Özil patřil mezi nejméně oceňované hráče ruského šampionátu. A mnohé Němce dráždila jeho fotka s autoritářským prezidentem Erdoganem krátce před mistrovstvím, kdy bylo také krátce před tureckými volbami.
Odstartovala kontroverze, která podle mnohých narušila vnitřní chemii kdysi dokonale nerozborného německého týmu.
Devětadvacetiletý Özil schytal velkou porci kritiky, když se Němcům nedařilo. Dál už to vše dalece přesáhlo fotbal. Özil obvinil fotbalové funkcionáře z rasismu. Korunu všemu nasadil turecký ministr spravedlnosti Abdülhamit Gül, když napsal, že fotbalista svým odchodem z reprezentace „vstřelil nejhezčí branku proti fašistickému viru“. To se Němcům neposlouchalo dobře.
Özil se jinak svým zdůrazňovaným vztahem k Turecku neliší od svých tří milionů krajanů v Německu. Podle čerstvé studie německého Centra pro turecká studia jich cítí silnou příslušnost k Německu 81 procent, k Turecku ale ještě větší počet, 89 procent.
Erdogan kritku svádí na víru
Včera se islamistický prezident Erdogan, který v Turecku tvrdou rukou potírá všechny své domnělé i skutečné oponenty, pochlubil, že si s Özilem telefonoval. Povzbudil ho: „Takové rasistické chování vůči tomu mladému muži kvůli jeho náboženské víře je nepřijatelné,“ prohlásil Erdogan. O tom, že by byl hráč terčem útoků kvůli své muslimské víře, neexistují důkazy. Kritika na jeho hlavu pršela spíše kvůli faktu, že podpořil nedemokratického vládce Erdogana.
Turecká verze sporu už si ale žije svým životem. Özil se stal pro turecké nacionalisty hrdinou, který se postavil „rasistickým Němcům.“
Třeba Mustafa Semreci, starosta černomořského města Devrek, se rozhodl fotbalistu poctít. Zde v jeho rodném městě po něm pojmenoval jednu z ulic a doplnil ji velkoformátovým vyobrazením, kde stojí Özil po Erdoganově boku.
Trochu zvláštně do toho všeho zapadá zpráva, že Turecko právě normalizuje vztahy s Nizozemskem. Po více než roce, kdy spolu obě země nemluvily. Nizozemci loni nedovolili tureckým politikům, aby vedli na holandské půdě kampaň před tehdejším tureckým referendem. Také tehdy létala od Erdogana slova o „nizozemském fašismu“.
Vypadá to, že Erdogan pravidelné roztržky s Evropou, kde žijí početné turecké komunity, nutně potřebuje. Sílí tak jeho obraz silného „ochránce svého národa“.
