Aby člověk viděl, jak Amerika zvedá hlavu, nemusel číst transparenty.
Stačilo vnímat vlajky. Hvězdy a pruhy byly najednou všude. Záchranáři pověsili vlajku na zničený Pentagon hned vedle obrovské průrvy, kterou vypálilo letadlo.
Hasiči vztyčili na ruinách Světového obchodního centra vlajku, o níž věřili, že byla na vrcholu mrakodrapu.
Američané postávali před Bílým domem a mlčky, pomalými pohyby roztáčeli vlajky nad hlavami. Vlajky visely nad verandami rodinných domů, vlály za auty. Vlaječky se prodávaly na přechodech, visely na pokladnách obchodů, lidé si je strkali za baseballové čepice.
|
DÁLE ČTĚTE |
Dokonce i obchod jménem The Bikini World, Svět bikin, projevil vlasteneckého ducha: všechny figuríny ve výkladní skříni měly na sobě plavky v podobě velmi úsporné americké vlajky.
Američané milují velká, srdečná gesta. Zdrženlivým Evropanům tím připadají teatrální, ale oni to myslí doopravdy. Teď vlajkami vyjadřují podporu své zraněné zemi. Hned v úterý nakoupili jen v řetězci prodejen Wal-Mart 88 tisíc vlajek. Přesně před rokem jich ve stejný den koupili jen 6400.
Slyšeli jsme stovky velkých příběhů o lidském hrdinství. Hasiči, kteří šli na jistou smrt. Pasažéři, kteří se rozhodli, že se pustí do boje s únosci. Záchranáři, kteří se pohybovali v troskách mrakodrapů a Pentagonu.
Ale byly také příběhy o malých hrdinech. Steve Sullivan z Washingtonu se rozhodl, že to nejvlastenečtější, co může v dané chvíli udělat, je jít zase normálně do práce a darovat krev. "Říkal jsem si, že zůstanu doma, ale vláda po nás chce, aby život probíhal zase jako normálně."
Na tom jsou zaznamenáníhodné dvě věci. Za prvé snaha co nejrychleji vrátit vše do normálních kolejí. Vládní úřady i soukromé firmy byly sice v úterý evakuovány a zavřeny, ale hned druhý den přestal být Washington městem osamělých chodců. I skupina českých novinářů na stáži v USA, kterou v úterý "odveleli" do hotelu, byla druhý den naléhavě žádána, aby obnovila program.
"Je třeba ukázat sobě i světu, že se už dáváme dohromady a že to zemi nesrazilo," řekl Newyorčan David Kolvin listu The New York Times. Za druhé je zajímavé, jak Američané, kteří normálně hledí na vládu spíše skrz prsty, v okamžiku krize automaticky přijali její vedení a řídili se radami i žádostmi shora.
"Shromažďují" se za prezidentem, jak říkají. Když ve čtvrtek projížděl George Bush po Pennsylvania Avenue do Bílého domu, lidé tleskali na podporu. "Odvádí dobrou práci," řekla jedna žena v davu, přestože Bush byl již kritizován za to, že první den jej dlouho nebylo vidět.
Amerika je zcela změněná. Nejstarší generace má svůj Pearl Harbor, jejich děti mají vraždu Kennedyho a Vietnam, děti jejich dětí budou mít toto úterý. Den, kdy země ztratila pocit bezpečí a nezranitelnosti.
Pedagogové z mnoha škol i mateřských školek přišli ve čtvrtek o hodinu dřív než obvykle: učitelský sbor se radil, jak s dětmi citlivě probrat, co se stalo. Televize CBS včera uvedla, že malým dětem se do paměti přímo vypálil obraz lidí skákajících z mrakodrapů.
The Washington Post přinesl několik dětských dopisů a nad ně dal prostý titulek "Dětskými slovy". "Když mi to mamka řekla, měl jsem největší strach ve svém životě. A doufám, že větší strach už nebudu mít nikdy ve svém celém životě." Sasha DiGiulian, osm let.
