Dnes se ve dvou domech na okraji pole opět ozývá smích honících se dětí, skupina mladíků na hřišti hraje fotbal, několik párů se trousí k domům z nákupu ve vesnici. Jsou to Syřané, které zde dočasně ubytovali na základě nabídky slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka, dokud se v Rakousku nevyřídí jejich žádosti o azyl. „Rozhodli jsme se pomoci Rakousku, protože je jednou ze zemí, které uprchlická krize zasáhla nejvíce,“ říká Kaliňák.
Podle dohody jich tu může být najednou až pět set. Během léta pro ně bleskově zrekonstruovali dvě nejvíce zachovalé budovy. Zvenčí nevypadají nic moc, ale uvnitř nabízejí slušný standard. „Jsou sice jednoduše zařízené, ale čisté, nově vymalované a mají docela hezké pokoje,“ říká postarší žena z Gabčíkova, která tam chodí uklízet.
Také Syřané, kteří se tu ocitli, nevypadají zklamaně. „Máme všechno a je to tu lepší než v Traiskirchenu u Vídně. Hlavně pro děti,“ říká Rima, která spolu s rodinou uprchla z Aleppa. „Byli jsme měsíc na cestě, já, manžel a dvě děti. Bylo to těžké. Teď už je dobře,“ říká a jako mnozí další dodává: „Děkujeme, děkujeme za všechno.“
Tábor v Gabčíkovu se řídí podle rakouských pravidel, takže Syřané mají úplnou volnost pohybu. Nikdo odsud neutekl ani nedošlo k nějakému incidentu. „Ti lidé vědí, že pokud mají dostat azyl v Rakousku, tak tu musí zůstat a sekat dobrotu,“ říká Kaliňák.
Slovensko na sebe vzalo náklady na pobyt uprchlíků. Ochranku a sociální pracovníky, kteří se o uprchlíky starají, dodalo Rakousko. Slovensko mělo pouze podmínku, aby všichni žadatelé o azyl byli Syřané.
To, co žadatelům o azyl předem neřekli, bylo, že sice pojedou na Slovensko, ale že se ve skutečnosti ocitnou mezi téměř samými Maďary. „Bylo to pro nás překvapení, když jsme zjistili, že tu mluví maďarsky. Ale já stejně neumím slovensky, takže je to jedno. Hlavně, že to není skutečné Maďarsko, toho bych se bála,“ říká pětadvacetiletá Amira. Ona i další Syřané, kteří tady v Gabčíkovu mají mimo jiné i intenzivní kurzy němčiny, říkají, že s místními lidmi vycházejí. „Jsou to normální lidé. Gabčíkovo je O. K. Jen je tu opravdu zima,“ dodává osmadvacetiletý Karam, který hraje fotbal v zimní bundě a v kulichu.
Místní hlasovali proti. Marně
Gabčíkovu téměř všichni místní říkají Bős, jak zněl maďarský název obce, který komunisté změnili v roce 1948 na Gabčíkovo, byť Gabčík neměl s touto vsí nic společného. Devadesát procent místních jsou slovenští Maďaři a domluvit se tu slovensky je problém i na místním úřadě. Obec, která je nedaleko hráze stejnojmenné obří přehrady, brala příjezd Syřanů jako další ústrk ze strany Bratislavy a pokusila se zvrátit rozhodnutí místním referendem. V srpnovém hlasování, měsíc předtím, než do tábora dorazili první utečenci, bylo 97 procent účastníků referenda proti.
První vlna obav však už pominula. „Musel bych lhát, pokud bych řekl, že se děje něco špatného. Všechno je v pořádku,“ říká starosta Gabčíkova Iván Fenes. „Chodí nakupovat do Teska a do obchodů, ale moc peněz nemají,“ říká Slovenka Lucie, která pracuje v místní restauraci. „Na jídlo k nám nechodí, na to jsou moc chudí. A pivo a víno nepijí,“ dodává.
Mnoho místních zůstává ostražitých. „Víte, není to dobrý pocit, když víte, že tady jsou. Samozřejmě, že většinou to jsou slušní lidé, ale nemusí být takoví všichni,“ říká asi šedesátiletý muž, který čeká na autobus u místního hřbitova. A k tomu dodává: „Prostě z nich mám strach, to je přece normální.“
