Potkali se v roce 1981 v newyorském baru Tin Pan Alley. Brian byl bývalý mariňák, ona roznášela pití a ve volném čase fotila. „Na prvním rande jsme šli na The Clash, vystupovali hned za rohem,“ popsala Nan Goldinová v oceňovaném dokumentu Všechna ta krása a zabíjení.
 |
„Tehdy se mi zdál krásný a zamilovala jsem se do něj. Byl velmi něžný, vidíte mu to na očích. Měli jsme skvělý sex, to dokáže dva lidi držet pohromadě hodně dlouho,“ vzpomínala dnes třiasedmdesátiletá fotografka.
Bouřlivý vztah vydržel tři roky. „Pak jsme se začali hodně hádat a já se hádat uměla,“ řekla Goldinová. „Chtěl se rozejít a já to nechtěla, pak zase já, a to se dělo často. (...) Byli jsme tak spojeni, že jsme nevěděli, jak se rozejít.“
 |
Krátce po rozchodu se potkali v Berlíně. Zašli do baru, pak na hotel. Brian si tam potají přečetl deník, do kterého si Nan posedle zaznamenávala každý detail svého života. Dočetl se, že mezitím měla úlet s dívkou. Začal žárlit, deníky spálil a Goldinovou napadl. Mlátil ji do obličeje, chtěl ji oslepit a proto mířil na oči, až tekla krev.
Naštěstí do pokoje vpadla kamarádka a Goldinovou vytáhla ven. Zranění byla vážná a vyžadovala operaci. „Měla jsem zlomené všechny kosti v očnici.“ Měsíc po potyčce v berlínském hotelu se postavila před objektiv a vyfotila s modřinami v obličeji, monoklem a krví zalitým okem. Měla to být upomínka, aby se k Brianovi už nikdy nevrátila.
Snímek se stal středobodem její slavné série nazvané Balada o sexuální závislosti. Zhruba 750 diapozitivů dokumentuje přelom 70. a 80. let v New Yorku, kde byla Goldinová nedílnou součástí New Wave a post-punkové scény. Název sbírky pochází ze hry Žebrácká opera Bertolda Brechta z roku 1928, která paroduje kapitalistickou společnost.
„Svůj život nikdo nefotil“
Balada původně vznikla hlavně pro radost jejích nejbližších přátel – transvestitů a drag queens, transgender lidí, homosexuálů, drogově závislých a prostitutek. Svůj soubor poprvé představila na uměleckém bienále v New Yorku v roce 1985, o rok později vyšel i jako monografie.
Goldinová si byla velmi blízká s fotografem Davidem Armstrongem, herečkou a spisovatelkou Cookie Muellerovou, umělkyní Greer Lanktonovou nebo umělcem a aktivistou Davidem Wojnarowiczem. Fotila je především ve chvílích mimořádné intimity: na večírcích, v klubech, koupelnách, na záchodě, při jídle i při sexu. Snímky promítala v alternativních prostorech, barech, nočních klubech a loftech, později také galeriích a muzeích.
Baladu promítala za doprovodu hudby. Repertoár tvořili interpreti jako Velvet Underground, James Brown, Nina Simone, Charles Aznavour, Screamin’ Jay Hawkins či Petula Clarková.
„Chtěla jsem zachytit svůj život tak, aby ho už nikdo nemohl přepsat. Ne v nějaké bezpečné, vyretušované verzi, ale jako popis toho, jak věci skutečně vypadaly, jaké pocity vyvolávaly a jak voněly,“ vysvětlila v článku pro nakladatelství Aperture. „Je to deník, ve kterém nechávám lidi číst.“
Narodila se 12. září 1953 a dětství strávila ve Washingtonu pod přísným dohledem své ortodoxní židovské rodiny. Když jí bylo jedenáct let, starší sestra se vrhla pod vlak a Goldinová věří, že pokud by zůstala doma, potkal by ji stejný osud.
„Vyrůstala jsem v době, kdy život na předměstích drželo pohromadě popírání reality,“ vysvětlila pro Aperture. „Velmi brzy jsem si uvědomila, že moje zkušenosti mohou být popřeny. Že tohle jsem nikdy neřekla, tamto nikdy neudělala, tohle se nikdy nestalo. Musela jsem odtamtud pryč.“
Český Freddie Mercury otevřel za Husáka okno na Západ. Zemřel příliš mladý |
Ve čtrnácti utekla do Bostonu, seznámila se se skupinou drag queens a místní gay komunitou. Svou novou „rodinu“ či „kmen“ začala fotit. Vystudovala fotografii na škole Muzea výtvarných umění v Bostonu a v roce 1978 se přestěhovala do New Yorku.
Spolu s dalšími umělci si pronajímala loft na ulici Bowery – součást divoké čtvrti East Village, kde se od šedesátých let soustředili umělci, hudebníci, hippies i studenti a alternativní komunity. Místo se rychle stalo hot spotem pro divoké večírky, které Goldinová důkladně dokumentovala.
„Chtěla jsem si zapamatovat všechno, co se stalo předchozí noc. Když lidé mluví o bezprostřednosti v mé tvorbě, bylo to právě o tomto. O té potřebě zapamatovat si a zaznamenat úplně všechno,“ řekla v rozhovoru pro Bomb Magazine.
Původně chtěla být módní fotografka, její inspirací byly módní časopisy. Jejím snem bylo „dostat drag queens na obálku Vogue“. Její tvorba ostře kontrastovala s prací zavedených fotografů. Neřadila se do žádného uměleckého proudu, teorii neznala, profesionálové se nad její technikou ušklíbali a na uměleckých akcích na ni občas křičeli.
