Konflikt mezi Azery a Armény nevznikl nyní, ani v době rozpadu Sovětského svazu. Původ nepřátelství sahá hluboko do historie, kdy byl jižní Kavkaz s jeho pestrou mozaikou národů a národností, jazyků a náboženství, dějištěm mnoha válek.
Ať už byly vedeny mezi impérii (Ruskem, Tureckem a Persií) a jindy jenom mezi sousedními vesnicemi. S tím, jak se upevňovalo národnostní uvědomění Arménů, Gruzínů a Azerů (Tatarů), nabíraly na sebe tyto animozity čím dál více podobu etnických sporů. Napětí mezi národy dále vzrostlo po vytlačení Arménů z Turecka, které zásadně změnilo etnické poměry na jižním Kavkazu.
Kolaps carského Ruska a osmanského Turecka ponechal oblast v mocenském vakuu, v němž rychle krystalizovaly tři národnostně orientované státy – Arménie, Ázerbajdžán a Gruzie. Hranice všech tří států byly sporné a žádný z nich neskrýval vůli posunout je ve svůj prospěch a na úkor sousedů. Asi největší ambice měla v té době Arménie, která se pokoušela vytvořit velký územní celek, sahající hluboko do území dnešního Turecka a zahrnující i města jako Trabzon, Erzurum, nebo jezero Van (Gölü). Ovšem poté, kdy se v Rusku (pod vedením bolševiků) a v Turecku (pod vedením Mustafy Kemala) konsolidovala ústřední moc, jejich armády napochodovaly v letech 1920/21 na jižní Kavkaz a území si mezi sebe znovu rozdělily.
Nové hranice nakreslili v Moskvě
Nové hranice mezi Arménií a Ázerbajdžánem byly nakresleny v Moskvě. Mj. to znamenalo, že území Náhorního Karabachu, jehož 93 % obyvatelstva se považovalo za Armény, bylo připojeno k Ázerbajdžánu. Naopak oblast Zangezuru byla přiřčena Arménii a tím byla od hlavního teritoria Ázerbajdžánu oddělena oblast Nachičevanu s většinově azerským obyvatelstvem.
Další šance na vytvoření nezávislých států přinesl jižnímu Kavkazu až počátek 90. let minulého století, kdy se rozpadala poslední velká evropská koloniální říše – SSSR. Tři republiky, formálně konstituované ještě v sovětské éře, sice mohly rychle vyhlásit svou samostatnost, ale to neznamenalo, že stejně rychle dokázaly vyřešit propletenec problémů, zděděných ze sovětských dob. Naopak – rozpad komunistického impéria otevřel Pandořinu skříňku plnou územních sporů, historických křivd i nekonkurenceschopné ekonomiky, která byla náhle odstavena od umělé výživy, poskytované dotacemi z Moskvy.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul České republiky v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Pro mnoho místních politiků bylo nejsnazší cestou k získání moci hlásání výlučnosti vlastního národa a rozdmýchávání nenávisti a násilí vůči sousedům. Řetěz nedůvěry a zkratkovitého násilí šel dál a dál. Hranice byly všeobecně zpochybňovány. Rozpad sovětské moci proto ani zdaleka nepřinesl na jižní Kavkaz klid a mír, spíše naopak.
První srážky mezi Armény a Azery vypukly už v r. 1988. V r. 1991, když se oficiálně rozpadl SSSR, si Arménie i Ázerbajdžán přivlastnili výzbroj z místních posádek sovětské armády a boje se rozhořely s plnou silou. Válka mezi Azery a Armény o Náhorní Karabach vedla ke ztrátě desítek tisíc životů a násobně většímu počtu uprchlíků.
Československo se tehdy, jako člen tzv. Minské skupiny, pokoušelo v konfliktu prostředkovat, ale mezinárodní společenství nebylo ve svém mírovém úsilí příliš úspěšné. Přesto, že Azerové měli na své straně výhodu lepší výzbroje, utrpěli řadu porážek a nakonec museli souhlasit s příměřím v situaci, kdy nejen ztratili kontrolu nad naprostou většinou Náhorního Karabachu, ale kdy arménské síly obsadily i rozsáhlá území s původně muslimským obyvatelstvem – především oblasti mezi Náhorním Karabachem a mateřskou Arménií, ale i řadu vesnic východně od Karabachu.
