První zahraniční cesta Miloše Zemana na Slovensko byla symbolická. Ta dnešní, druhá, která vedla do Rakouska, však o ambicích nového českého prezidenta vypovídá daleko více. Už samotný výběr je alespoň na první pohled zvláštní. Z třech dalších našich sousedů, Slovensko nepočítaje, je Rakousko nejméně významné. Z politického i hospodářského pohledu. S Rakouskem také vedl Miloš Zeman během svého premiérství nejvíce sporů.
Rakušané si dodnes pamatují, že to byl právě premiér Zeman a jeho vláda, kteří dotáhli spuštění Temelína, kterým Rakousko tehdy doslova žilo, a odpor proti němu vyvolal protestní hnutí, které tato země dlouho předtím ani dlouho potom nezažila. Zemanova vláda se také připojila, jako jediná mezi nečlenskými státy Evropské unie, v roce 2000 k evropským diplomatickým sankcím vůči vládě Wolfganga Schüssela. V ní tehdy byla i strana Svobodných Jörga Haidera, kterou Zeman řadil mezi strany neonacistické. V neposlední řadě mělo Česko tehdy co do činění se všeobecným tlakem rakouské politiky na zrušení Benešových dekretů, kde s Haiderem a lidovci souhlasila i opozice Zelených a sociálních demokratů.
Na druhé straně tvrdá léta česko-rakouských vztahů přinesla Zemanovi i největší diplomatický úspěch jeho premiérství a tím byla nepochybně "dohoda z Melku", kterou Vídeň a Praha na vládní úrovni jednou provždy ukončily spor ohledně Temelína. Rakušané dostali částečnou kontrolu nad bezpečností jihočeské jaderné elektrárny a za to se smířili s jejím provozováním. Tato dohoda Česku ušetřila stovky miliard. Sousední Slovensko takovou dohodu nemělo a na miliardy ji přišla podmínka pro vstup Bratislavy do Evropské unie - odstavení jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice.
Je docela dobře možné, že cenou za Melk a Temelín byla i druhá největší událost česko-rakouských vztahů té doby, a to prodej České spořitelny rakouské bankovní skupině Erste za z dnešního pohledu skutečně symbolickou cenu. Je signifikantní, že prodej 52 % akcií Erste dohodě z Melku předcházel, a symbolické, že prodej dalších téměř 46 procent následoval až po podpisu dohody z Melku.
Pro spravedlnost je však třeba připomenout, že prodej se odehrál na pozadí české bankovní krize konce Klausovy vlády, která neměla svým dopadem daleko k tomu, co dnes prožívají státy eurozóny jako Irsko nebo Kypr, byť důvodem byl bankovní socialismus, a jak vyznívá z dnes už známých informací a přiznání tehdejších klíčových politiků, zřejmě i politický tlak na financování loupeživé privatizace české ekonomiky.
Zeman už v roce 2000 pochopil, že rakouští bankéři jsou skutečnou společenskou elitou našeho jižního souseda, která svým významem přesahuje rozměry nevelké alpské republiky a není zatížena stereotypy problematické minulosti. Pochopil také, že politické spolupráce s Rakouskem dosáhne především přes společné ekonomické zájmy. Pochopení pro to našel nejen mezi ekonomickou elitou Rakouska, ale také u dnes vládnoucích sociálních demokratů, které koneckonců výrazně podpořil i svým odporem k pravicovému Schüsselovu kabinetu. I proto má Zeman ve svém hostiteli Heinzu Fischerovi velmi příjemného partnera k jednání, který jistě neopomene o Zemanovi říci několik pochvalných slov.
Zemana do Vídně podobně jako do Bratislavy opět doprovází velká skupina podnikatelů, kteří opět dostali přednost před novinářským doprovodem. Ukazuje to jasně, kde si Zeman jako prezident buduje mocenskou základnu svého prezidentství, kterému chce dát zřetelné prvky skutečného vládnutí. Potřeboval by k tomu však i jiné obsazení svého úřadu. Zemanův "ministr zahraničí" Hynek Kmoníček na všechno stačit nemůže.
