Jen málo cest skýtá skvostnější výhledy než 724 kilometrů dlouhá silnice, která spojuje města Prince George a Prince Ruppert. Táhne se nedotčenou přírodou Britské Kolumbie, kde se proplétá hlubokými lesy a míjí zasněžené vrcholky hor. Přídomek Silnice slz ale dává tušit, že ideální výletní trasa to zdaleka není.
Od roku 1969 v jejím okolí zmizela za nevyjasněných okolností celá řada dívek a mladých žen. Některé po sobě nenechaly jedinou stopu. Jiné se našly mrtvé v příkopu u silnice. Ostatky dalších pak objevili lovci nebo dřevorubci až po letech pohozené hluboko v lese.
Monica Jacková na nedatovaném snímku. Zmizela ve 12 letech v roce 1978, když se jela projet na kole. Její ostatky se našly o 17 let později asi 20 kilometrů od místa, kde zůstalo ležet její kolo.
Chtělo by se říct, že některé si samy tak trochu zahrávaly se štěstím, když se rozhodly na opuštěné silnici stopovat. Jiné třeba jen šly do školy nebo se projížděly na kole. Tak jako dvanáctiletá Monica Jacková. Je druhou nejmladší na ponurém seznamu těch, jejichž osud je spojen se Silnicí slz.
Monica zmizela na jaře roku 1978. Vydala se na kole na nákup do asi dvacet kilometrů vzdáleného města. Chtěla si pořídit nové boty a koupit dárek k narozeninám pro svoji sestru. Bylo to vůbec poprvé, co matka dvanáctileté školačce tak dlouhou cestu dovolila. Nejela ale sama, v půlce cesty se k ní připojila o dva roky starší sestřenice Debbie. Cestou z města se dívky opět rozdělily a Debbie zamířila domů. Monica do toho svého už nikdy nedorazila.
Zůstalo po ní jen kolo pohozené na zemi. Víc toho týmy, které pročesávaly okolní lesy, nenašly. Dlouhých sedmnáct let nikdo nevěděl, co se s ní stalo. Teprve v roce 1995 objevili lesníci několik kilometrů od místa, kde zůstalo ležet dívčino kolo, neznámé lidské ostatky. Analýza DNA potvrdila, že patří Monice.
Policie se začala zajímat, až když zmizela běloška
Monica však není jedinou obětí. Policie v odložených případech spojených se Silnicí slz eviduje nejméně sedmnáct děvčat a žen. Místní ale říkají, že obětí je něco přes čtyřicet, možná i víc. Namítají, že řadě zmizení nevěnovala policie příliš pozornosti, protože oběťmi byly ženy a dívky z domorodého obyvatelstva, případně míšenky.
Nicole Hoarová na nedatovaném snímku. Zmizela v roce 2002. Bylo jí 25 let.
Sérií nevyjasněných zmizení a vražd, která odstartovala na sklonku 60. let, se podle lidskoprávních organizací zastupujících domorodé obyvatelstvo začala policie ve větším rozsahu zabývat teprve v okamžiku, když v roce 2002 zmizela u města Prince George pětadvacetiletá běloška Nicole Hoarová.
O tři roky roky později vznikl zvláštní policejní útvar specializující se na nevyřešené vraždy a zmizení kolem nechvalně proslulé silnice. V roce 2007 se vyšetřovatelé rozhodli rozšířit oblast pátrání také na další dvě komunikace, které se na Silnici slz napojují. Mnohá úmrtí si policisté se sérií na Silnici slz do té doby vůbec nespojovali.
Vrahův rukopis: Znásilnit, uškrtit a pak někde pohodit tělo
Rukopis je ve všech případech velmi podobný: mladé ženy a dívky byly většinou znásilněny a uškrceny. Pokud se jejich tělo našlo, byly na něm patrné stopy bití a hrubého zacházení.
Tentýž osud potkal jedné listopadové noci roku 2010 i patnáctiletou Lauren Lesleyovou z města Prince George. Policejní hlídka objevila její tělo kousek od silnice na lesní cestě. Vrah ji zneužil, bil do hlavy klešťovým klíčem a podříznul jí krk. Obličej měla zohavený tak, že ji zpočátku nebylo možné identifikovat.
Policisté hrůzný objev učinili, když při běžné hlídce narazili na podezřelé auto napojující se na silnici z lesní cesty. Řidič, mladík s drogovou minulostí, reagoval podivně, a tak se policisté vydali prozkoumat, co v lese uprostřed noci pohledával.
