Ač se při bližším zkoumání ukazuje, že nejsou pravdivá, rádi je opakují. Třeba jako Pierre, vlastník vinice v Savojsku, když tvrdí: "Všichni Francouzi jsou hrozně namyšlení."
Platí to tedy i na něj? "Ale ne. Já jsem přece Savojan," hájí se pěstitel. A podobně argumentují Bretoňci, Gaskoňci či Korsičané. Těmi typickými Francouzi jsou vždy jejich spoluobčané, kteří nežijí v jejich rodném kraji.
Okolí bere Francii jako nejhomogennější stát světa, ale tato země překvapuje svou pestrostí, a to i v právních normách. Například pouze v Bretani se z historických důvodů neplatí mýto za použití dálnic, v Alsasku zas neproběhla odluka církve od státu.
Rozdílnost a rivalita mezi jednotlivými kraji je taková, že si jednou sám Charles de Gaulle v narážce na regionální pestrost povzdychl, jak těžké "je spravovat zemi, kde se vyrábí na 258 druhů sýra".
Nicméně to nebrání světu ve vymýšlení "trefných" klišé, kterými jsou Francouzi opentleni jako málokterý národ. Schválně, jaké vás napadnou přívlastky ke slovu Francouz? Jsou mezi nimi třeba líný, elegantní, protiamerický, gurmánský, stávkující, socialistický, nafoukaný?
Líní pracanti
"Spousta klišé jsou naprosté nesmysly," říká Nicolas Barré, komentátor pravicového deníku Le Figaro. "Třeba se o nás tvrdí, že víc stávkujeme, než pracujeme. Přitom v takové Itálii jsou stávky mnohem častější. Stejně tak podle statistik pracujeme více než Němci. Podívejte," ukazuje ve své kanceláři statistiky OECD, podle nichž Němci ročně odpracují 1 435 hodin, zatímco Francouzi o sto více.
Asi největší životnost má klišé o vrozeném protiamerickém naladění všech Francouzů. "Když kandidoval Sarkozy, vyjadřoval se o Americe pochvalně. Říkalo se, že mu to prohraje volby. A co se stalo? Sarkozy byl zvolen jasnou většinou," argumentuje Barré.
O antiamerikanismu nesvědčí ani srovnání návštěvnosti dvou pařížských zábavních parků. Disneyland symbolizovaný americkou ikonou myšákem Mickeyem přivítal v loňském roce sedminásobek lidí, než kolik navštívilo konkurenční Parc Asterix vytvořený podle příhod kníratého galského válečníka z boje proti Římanům.
Nelásku k anglosaskému světu lze podle vnějších pozorovatelů na Francouzích poznat podle jejich chabé znalosti angličtiny. Slabou jazykovou vybavenost Francouzi sborově přiznávají. Ale ruku na srdce: slyšeli jste někdo mluvit Angličana francouzsky?
Kundera se nepočítá
Pravda ovšem je, že francouzský stát usilovně brání svoji kulturu proti anglofonní dominanci. Aby angličtina nezaplevelila mateřštinu slovy jako walkman nebo computer, vymýšlejí francouzští jazykovědci výrazy jako baladeur a ordinateur.
Rádia a televize mají kvóty na vysílání ve francouzštině. Z rozpočtu jde na kulturu 1,5 procenta (v USA to je 0,3 procenta) a Sarkozy ho pro příští rok ještě navýší. Filmová produkce, co se kvantity týče (kolem dvou stovek filmů ročně), nemá v Evropě konkurenci, s kvalitou je to však věc diskutabilní.
Podpora domácích umělců je velmi štědrá, přesto zůstávají mimo území Galie neznámí. Schválně, vzpomeňte si na nějakého současného francouzského spisovatele (Kundera se nepočítá) nebo pop-zpěváka (Johny Hallyday se také nepočítá).
Dřívější pozice Paříže jako metropole světového kulturního dění je ztracena ve prospěch New Yorku, což si je málokdo z Francouzů schopen přiznat. Když americký časopis Time publikoval článek o úpadku francouzské kultury, místní umělecké kruhy sestup roztrpčeně popíraly.
Ale zatímco novodobí američtí autoři se ve Francii dobře prodávají, v obráceném gardu to říct nelze. V kinematografii platí to samé. Ne nadarmo říkal Sarkozy před volbami, že "Francouzi jsou nejpyšnější, když vidí hrát francouzského herce v americkém filmu".
Jeden z mála francouzských filmů, který v zámoří uspěl, byl kreslený Ratatouille... Ale počkat, ten vyrobili Američané ze studia Pixar. To jen animované dílko má svůj název po jedné francouzské specialitě. No, tak to je konec: film o francouzském kuchařském talentu natočí Američané!
Žabožrouti, co nejedí žáby
Gastronomické umění Francouzům neupírá ani ten největší frankofob. Přesto Barré bere labužnickou pověst Francouzů jako hloupý přežitek. "Vykládá se o nás, jak hrozně rádi jíme žabí stehýnka, přitom já jsem žábu nikdy nejedl. A takových Francouzů je plno. Podobně je to s vínem. Během polední pauzy si ho už nedá každý jako dřív. Lidé radši pijí minerálku," tvrdí komentátor.
Statistiky Barrého slova potvrzují: Francouzi omezují pití vína a v celkové spotřebě (i když ne na osobu) je do konce desetiletí předeženou - ano, hádáte správně - Američané.
S až mytickým francouzským gurmánstvím nejde moc dohromady ani obliba fastfoodových restaurací. Hamburgrová ikona McDonald’s, jejíž evropské sekci šéfuje Francouz, má ve Francii na dvanáct set poboček a je nejvýdělečnějším trhem na starém kontinentě.
Na přelomu tisíciletí, kdy se v USA firma potácela v krizi, to byli francouzští strávníci, kteří globální řetězec vydatně dopovali. K žádnému omezení konzumace bigmaců nedošlo ani během krize americko-francouzských vztahů za války v Iráku. "Můžeme mít přece oboje: oběd v 'McDo' a večeři v tradičním francouzském stylu. Japonci taky kvůli hamburgrům nepřestali jíst sushi," říká Barré.
Jak vidno, o novodobých Galech, kterým zachutnaly cheeseburgery, se budeme muset naučit nová klišé. Jak vám třeba zní: Francouz je pracovitý fanoušek Ameriky, který se může utlouct po dobře vychlazené minerálce? Trochu přehnané, že? Asi jako to klišé o namyšlených a líných žabožroutech.