Republica Arcach dosud nemá mezinárodní uznání
Po podepsání tzv. Biškekského protokolu byly v létě 1994 konečně zastaveny boje a vznikla tzv. Republika Arcach. Ta ovšem nezískala mezinárodní uznání a území Náhorního Karabachu je tak i nadále de jure územím Ázerbajdžánu.
I když od té doby uplynulo více než 25 let, na mocenském patu se v zásadě nic podstatného nezměnilo. Vojensky v oblasti i nadále dominuje Ruská federace, která je formálně vzato spojencem Arménie, na jejímž území má dokonce vojenskou základnu.
Podpora Moskvy Jerevanu je ale omezená a je nastavená přesně na takovou úroveň, aby udržela Arménii v závislosti na Rusku, nevedla ale k nalezení trvalého řešení „zamrzlého“ konfliktu. Největším spojencem Azerů je Turecko, které je v posledních letech stále asertivnější a pod vedením prezidenta Erdoğana si zjevně zahrává s myšlenkou alespoň částečného obnovení velmocenského postavení Turecka.
27. září ohlásilo Baku, že jeho jednotky byly napadeny palbou a následně zahájilo útočné akce proti arménským pozicím. Míra bojů brzy dosáhla nejvyšší úrovně od r. 1994 a už teď na obou stranách fronty vyvolala novou uprchlickou vlnu. I když bylo v Moskvě 9. října ministry zahraničí Arménie, Ázerbajdžánu a Ruska podepsáno „humanitární příměří“, již druhý den byly z Náhorního Karabachu hlášeny nové boje. Zdá se tedy, že zastavení střelby nevyhovuje nejméně jedné straně.
Máme–li odhadnout šance na dosažení skutečného příměří, musíme porovnat cíle zainteresovaných stran s cenou, kterou budou muset zaplatit za jejich dosažení. Pokud šlo místním vůdcům jenom o to, aby harašením zbraněmi vystrašili vlastí obyvatelstvo do té míry, že bude i nadále souhlasit s dalším zbrojením, pak máme slušnou šanci, že boje utichnou a nebude nutné, aby umírali další lidé.
Pokud je ale cílem Ázerbajdžánu, potažmo Turecka, zvrátit dosavadní situaci a vojensky ovládnout Náhorní Karabach, jak prohlásil Recep Tayyip Erdoğan, nebo ho „alespoň“ oddělit od Arménie dobytím území, kde původně žilo muslimské obyvatelstvo, čeká nás dlouhá a krvavá válka. V takovém případě by bylo na mezinárodním společenství, aby svým tlakem na válčící strany (a především na Baku a Ankaru) zvýšilo cenu za pokračování bojů nad míru, která by byla pro jejich vůdce přijatelná.
První signály v tomto smyslu se již potvrdily. Představitelé amerického kongresu se dokázali, bez ohledu na blížící se prezidentské volby, domluvit na formulování jasného prohlášení, že Turecko a Ázerbajdžán v případě pokračování bojů „ponesou důsledky“. Ovšem při vědomí chaotické zahraniční politiky USA pod Donaldem Trumpem nemusí být taková hrozba dostatečně účinná.
Mnohem účinnější tlak může vyvinout Moskva, která určitě netouží po tom, aby byl dlouholetý konflikt o Karabach rozhodnut jednoznačným vítězstvím Azerů. To ovšem nemusí znamenat, že by pro Kreml byla dlouhá a krvavá války nepřijatelná. Spíše než délka jejího trvání nebo počet oběti bude Putina zajímat její výsledek – tedy obnovení mocenské rovnováhy, závislé na vůli Moskvy.
Evropská unie nemá na první pohled na účastníky konfliktu velké páky, ale přesto její role nemusí být okrajová. Evropští vůdci se určitě nedomluví na tom, že by do oblasti vyslali nějaké mírové jednotky. Vzhledem ke stupni provázanosti tureckého hospodářství s evropským trhem by ale teoreticky mohli sáhnout k ekonomickým sankcím, které by zchladily válečnický zápal prezidenta Erdoğana. Realističtější odhad ale asi bude, že se na takových opatřeních evropští lídři neshodnou a naše politika vůči Turecku bude stejně neúčinná, jako je v případě turecké politiky vůči Lybii, nebo Kypru.
