„Potřebuju čtyřicet tisíc kalašnikovů ze sedmdesátých let. Pojďme se domluvit na cestě a na ceně, pro mě přihoďte deset procent. Papíry budou z Nigérie.“
Podobné věty znějí v centru Prahy poměrně často. Někdy v komorní atmosféře doutníkových klubů, jindy uprostřed rušného nákupního centra. A jak redakci iDNES.cz vylíčil jeden z tuzemských zbrojařů, českým obchodníkům se nevyhýbají ani zakázky, které na první pohled „zavánějí“.
„Stačí se podívat na mapu. Praha má dobrou polohu, jsou tady všichni. Od Abdulů přes Mohamedy až po Seržu a Vasila. “ vypráví Čestmír - jednatel firmy, která sídlí v nenápadném domě uprostřed metropole a nemá ani funkční webové stránky. Má ovšem něco jiného: povolení Ministerstva průmyslu a obchodu, díky němuž může nabízet a vyvážet do zahraničí vojenský materiál. A také miliardové obraty.
Čestmírově firmě (zbrojařovo jméno bylo na jeho přání změněno, redakce jej i název firmy zná, pozn. red.) je zajišťují právě oni Abdulové a Vasilové - prostředníci, kteří v Česku dlouhé roky žijí. O zhruba 240 držitelích ministerského povolení mají dobrý přehled a vědí, co jsou schopní obstarat.
Pušky se počítají na desítky tisíc
„Cizinci nechodí k nám, ale právě k nim, protože se znají,“ vysvětluje pražský zbrojař roli zprostředkovatelů, kteří podle něj často umí perfektně česky - mnozí prý v uplynulých dekádách studovali v Praze. „Abdul pak vytipuje člověka, ke kterému přijít. Zjistíme, jak moc je to kryté penězi a papíry. Pokud je všechno v pořádku, rádi pomůžeme a už vymýšlíme cestu, jak to udělat,“ říká pražský zbrojař.
BIS: Zbrojaři nemusí nic tušitRedakce iDNES.cz se tvrzení pražského obchodníka pokoušela ověřit u jeho kolegů. Kontaktovala deset náhodně vybraných firem ze seznamu držitelů oprávnění k obchodu s vojenským materiálem. Většina firem na dotaz neodpověděla. Dvě uvedly, že s klienty, které by podezíraly z napojení na islamisty, zkušenost nemají. „Nelze vyloučit, že legálně vyexpedovaná zásilka - třeba i z našeho státu - nedojde do rukou deklarovaného adresáta,“ upozorňuje však Jan Šubert, mluvčí české kontrarozvědky BIS. „Mohou být i případy, kdy do hry vstupují zahraniční krycí firmy, a to jednotlivě i formou řetězců. Odesilatel, vybavený povolením i licencí a přesvědčený, že je vše v pořádku, neví a ani nemůže vědět, co je připraveno a co se odehrává v pozadí,“ řekl iDNES.cz Šubert. „Poptávky (...) se nevyhýbaly ani ČR, která si na mezinárodní úrovni udržuje postavení tradičního výrobce strojírenských zařízení, materiálů a technologií v přijatelných cenových relacích,“potvrzuje tajná služba ve své výroční zprávě za rok 2014. |
Jeden takový obchod podle něj bez potíží vynese miliony dolarů. „Chtějí vždycky to samé - kalašnikov a něco na toyoty,“ zmiňuje zbrojař symbol pouštních válek od Maroka po Afghánistán, terénní vozy s kulometem na korbě (psali jsme o nich zde).
Zákazník může najednou žádat třeba o 50 tisíc útočných pušek typu AK-47, největší zájem je prý o sovětskou výzbroj ze sedmdesátých let.
Cena včetně dopravy do Afriky či na Blízký východ je aktuálně zhruba 450 až 470 dolarů za každou útočnou pušku.
Zahrnutý už je zisk Čestmírovy firmy, tučná provize pro nákupčího a zkrátka nepřijde ani zprostředkovatel Abdul.
„Množství, kdy už má smysl se o tom bavit, začíná někde na 20 až 30 tisících společně s municí,“ dodává Čestmír.
Když je domluvený objem zakázky i její cena, přijde čas na klíčovou otázku: Jak obchod vyřídit s českými úřady. Ke každé zbrani, která legálně opouští Česko, musí obchodník získat souhlas hned ze tří ministerstev - vnitra, zahraničních věcí a obrany. Každé z nich plánovaný obchod posuzuje z jiného úhlu a své stanovisko posílá Licenční správě, která spadá pod resort průmyslu a obchodu. Své slovo mají v celém procesu i tajné služby nebo ambasáda v zemi, kam zboží směřuje.
„Válka se musí živit z obou stran, jinak ten průmysl skončí“
Klíčovým dokumentem je pro úřady takzvané EUC - certifikát koncového uživatele. Vláda cizího státu v něm potvrzuje, že zákazník skutečně zbraně potřebuje, má k nim doma potřebná povolení a nemíní je přeprodávat dál.
