Vypadá to, že Francie, ta země kultury, krásných žen a revoluce, kde ještě nezapomněli žít, bude brzy označována za zemi sexuálních predátorů. Již dva ministři členové vlády premiéra Édouarda Philippa – ministr „akce a veřejných účtů“ Gérald Darmanin a ministr „ekologického přechodu“ Nicolas Hulot – jsou obviňováni z „nepříkladného sexuálního chování“. Co na to prezident Emmanuel Macron? Obvinění označuje za pomluvy.
Jedná se o dozvuky americké aféry producenta Harveyho Weinsteina a akce #MeToo na evropském kontinentu? Nebo jde o novou pomlouvačnou kampaň? Dosud byli oba ministři, navzdory různým politickým kotrmelcům, považováni za zcela bezúhonné.
Když favorizovaný kandidát socialistů Dominique Strauss-Kahn ve svém newyorském hotelovém pokoji, patřícím francouzskému řetězci Sofitel, sáhl neobratně na černošskou pokojskou Nafissatou Diallo, přišlo to jako blesk z čistého nebe. A sexuální predátor byl na světě! Onoho osudného 14. května 2011 byly sečteny dny i noci jednoho z talentovaných finančníků, ale především politika. Co se stalo, rozebírali všichni. Někdo dával vinu Nicolasi Sarkozymu, jenž tím odstranil soka v boji o prezidentský úřad.
Co kdyby k tomu nedošlo? Nevládl by patrně o rok později slabý socialista François Hollande a mladého finančníka Emannuela Macrona by jistě ani nenapadlo, že by měl vyrazit v budoucnu „Na pochod“ (En Marche!).
Příznačné je, že se to stalo v Americe, v zemi, kde se poměřuje ostrým metrem sexuálním a špinavé prádlo se pere na veřejnosti – hlavně v soudních síních. Dříve tomu bylo, alespoň ve Francii, dosti jinak.
Skrytý milostný život
Socialistická sfinga François Mitterrand dvaatřicet let tajil svůj nemanželský poměr, tajil dokonce i nemanželskou dceru Mazarinne. „Ukradli mi život,“ řekla již dospělá dcera. „Sešitá ústa“ byla námětem její stejnojmenné knihy.
A milostné dopisy jejího otce Anne Pingeotové, její matce, pod názvem Dopisy Anně se loni staly bestsellerem nakladatelství Gallimard. Pikanterií nynějších skandálů je, že ministr Hulot měl zneužívat Mitterrandovu vnučku Pascale. Ministr Darmanin se spokojil s bývalou call-girl.
Prezidentům Pompidouovi, Giscardovi d’Estaing, Chirakovi i Mitterrandovi se dlouho odpouštělo všechno. Korupční vliv i milostné nevěry. Snad proto, že jim předcházel příkladný katolík a „spasitel Francie“ Charles de Gaulle, který si v Elysejském paláci platil i účty a své ženě Yvonne byl příkladně věrný.
To se však změnilo. Jedno z největších tabu bylo prolomeno. Francie nejen nedokázala vrátit své zemi předválečný politický rozměr, ale ztratila i vliv kulturní. Středisko politické moci i umění se přesunulo do Ameriky. Pád železné opony a Berlínské zdi, tak nechtěný nevěrným Mitterrandem, znamenal i konec „francouzské výjimečnosti“.
O francouzských politicích se tak dnes dozvídáme nepěkné věci. Ministr Darmanin i Hulot měli výše zmíněné ženy znásilnit, nebo minimálně donutit ke styku „pod nátlakem“. A zcela v duchu amerického puritanismu dostali okamžitě „úder“. Proti importu amerického puritanismu vystoupily v souvislosti s aférou Harveyho Weinsteina, jenž se měl dopouštět „nemravného chování“ na herečkách, téměř jedním hlasem obě ikony francouzského filmu: Catherine Deneuvová i Brigitte Bardotová.
Každá obhajovala, že veřejné ostouzení sexuálního chování může mít za následek nástup nového totalitarismu. To, za co bojoval studentský vůdce Daniel Cohn-Bendit i herečka Anne Wiazemsky, jak jsme mohli vidět i v kinech díky snímku Obávaný – zdá se, bere zasvé. Přichází z USA kulturní kontrarevoluce? Vypadá to tak.
Sexuální revoluce 60. let přinesla mnohé, paradoxně způsobila i vznik nové podoby feminismu, jež nyní prochází revizí. Mít právo na své tělo a potraty se stalo „věcí veřejnou“. Právo na intimitu a osobní život, tedy i sexuální právo na styk s osobou stejného pohlaví, ale nikdy nebylo otázkou transparentnosti.
Zmatek vyvolal v řadách francouzských spoluobčanů i mladý prezident Emmanuel Macron. Filozof Régis Debray upozornil na podzim ve svém pamfletu Le Nouveau Pouvoir nejen na skutečnost, že umí anglicky, ale i na to, co nazval „globalizovaným neoprotestantismem“. „Ukaž mi, jak žiješ, s kým žiješ, ukaž mi své faktury a své potomstvo, a já ti řeknu, za co stojí tvůj program,“ napsal.
Ne, Hulot ani Darmanin nejsou reprezentanty starého dobrého francouzského katolicismu, jenž ctí „tajemství víry“ a dbá na možnost „odpuštění a usmíření“, ale způsob, jakým jsou dnes vystaveni morálnímu lynči – často za skutečnosti, jež byly zařazeny ad acta – vyvolává nové otázky.
Macronův protikandidát François Fillon prohrál kvůli tomu, že zatajil nákup drahých obleků a zaměstnávání své ženy Penelope. Tady volby neprohrávají politické myšlenky, ale něco zcela jiného.
V Česku zatím ještě nezvítězil „slušný kandidát“ – i když parazitní „pravda a láska“ se na sociálních sítích často tváří jako ta jediná, jež má právo dávat palec nahoru, či dolů. Jak to říkával tatíček Masaryk: „Nebát se a nekrást!“ Ale my jsme přece národ bezvěrců…
