Kdo je spěchající muž na starém snímku z dvaatřicátého roku minulého století a kam se žene? Snad běží na vlak, možná před někým prchá. Kdo ví. Netušil to ani čtyřiadvacetiletý fotograf Henri Cartier-Bresson, kterého právě v ten den osud zavál k rušnému nádraží Saint-Lazare v Paříži.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Cartier-Bresson sám nejel nikam, nedávno se vrátil z afrického Pobřeží slonoviny, kde přežil těžkou malárii, a teď v ulicích Paříže znovu nasával atmosféru evropské metropole umění.
Jako jeden z prvních fotografů si pořídil malý aparát Leica - pětatřicítku, s nímž obcházel bulváry i zapadlé uličky. Nejraději fotil všední okamžiky každodenního života. A aby na sebe zbytečně neupozorňoval, přelepil si lesklé části fotoaparátu černou páskou.
Prostě nahlédl přes plot
Za frekventovaným nádražím Saint-Lazare se zrovna něco stavělo; přístup k jeho zadnímu vchodu byl celý rozblácený a plný louží z nedávného lijáku. Co chvíli mezi kusy plechu, polámaným žebříkem a hromadami hlíny kličkovali lidé, kteří si chtěli zkrátit cestu.
Jednoho takového zachytil i mladý fotograf a vytvořil snímek, který definoval jeho budoucí uměleckou dráhu. Tehdy už koketoval s novým přístupem zachycovat intuitivně nahodilé momenty. Potuloval se v ulicích a čekal na "rozhodující okamžik", pod tímto termínem pak tento způsob vešel do dějin. Bylo to štěstí a intuice, řekl o vzniku momentky později.
"Za nádražím Saint-Lazare se něco opravovalo, tak tam stál plaňkový plot. Podíval jsem se skrz dvě plaňky s fotoaparátem u oka právě ve chvíli, kdy ten muž skočil," popisoval později Cartier-Bresson, který své řemeslo vždy trochu znevažoval. "Vždyť dneska umí fotit každý Tom, Dick nebo Harry," posmíval se své profesi a jména vyslovoval s typickým francouzským přízvukem.
NÁZEV FOTKYSlavný snímek se původně jmenoval Place de l´Europe (Evropské náměstí). Tak se totiž jmenuje místo za nádražím Saint-Lazare. Snímku se však záhy začalo říkat Derriere la Gare Saint-Lazare (Za nádražím Saint-Lazare). Česky se čas od času objevil pod jménem Muž, který skáče přes kaluži. |
Napětí příštího okamžiku
Teoretikové umění se dodnes rozplývají nad kompozicí náhodně vzniklé momentky. Dominantním prvkem je postava muže, jenž přeskakuje kaluž vody, v níž se odráží jeho silueta.
Cartier-Bresson zachytil přesně ten okamžik, kdy je chodec ještě ve vzduchu, ale nohou se už skoro dotýká vodní hladiny. Snímek budí napětí tím prchavým okamžikem těsně předtím, než se kaluž rozvlní a zdeformuje mužův odraz.
Trefnou náhodou, která je až zarážející, je drobný detail na plakátu baleriny, který visí na zdi opodál. Trochu prkenný chlapík v klobouku totiž ve výskoku jakoby kopíroval baletčinu taneční figuru, což působí až komicky.
Řada znalců včetně francouzského teoretika Patricka Roegierse si všimla i nahodilostí spojených s nádražím, kde se scéna odehrává. Polámaný žebřík coby kus železniční tratě nebo kupříkladu plakát zvoucí na Chopinova preludia v podání pianisty Railowského, začátek jehož jména "rail" znamená anglicky kolej (ve skutečnosti se však klavírista jmenoval Brailowsky, což se zjistilo později a ze snímku to není patrné).
Ačkoli na vytvoření snímku stačil pouhý zlomek vteřiny, lze ho paradoxně zkoumat dlouhé minuty a pořád v něm nacházet nové detaily. Právě v tom tkví síla Cartier-Bressonových snímků, který při chvále své tvorby často jen znechuceně mávl rukou jako by odháněl dotěrnou mouchu.
Jaképak umění. Je jen třeba mít to štěstí intuitivně předvídat vztahy a okolností, i to, jak budou následovat, opakoval fotograf. Jak prosté a jednoduché.
Henri Cartier-Bresson "Celý život jsem byl amatérem," prohlašoval fotograf, který se narodil 22. srpna 1908 ve francouzském Chanteloup v zámožné rodině textilních průmyslníků. Na sklonku 20. let začal studovat malířství, později se ale rozhodl pro fotografii. Koupil si leicu a začal se potulovat ulicemi Paříže a dalších měst s cílem "udeřit v pravý čas". V roce 1937 během španělské občanské války točil dokumenty, za druhé světové války byl jako vojenský fotograf zajat, ale napotřetí se mu podařilo uniknout. Když se blížilo osvobození, byl už v Paříži, aby zachytil své milované město. V květnu 1947 se při setkání přátel nad lahví šampaňského zrodila proslulá agentura Magnum Photos. Svým autorům měla poskytovat servis a chránit jejich autorská práva, ale zároveň i zaručovat značnou tvůrčí svobodu. Několik let strávil Cartier-Bresson v Indii, Barmě, Pákistánu, Indonésii a Číně. V roce 1952 se vrátil zpět do Evropy, aby se o dva roky později stal prvním západním fotoreportérem, který zachytil poválečný Sovětský svaz. Následné cesty jej zavedly i na Kubu, do Mexika, Kanady, Spojených států, Indie, Japonska a řady dalších zemí. Třicet let před svou smrtí přestal fotografovat. Podle vlastních slov cítil, že nemá, co by více řekl. Zemřel v roce 2004 ve věku 95 let ve svém domě v L'Isle-sur-la-Sorgue na jihu Francie. |
