rozvědky. Všichni nelegálové dostali příkaz, aby se odmlčeli, dokud jim nepošlou nové instrukce. Nicméně za čas se všechno vrátilo do starých kolejí – českoslovenští nelegálové pracovali dál. Na jaře 1990, kdy je nové vedení zpravodajské služby stahovalo, jich sloužilo v různých částech světa dvaadvacet.
