"Jsou to ti nejubožejší z ubohých," říká Farúk Šáh, úředník pohraniční policie v Torchamu. Přes milion zmatených Afghánců se totiž v posledních týdnech dalo na pochod.
Miliony lidí míří ven
Zbídačení lidé opustili desítkami let válek zdevastované domovy, někteří jen ruiny přikryté kusem igelitu, a prchají v obavách před americkou odvetou za barbarské teroristické akce.
Plně naložené náklaďáky, volské povozy i obyčejné dvoukoláky směřují hlavně k hranicím Pákistánu. Pokolikáté už! Některá města jako Dželálábád a Kandahár se prý vylidnila více než z poloviny.
Afghánistán čelí tak masivní, humanitární krizi, jakou snad ve své historii ještě nezažil. Rostoucí napětí na hranici už negativně pocítil i Torcham, donedávna proslulé pašerácké doupě. Obchodní aktivita je tatam.
Obchody nejdou
"Očekávaný útok tvrdě zmrazil podnikání," stěžuje si jeden z místních dopravců a ukazuje na téměř pustý hlavní bazar. "Dnes vyjede směrem na Péšávar stěží deset náklaďáků denně. Před krizí tu pendlovala klidně tisícovka aut."
Nedaleko odtud zavírá "krám" jeden z posledních hoteliérů, kteří tu ještě zůstali. "Nikomu nepovolí překročit hranice, náš byznys umírá," tvrdí a se smutkem si prohlíží dům, který opouští, bůhví na jak dlouho.
Kdyby nešťastní Afghánci tušili, co je čeká za štěstí v některém z více než dvou stovek uprchlických táborů na pákistánském území, možná by se ještě rozmysleli. Pro většinu běženců tato spása znamená jen skok z bláta do louže. Stačí nahlédnout třeba do tábora Džalzaj, bezútěšného odkladiště asi pro osmdesát tisíc nechtěných Afghánců, západně od Péšávaru.
Podmínky v uprchlických táborech
Jsou dvě hodiny odpoledne. U vstupní brány se tísní početný dav, který sem přilákala zvěst, že brzy začne distribuce potravin. Lidé s kručícími žaludky tu v umrtvujícím vedru čekají už několik hodin.
Po chvíli před ně předstupuje pákistánský ředitel tábora a oznamuje jim špatnou zprávu: dnes zásoby nepřivezou. Lidé spustí ohlušující povyk, vzduchem se míhají pěsti, létají nadávky i plivance.
Do davu se vrhají policisté, aby ho rozptýlili pomocí bambusových holí. Napětí v uprchlických táborech v posledních týdnech výrazně stouplo. V některých místech propukly i nepokoje, neboť jejich obyvatelé odmítají zpřísněná bezpečností opatření, podle nichž teď nesmějí opouštět území táborů. "Pokud nesmíme ven, jak máme uživit děti," rozčiluje se asi čtyřicetiletý muž.
V Pákistánu je 2,5 milionu běženců
Pákistán nyní poskytuje útočiště asi dvěma a půl milionu afghánských běženců. Většina z nich živoří v obtížných podmínkách táborů jako Džalzaj, v nepřehledném nakupení špinavých stanů, blátivých uliček, tržišť a strážních stanovišť. Hlavní afghánsko-pákistánské přechody zůstávají zavřené, ovšem uhlídat 1600 kilometrů dlouhou hranici je prakticky nemožné.
"Denně přichází jenom k nám kolem stovky lidí," tvrdí ředitel tábora Allkáhdád Durrání. Z neutěšeného života v táborech bohatne řada různých podnikavců. Třeba takový Džanal Chán obchoduje s obnošenými botami, prázdnými lahvemi i haldami použitých plechovek. Nejvíce však jdou na dračku kousky ztvrdlého okoralého chleba - kaše vzniklá jejich povařením ve vodě je pro mnohé obyvatele Džalzaje často jediným dostupným jídlem.
Lidé z tábora neradi hovoří s cizinci. Někteří se stydí za své živoření bez perspektivy, jiní jsou trpce rozhněvaní na Ameriku, neboť nemají sebemenší tušení, proč chce proti Afghánistánu zaútočit. "USA jen zhoršují utrpení obyčejných Afghánců," křičí jeden mladík na skupinku cizích novinářů.
Zdejší chatrné příbytky, často tvořené jen velkým kusem igelitu, jen stěží ochrání před palčivým sluncem. Dřevo na oheň je drahé, a tak jen ti nejšťastnější si mohou občas uvařit koflík afghánského čaje. Z vedlejšího stanu se ozývá dětský pláč. Muhammad Thaní se ani nepohne. Ví, že je marné pokoušet se malého synka utišit.
Statného muže výrazných lícních kostí drží při životě vzpomínky.
Aby nezešílel, často uléhá na zaprášené cáry přikrývek, zavře oči a snaží se vybavit si, jak skvěle se mu žilo před lety v Kábulu. "To jsem měl krámek s koberci. Pak se ale všechno zvrtlo," šeptá lámanou angličtinou. Chalíd Mansúr, mluvčí agentury Světový program pro výživu varoval, že v Afghánistánu může už brzy nastat hladomor.