Stopy kol je dovedly až k bezvládnému tělu mladé dívky. Dvacetiletého Codyho Alana Legebokoffa, s nímž si Lauren Lesleyová dopisovala po internetu, poslal soud do vězení za vraždu prvního stupně. Obžaloba mu dokázala další tři vraždy mladých žen v okolí. Poprvé vraždil v 19 letech.
Kamarádi ji nechali samotnou. Budu v pohodě, říkala
V době, kdy již byl Legebokoff ve vazbě, nicméně zmizela nedaleko města, odkud pocházela Lauren Lesleyová, jednadvacetiletá Madison Scottová. Koncem května 2011 se vydala na party u nedalekého jezera, jen kousek od notoricky známé silnice, protínající její rodný Vanderhoof.
Když se den po večírku neukázala doma a ani se neozvala, rodiče doufali, že má jen špatný signál. To se vcelku běžně v těchto místech podle nich stávalo a konec konců byla dospělá. „Venku bylo nádherně. Říkali jsme si, že je s kamarády u jezera a kdyby se jí něco stalo, tak zavolá,“ popisuje její matka stanici CBS. Madison ale nezavolala.
Kamarádka, která ji viděla naposledy, později vypověděla, že večírek u jezera uprostřed noci pokazila hádka a všichni kemp u vody opustili. Kromě Madison. „Budu v pohodě,“ ujišťovala svoji kamarádku, když odjížděla.
Ta se ráno na místo vrátila s výčitkami, že tam Madison nechala samotnou. Na břehu jezera ale našla jen pobořený stan a rozházené věci. V pick-upu, který měla Madison zaparkovaný jen kousek od stanu, ležela její peněženka a batoh. Mobil chyběl.
Mladá žena po sobě nenechala žádnou stopu. Odpověď na otázku, co se s ní stalo, nepřineslo ani rozsáhlé pátrání. „Je to hrozný pocit. Je hrozné vědět, že zmizela jen několik kroků od nás,“ říká zdrceně americké CBS její matka. Nikdy nepřestala doufat, že by Madison mohla být naživu. Přestože od jejího zmizení uplynuly již roky, městečko Vanderhoof je stále poseto plakáty s jejími portréty a informací o stotisícové odměně za stopu vedoucí k nalezení dívky.
Slíbila jsem nad jejím hrobem, že to nikdy nevzdám
Zatímco pro rodiče Madison Scottové jejich trápení dál trvá, pro příbuzné dvanáctileté Moniky Jackové přišla po letech nečekaná úleva. Policie počátkem prosince oznámila, že po 36 letech dopadla muže podezřelého z její vraždy.
Dnes sedmašedesátiletý Garry Taylor Handlen čelí i podezření z další brutální vraždy, kterou měl vykonat o tři roky dříve. Tělo jedenáctileté Kathryn-Mary Herbertové se našlo dva měsíce poté, co nepřišla domů od kamarádky. Měla několikrát proraženou lebku a rozdrcenou čelist.
Když policie na tiskové konferenci oznamovala, že zadržela možného vraha Kathryn-Mary Herbertové, její matka propukla v pláč. „Tohle je chvíle, na kterou jsem čekala 39 let. Konečně je to tady,“ prohlásila.
„Slíbila jsem nad jejím hrobem, že to nikdy nevzdám,“ nechala se podle kanadského Global News slyšet matka zavražděné jedenáctileté holčičky. Nikdy nepřestala tlačit na policii, aby případ vyšetřila.
Založila rovněž organizaci pomáhající pozůstalým obětí násilných činů vyrovnat se se ztrátou svých nejbližších. Sama ztratila kromě jediné dcery i dva syny. Rok před Kathryn-Mary se nešťastnou náhodou utopil jeden z jejích bratrů a další si několik let po dívčině vraždě sáhl na život. Se svou sestrou si byli velmi blízcí a její ztrátu neunesl.
Myslel si, že každá touží po znásilnění
Úlevu po letech trápení a bezesných nocí strávených přemítáním, kdo jejich milovanou zavraždil, popisují i příbuzní Colleen Macmillenové. Šestnáctiletá dívka zmizela v létě roku 1974, kdy se potají vydala stopem ke kamarádce. Před dvěma lety vyšetřovatelé oznámili, že se jim podařilo identifikovat DNA zanechanou na jejím těle.
Colleen Macmillenová na nedatovaném snímku. V roce 1974 byla zavražděna v 16 letech, když se vydala stopem ke své kamarádce.
