náhledy
V lesní tajze se vyznají lépe než kdokoliv jiný, bydlí v jurtách a po obědě pijí čaj se slaným sobím mlékem. Život mongolských pastevců z kmene Dukhů je tvrdý, přesto o něj nechtějí přijít. Vláda chce vyhlásit pastviny národním parkem a pastevcům hrozí, že se svým tradičním způsobem života budou muset skončit.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Toto sobí stádo, které má na starosti pastevec Chuluu, čítá přibližně 300 jedinců a společně ho vlastní čtyři místní rodiny. Sídlí v jižní oblasti mongolské tajgy, 200 kilometrů od nejbližší dlážděné cesty. Kvůli povinné školní docházce dětí od osmi let však musí kočovné kmeny sejít z tajgy na severu do vesnic.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Rodina pastevců žije v drsném lese u pohoří Sayan a sobí stádo je jejich hlavní obživou. Pokud se z pastvin stane chráněná oblast, kočovníci o svůj tradiční způsob života nejspíš přijdou.
Autor: Thomas Peter, Reuters
"Po probuzení se nasnídáme a vypustíme soby na pastvu. V poledne je naženeme zpátky a přivážeme. Mezitím sekám dřevo nebo se věnuji jiným činnostem a potom asi hodinu odpočívám. Odopoledne vyženu soby znovu a přivedu je zpátky okolo osmé, když už je doma navařeno. Takhle trávíme každý den," vysvětluje Chuluu.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Šestiletá Tsetse také pomáhá s pasením sobů. Před setměním musí být celé stádo pohromadě a zpátky v táboře.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Děti tráví na sobím hřbetě velkou část dne. Mladí sobi se tak učí vozit někoho na zádech a odpovídat na hlasové i dotekové příkazy.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Mongolská vláda udělala z většiny pastvin národní park. Snaží se tím napravit škody, které zdejší příroda utrpěla za minulá desetiletí. Správa lovu za Sovětského svazu umožňovala Mongolcům obstarat si obživu a zároveň udržovala dostatečně vysoké počty divokých zvířat. Se zánikem Sovětského svazu ale zmizely i všechny lovecké předpisy a místní obyvatelé začali překotně lovit soby a jeleny, které potom prodali na čínském trhu. Lesní zvěře v té době nápadně ubylo.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Na sobovi cestuje i místní doktor Davaajev Nyamaa, jehož kmen tradičně žije ve stepích sousedících s lesní tajgou. On sám vyrostl nedaleko pasteveckých rodin a doteď je pravidelně navštěvuje - v jurtách provádí lékařské kontroly a léčí nemocné.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Během odpoledního posezení s miskou slaného čaje vypráví stará pastevkyně o svém životě. "Dřív bylo všechno jinak. Když jsem byla mladá, nic jako telefon neexistovalo, takže zprávy jsme se doslechli jen z centra vesnice. S telefony a televizemi se všechno změnilo."
Autor: Thomas Peter, Reuters
"Za mého mládí byly potraviny jako rýže nebo mouka velmi vzácné. Dnes záleží všechno jen na penězích," říká Jargal a uvažuje, co všechno se ještě změní.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Kmen Dukha má kolem 280 členů, kteří žijí v 59 domácnostech. Do nejbližší vesnice Tsagaannuur jim to z rodinných jurt v lese jízdou trvá asi jeden den.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Podle antropologů žije v mongolských stepích posledních asi čtyřicet rodin (údaj z roku 2016). Vláda jim nabízí odškodné za to, že musejí obrátit svůj život naruby. Někteří si za tyto dávky pronajali domek na vesnici a své děti poslali do školy.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Ve vesnických školách se děti učí v úředním mongolském jazyce. Obyvatelé, kterým je teď mezi 35-40 lety, patří do poslední generace používající kmenový jazyk Dukhů zvaný tuvan. Proto začali lingvisté spolupracovat s učiteli ze školy v Tsagaannuur na učebnicích v mateřském jazyce pastevců. Bojí se, že se s jazykem ztratí i staré tradice.
Autor: Thomas Peter, Reuters
Domestikovaní sobi slouží pastevcům jako dopravní prostředek, poskytují jim paroží, mléko a kůži. Děti se na nich učí jezdit od svých dvou let. Život bez sobů je pro pastevce nepředstavitelný.
Autor: Thomas Peter, Reuters