Zlo podle Djanova nelze porazit zlem. I proto se rozhodl začít pracovat pro policii. „To je teď moje nová fronta, protože zločin je jedním z druhů zla,“ svěřil se ukrajinskému portálu Hromadske. Bývalý bojovník 36. námořní brigády se v pětačtyřiceti letech stal důstojníkem Hlavního policejního oddělení v Ternopilské oblasti, odkud pochází.
Rodné město Djanovovi po návratu z vězení udělilo titul čestného občana. Ukrajinský hrdina to vnímá jako službu krajanům, ve které na současné pozici pokračuje.
Kov mu z paže vytáhli rezavými kleštěmi. Svět šokoval stav ukrajinského zajatce |
Dařit se mu začalo i v osobním životě. Staví dům s dílnou u jezera a našel i lásku. Bude žít s Myroslavou, se kterou se podle svého facebookového profilu oženil. V červnu tam s ní sdílel snímek ve svatebních šatech.
Najít partnerku se Djanovovi po návratu ze zajetí dlouho nedařilo. Ženy se o něj zajímaly jako o slavného vojáka z televize, říká. S Myroslavou, kterou náhodně potkal loni na podzim, je však prý všechno jinak.
„Když jsme se seznámili, myslel jsem si, že je o deset let mladší než já, ale ukázalo se, že je to jen o deset dní. Jsme ze stejné doby, stejného města, mluvíme stejným jazykem, máme rádi stejnou hudbu. Jsme si velmi blízcí,“ svěřil se portálu. Myroslava pracuje v energetické firmě a má dítě z prvního manželství, stejně jako Djanov, jehož dcera už je dospělá.
Djanov promluvil i o tom, jak zpětně vnímá slavnou fotku z Azovstalu. Média ze snímku podle něj udělala symbol ukrajinského vzdoru. „V prvních dnech po návratu domů mě ta sláva velmi rozčilovala. Dokonce mě to nudilo. Chtěl jsem soukromí a odpočinek,“ uvedl. Nyní ho však občasné pohledy na ulici neznepokojují, přizpůsobil se normálnímu životu.
Fotografie Djanova neproslavila jen mezi Ukrajinci. Když čekal ve věznici v Olenivce na výměnu obvazů, jeden z ruských strážníků ho prý poznal a řekl, že je mu ctí stát vedle člověka, jako je on. V Olenivce se tedy nebál, že ho v zajetí zabijí.
Vojenskému výcviku se vyhýbal
Přestože se proslavil jako voják, vyučený švec se kdysi vyhnul povinné vojenské službě. V roce 2014, kdy na Ukrajině začal ozbrojený konflikt, se však do ozbrojených sil přihlásil.
„Když mi bylo 18 let, vojáci stavěli generálům dači a během služby nevystřelili ani jednou, tak proč bych chtěl do takové armády? V roce 2014 jsem chtěl bránit Ukrajinu, to už byla vážná služba,“ vysvětlil.
„Válka je velmi nespravedlivá věc. Ale nelituji toho, že jsem byl ve válce, jsem na to hrdý,“ říká. Během svého léčení počítal s tím, že se do ozbrojených sil vrátí. Zdravotní stav mu to však nedovolil – zraněnou ruku z fotografie má nyní kratší než tu zdravou a nemůže hýbat prsty.
Z ruského zajetí se vracejí i zrádci. Nechte si ten odpad, zuří ukrajinští veteráni |
„Chápu, že v ozbrojených silách existují pozice, kde můžete sloužit s takovými prsty. Ale já jsem byl bojový velitel, vrchní seržant granátníků. Nechci se stát vojenským úředníkem,“ vysvětlil Djanov s tím, že by taková pozice nebyla pro něj.
Nyní myslí na dnešek a zítřek. „Možná se moje současná volba ukáže jako chyba. Ale nezkoušet nic nového je také chyba,“ konstatuje.