Zatímco vyšetřovací metody 70. let nedovedly vzorek přiřadit k nikomu konkrétnímu, po znovuotevření odloženého případu analýza DNA ukázala na recidivistu jménem Bobby Jack Fowler. Muže, kterého by rozhodně žádná dívka nechtěla potkat na osamělé silnici: násilníka odsouzeného za několik sexuálních deliktů, alkoholika a narkomana toulajícího se napříč Severní Amerikou od baru k baru. Fowler, který příležitostně pracoval jako pokrývač střech nebo námezdní dělník, trpěl zvrácenou představou, že každá žena v baru nebo stopařka si ve skrytu duše přeje být znásilněna. A taky se podle toho choval.
Vyšetřovatelé se domnívají, že má na svědomí i další dvě oběti Silnice slz, Gale Weysovou a Pamelu Darlingtonovou. Přesvědčivé důkazy pro to však chybí.
Fowler si nicméně trest za krutou vraždu Colleen Macmillenové nikdy nevyslechl. Zemřel v roce 2006 na rakovinu plic ve věznici v americkém Oregonu, kde skončil o deset let dříve za pokus o vraždu jiné mladé ženy na půdě Spojených států. S nohama svázanýma u kotníků se jí tehdy podařilo vyskočit z okna motelu, v němž jí Fowler věznil, a dostat se do bezpečí.
Děsiví jezdci s odstraněnými klikami i skrytými dveřmi
Jestliže ale Bobby Jack Fowler zemřel v roce 2006 v americkém Oregonu a Cody Alan Legebokoff byl od roku 2010 za mřížemi, nabízí se otázka, kdo má na svědomí zbytek nevyřešených zmizení a vražd.
Vedoucí vyšetřovacího týmu Wayne Clary spolu se svými kolegy prošel desetitisíce stránek policejních výpovědí, výsledků laboratorních expertíz a dalších dokumentů. Za 45 let, které uběhly od první vraždy u Silnice slz, vyšetřovatelé shromáždili výpovědi 60 tisíc lidí.
I s ohledem na dlouhý časový úsek se domnívají, že na nechvalně proslulé silnici řádilo dalších několik zabijáků. „Nevěřím, že je to jeden zabiják, ale nemůžeme to říct s jistotou,“ řekl Wayne Clary tvůrcům amerického krimipořadu Dark Minds.
Podezření padá na prvním místě na některého z řidičů kamionů, uhánějících stovky kilometrů po liduprázdné silnici. Není ovšem vyloučeno, že vrahem by mohl být i někdo z místních. Zatímco totiž některá těla vrah pohodil do příkopu, další těla se našla až po dlouhé době, kdy se jich vrah pečlivě zbavil v lese, a musel tedy dobře znát terén. Tak jako v případě dvanáctileté Moniky Jackové, jejíž ostatky vrah hodil do odlehlé rokle.
Všechny hlasy se však shodují, že divočina Britské Kolumbie skýtá prakticky ideální loviště pro násilníky a sériové vrahy. „Města jsou od sebe dost vzdálená a jsou tu dlouhé úseky silnic. Občas vypadává rádio a není tam mobilní signál. Z každé silnice vede řada lesních cest,“ řekl mluvčí jedné z místních iniciativ za vyšetření nevyjasněných zmizení Chris Freimond serveru The Daily Beast. „Pokud má někdo nějaké nekalé úmysly, oběť si tu najde,“ dodává.
Jeho slova dokládají i zjištění Claryho týmu. Na seznam asi 1 400 podezřelých se dostali na základě výpovědí řidiči, z jejichž popisu zamrazí: takoví, kteří si to po Silnici slz uháněli v dodávce s odmontovanými klikami z vnitřní strany, se skrytými dveřmi nebo vybavení plastovými stahovacími pouty a pytli ke rdoušení, popsal Clary stanici CBS.
Navzdory těmto zjištění i cedulím podél silnice varujícím doslovně před řáděním zabijáka, den co den další mladé ženy zvedají u krajnice palec. Jestliže se chtějí dostat z odlehlých osad do nejbližšího města, nemají vlastní auto a nechtějí jít desítky kilometrů pěšky, je to pro ně jediná volba. Pravidelná veřejná doprava v této kanadské divočině prakticky neexistuje a nic nenasvědčuje tomu, že by místní úřady na tom hodlaly něco v dohledné době změnit.
Public bus for notorius Highway of Tears not mentioned in B.C.’s final missing women report http://t.co/Qajm16eRaY pic.twitter.com/dRTAupuFOo