"Když jsem se dostala domů, vypadalo to, jako by náš dům byl celý z ledu. Byli jsme všichni vystrašení, nervózní a rozčilení najednou." Eliza Wolfová, třináct let.
"Moje reakce byla taková, že jsem dostala strach. Projíždíme kolem Pentagonu každou neděli do kostela. A miluju New York." Alena Kangasová, jedenáct let.
"Věc, která mě štve nejvíc, je to, že nejsem dost stará, abych mohla darovat krev." Jenny Homesová, patnáct let.
Lisa Šilhánková žije v New Yorku více než třicet let. "Občas teď odejdu někam stranou a pláču," říká a dodává jiným, tvrdším hlasem: "Přála bych si být vojákem."
Amerika rychle prošla cestou od absolutního ochromení k touze po pomstě.
"Úterý ve mně vyvolalo pocit, že bych měl vstoupit do armády," řekl dvacetiletý prodavač aut James Ashenbrener v listu USA Today. A také to učinil.
Seržant námořní pěchoty Brent Driessen se pohybuje ve slavnostní uniformě v obrovském nákupním středisku Potomac Mills jižně od Washingtonu. Má přilákat nové vojáky. V posledních hodinách měl absolutně nejlepší lov. V Americe, kde každý občan považuje za právo i výsadu bránit sám sebe i svou zemi, náhle chtějí mladí muži obléknout uniformy. V Kalifornii stoupl počet rekrutů třikrát proti normálu.
Studenti Univerzity Tennessee, kteří byli proti odvodům, nyní změnili názor. "Byl bych rád, kdybych šel teď k odvodu," řekl dvacetiletý Zach Smith.
V Americe vzrůstá zvláštní pocit: jako když rakovina ničí někoho z vašich nejdražších a člověk by chtěl nemoc zaškrtit vlastníma rukama - ale přitom tohoto nepřítele nemůže rukama uchopit. Lze to však říct i jedním slovem. Na osamělé auto parkující na Manhattanu a zasněžené prachem z ruin napsal kdosi prstem: Odvetu.
Geoff Givhan studuje, ale teď rozdává pití lidem čekajícím na to, až budou moci dát krev. Stal se dobrovolníkem. "Měl jsem pocit, že musím něco dělat," říká.
Podobné věci říkají stovky a tisíce dobrovolníků ve Washingtonu a New Yorku. Připravují jídlo záchranářům, kteří odstraňují trosky dvojčat Světového obchodního centra. Jiní lidé dávají peníze. Další krev - dokonce jich přišlo tolik, že je odběrové stanice nestačily přijmout.
To byla Amerika ve své nejlepší podobě. Země individualistů myslících na celek. "Najednou máte pocit, že je přímo vaší občanskou povinností něco dělat," řekl Scott Mullen z New Yorku. "Ten útok nebyl na Světové obchodní centrum.
Ten byl na nás na všechny."
Novinoví komentátoři rychle překovali svá pera v meče. Ze závětří svých monitorů vyzývají George Bushe, aby vybombardoval kohokoli, kdo má prsty v tragédii tohoto týdne. "Odpověď na tento Pearl Harbor 21. století je jednoduchá: zabijme ty bastardy. Kulku mezi oči, rozmetejme je na prach nebo je třeba otravme, když budeme muset," píše bulvární New York Post.
Ale i bývalý ministr zahraničí Larry Eagleburger řekl CNN: "Je jediný způsob, jak jednat s takovými lidmi. Musíte je zabít." Možná se to zdá trochu moc silné. Ale takové jsou pocity Ameriky těchto dnů. Profesor komunikace Rick Lowry říká: "Není jednoduché prohlásit - pojďme do války. Chce to dávku oprávněného hněvu. A Amerika nabuzená oprávněným hněvem byla vždy pozitivní silou."