Certifikát nestačíAni platné dokumenty z ciziny podle Ministerstva průmyslu a obchodu ještě nezaručují, že úřad licenci udělí. „K zajištění řádné kontroly využívá Česká republika všech dostupných prostředků. Každou jednotlivou žádost o udělení licence posuzuje s ohledem na všechny zjištěné okolnosti daného případu,“ upozorňuje ministerský mluvčí František Kotrba. Pokud existuje riziko, že by zbraně mohly skončit v nepovolaných rukou, úřad může licenci buď zcela odmítnout, nebo vyslat svého člověka, který dohlédne na předání zboží. Teoreticky jsou možné i namátkové kontroly až po dodání. |
U rizikových zemí česká vláda vyžaduje i takzvanou superlegalizaci. Důkladně kontroluje, jestli razítko a podpis na dokumentu skutečně patří konkrétnímu ministerskému úředníkovi, který se v zahraničí pod certifikát podepsat.
Tam ovšem pravomoci Česka končí - pokud je tento úředník zkorumpovaný a razítkuje certifikáty, které by razítkovat neměl, radikální hnutí má zkrátka v ruce platný oficiální dokument. Je k tomu samozřejmě zapotřebí, aby měl potenciální zákazník kontakty na vysokých místech ministerstva, které v zahraničí certifikát vydává.
„Náš zákazník je většinou vysloužilý a zasloužilý generál, který si z toho udělal byznys. Stojí ho to asi 15 procent z hodnoty kontraktu, což bere úředník z ministerstva obrany,“ vysvětluje zbrojař Čestmír.
Jako příklad země, odkud se dá certifikát nečestně získat, uvedl Nigérii. Časopis The Economist zemi letos označil za „ekonomiku s dvacetimiliardovou dírou“, samozřejmě v dolarech.
„Že to končí částečně v Islámském státu, to je každému jasné. Ale pokud ukáže papíry, tak je mi jedno, kam to zboží jde. Já jsem čistý, mám obchod se stranou, kterou mi ministerstvo průmyslu povolí. A že to jde někam jinam? Válka se musí živit z obou stran, protože kdyby se obě strany nepodporovaly, tak skončí válka i celý tenhle průmysl,“ uzavírá Čestmír.
České firmy posílají zbraně i do zemí, kam je Němci nedostanou
Konkrétně do Nigérie v roce 2014 Licenční správa povolila vývoz zbraní, munice, výbušnin, vojenských aut či letadel v celkové ceně 1,17 miliardy korun. Pro srovnání, osmkrát lidnatější a hospodářsky vyspělejší Německo do téže země v daném roce povolilo jen vývoz aut a balistické ochrany za 65 milionů korun.
Podobný nepoměr existuje i ve statistikách z některých dalších zemí Afriky, Blízkého a Středního východu. Redakce iDNES.cz porovnala údaje o exportu vojenského materiálu z výročních zpráv, které vydalo české Ministerstvo průmyslu a obchodu a německé Spolkové ministerstvo hospodářství. Porovnat je můžete na přehledné interaktivní mapě:
Pokud používáte mobilní aplikaci iDNES.cz nebo si chcete mapu zobrazit přes celou obrazovku, klikněte zde.
Zbraně na mořiKromě zemí Blízkého a Středního východu mapa ukazuje také statistiky o vývozu zbraní do Afriky. Důvody jsou dva. Na kontinentu působí jeho vlastní teroristické skupiny, například somálská milice Šabáb. Zároveň však není možné vyloučit, že zbraně po zastávce v Africe zamíří i přímo k hnutí Islámský stát. Zprávy o pašerácích výzbroje v této oblasti často pronikají do médií - třeba začátkem března objevili Australané v rybářské lodi na trase z Íránu do Somálska dva tisíce zbraní včetně AK-47 a granátometů (více zde). Dvacet tisíc uniforem pro džihádisty z IS a fronty an-Nusrá zase objevili celníci ve španělských přístavech. K adresátům měly zamířit mezi starým oblečením z humanitárních sbírek (psali jsme zde). |
Například k vývozu do Etiopie Němci v témže roce nevydali ani jedinou licenci, do nepokoji zmítaného Egypta pouze jedinou - šlo o materiál k ponorkám. Německé zbraně nemířily ani do Afghánistánu nebo Tuniska. Česko do všech zmíněných států povolilo prodej zbraní za miliony eur.
Redakce požádala Ministerstvo průmyslu a obchodu o komentář k těmto rozdílům. Zajímalo ji, zda - a případně proč - má Česko oproti Německu výrazně volnější pravidla pro vývoz zbraní do zemí jako je Nigérie, Etiopie, Burkina Faso či Konžská republika, pro něž Berlín licence neuděloval.
„Konkrétní vývoz by neměl být v rozporu s mezinárodními závazky,“ shrnul mluvčí resortu František Kotrba společný rámec, o který se pravidla v Česku i Německu opírají - jde například o zbrojní embarga OSN, sankce Evropské unie či další mezinárodní dohody.
„Nicméně pokud jde o zahraničněpolitické zájmy jednotlivých států, ty si tuto politiku určují samy,“ doplnil Kotrba. Jinými slovy: Česká vláda se zkrátka sama rozhodla, že jí vývoz vojenského materiálu do těchto zemí nevadí.