Objal umírajícího syna, ona fotila. Kristus s AIDS zatřásl světem reklamy |
„Svůj život tehdy nikdo nefotil. Byla to doba černobílých vertikálních fotografií,“ vzpomínala po letech Goldinová. „Setkala jsem se s opravdu silným odporem. Zejména ze strany mužských umělců a galeristů, kteří si mysleli, že nedělám fotografii... V polovině osmdesátých let mi říkali, že nic jako dobrá umělkyně neexistuje.“
Příležitost dostala až v Muzeu moderního umění (MoMA). „Přišla v takových párty šatech s puntíky a spoustou krinolíny, byla divně nalíčená a měla s sebou krabici asi dvaceti snímků. Nikdy jsem nic takového neviděl. Tyhle portréty a obrázky lidí, kteří si prostě žijí svůj život. Něco takového nikdo jiný nedělal,“ uvedl kurátor Marvin Heiferman.
Balada je dnes označována za „mistrovské umělecké dílo“, kterým Goldinová utvořila zcela nový estetický styl nikoliv nepodobný intimním výpovědím na sociálních sítí. Goldinová však důrazně odmítá, že by za jejich rozmach byla spoluzodpovědná.
Hodnota jejího souboru spočívá i v tom, že snímky byly pořízeny v éře začínající epidemie AIDS. Spousta jejích nejbližších přátel na následky nemoci zemřela a fotografie Goldinové tak slouží jako kronika jejich osobních příběhů a skutečného dopadu krize. V roce 1989 obětem namoci věnovala výstavu Witnesses: Against our Vanishing a zahrnula do ní také díla svých zesnulých přátel.
Balada o sexuální závislosti se stala součástí expozic po celém světě – od Muzea moderního umění, Guggenheimova a Metropolitního muzea v New Yorku, přes londýnskou Tate Gallery po Louvre. Před třemi roky se dostala i do pražské Kunsthalle jako součást výstavy BOHEMIA: Příběh fenoménu 1950–2000. Goldinová získala také mnoho prestižních ocenění, například francouzský Řád umění a literatury nebo cenu Hasselblad.
Chtěla jsem být feťačka
Součástí divoké newyorské scény byly drogy. Goldinová s přáteli užívala kokain, heroin, amfetamin a vše prokládala alkoholem.
„Už od raného věku jsem se chtěla sjíždět. Chtěla jsem být feťačka. Fascinovalo mě to. Částečně kvůli Velvet Underground, beatnikům a všem těm věcem. Ve skutečnosti jsem se ale chtěla co nejvíc lišit od své matky a co nejvíc se distancovat od života na předměstí, ve kterém jsem vyrůstala,“ uvedla Goldinová pro The Guardian.
Opioidy. Zázračné léky na bolest do šesti let zabijí půl milionu Američanů |
Věřila, že za střízliva nemůže pracovat jako umělkyně. „Opravdu jsem věřila, že mi drogy otvírají mysl. Drogy, které jsem brala, měly sice extrémní vliv na vědomí, ale ne nutně ho rozšiřovaly, alespoň ne ve skutečnosti. Pocit rozšířeného vědomí se však během euforie dostavil,“ vzpomínala pro magazín Bomb.
Vypěstovala si závislost na heroinu, na konci 80. let se předávkovala a poprvé nastoupila na odvykačku, kam se také o třicet let později vrátila. Ale ne vlastní vinou.
V roce 2014 jí v Berlíně kvůli zánětu šlach v zápěstí předepsali OxyContin. „Oxy je dobrý na pooperační bolesti, ale prakticky to je fet v tabletě a já se na něm rychle stala závislou,“ popsala pro The Guardian. Revoluční lék proti bolesti na bázi opia uvedla na trh farmaceutická společnost Purdue Pharma, čímž výrazně přispěla k vypuknutí opioidové krize v Americe.
Americká fotografka Nan Goldinová na tiskové konferenci v rámci výstavy „Nan Goldin: This Will Not End Well“ v Nové národní galerii Státních muzeí v Berlíně (22. listopadu 2024)
„Můj život se točil výhradně kolem shánění a užívání OxyContinu. Počítání a přepočítávání, drcení a šňupání. Byla to práce na plný úvazek,“ svěřila se Goldinová. „Když jsem se vrátila z léčebny, zprávy o závislých lidech umírajících na předávkování stejnou drogou mě pohltily.“
Zjistila, že za epidemii opioidů je spoluzodpovědná rodina Sacklerových, majitelé firmy Purdue Pharma a velcí mecenáši umění. Goldinová vytáhla do boje. Založila organizaci P.A.I.N. (Prescription Addiction Intervention Now) a začala tlačit na muzea a galerie, aby se Sacklerovými přestaly spolupracovat a odstranily plakety s jejich jménem.
Aktivisté pod taktovkou Goldinové v galeriích rozhazovali prázdné dózy od OxyContinu, falešné bankovky a lékařské předpisy. S hesly jako „Hanba, Sacklerovi“ nebo „Pryč se jménem Sackler“ vyrazili do muzeí a lehali si na zem jako oběti epidemie. Snaha se vyplatila. Národní portrétní galerie v Londýně, Tate Gallery a další velké instituce nakonec oznámily, že od Sacklerových přestanou přijímat finanční dary a Louvre dokonce odstranil jejich plakety.
