Slunce praží o sto šest, trávník je beznadějně vyžloutlý, stínu pomálu. Jedinou úlevu nabízí temné vody Vltavy. A v nich je víc než živo. Z umělého kanálu zaznívá holandština, franština i čínština. A ve vodních proudech se točí a zmítá i osm kajaků s indickou vlaječkou.
Svěřenci Iana Vincenta trénují hodinu třikrát denně, takže není žádný div, že večer už jsou tak vyždímaní, že popadají na postele v rozpálených chatkách. V kempu v pražské Troji tráví celý srpen. Pro všechny je to vůbec první cesta do Evropy a pro většinu z nich i první cesta z jejich rodného kraje.
„Pochází z nejchudšího koutu nejchudšího státu Indie. Některé z těch dětí už pracují. Vydělají si v přepočtu asi tři sta rupií za den (asi 66 korun, pozn. red.),“ vysvětluje čtyřiašedesátiletý Vincent, zatímco ze břehu pozoruje své svěřence ve věku od dvanácti to dvaceti let.
Sám kdysi závodil, jeho vrcholem byla účast na mistrovství světa. Před třiceti lety se přestěhoval do Indie, oženil se tam a se svojí indickou ženou vychoval sedm dětí. Posledních deset let provozuje kemp a školu kajakingu v Megháláji, hornatém státě na severovýchodě Indie sevřeném mezi Brahamaputrou a Bangladéší.
Přezdívá se mu Příbytek mraků. „Je to nejdeštivější místo na Zemi. Bangladéš je úplná placka. Když z toho směru přijde monzunový mrak, narazí do útesů a všechen déšť spadne u nás. Jsou tam krásné vodopády, klima je úplně jiné než ve zbytku Indie. Lidé, kultura, jazyk, všechno je tam jiné. Je to hodně izolovaný kraj,“ vysvětluje Vincent.
Ani turisté ho ještě úplně neobjevili, jezdí tam však kajakáři z celého světa. V divoké vodě horských řek jsou odchovaní také Vincentovi svěřenci. Umělý kanál v Troji je pro ně úplně nová zkušenost: Žádné kameny na dně, voda se chová úplně jinak, všechno se učí znovu. „Pražský kanál je skvěle navržený. Na trénink fantastický. V Indii žádný nemáme a v Austrálii by to bylo nejméně třikrát dražší,“ vysvětluje Vincent.
OBRAZEM: Tradice na vymření. Kořenové mosty Meghálaje oživí UNESCO |
Měsíční soustředění v Praze kompletně zaplatila vláda státu Megháláj. Přesvědčil ji úspěch Vincentových svěřenců na Indických národních hrách, obří sportovní události považované za indickou obdoby olympiády. Nejtěžší bylo najít aerolinky převážející kajaky. Devítičlenná výprava nakonec cestovala čtrnáct hodin, s přestupy v Mumbaji a Istanbulu.
Vincent vybral na soustředění svých osm nejlepších žáků. Polovina z nich si minulý týden vyzkoušela závody v Bratislavě, o víkendu je čeká další klání v Troji. Vincent nezastírá, že velký úspěch nečeká. Ale o to ani nejde. Kajaking není jen sport, v Meghaláji nabízí i příležitost jak uniknout nezaměstnanosti a vybudovat si kariéru trenéra nebo průvodce.
Patnáctiletý Uzziel Iangrai si zatím aspoň užívá svou první velkou cestu do světa. Ani do hlavního města Meghaláje se moc často nepodívá. Má to tak daleko, že školu absolvuje online. V Česku se mu prý líbí. „Je to tu hezčí než v Indii. Lidé jsou milí. Potkali jsme několik českých kajakářů, mluvili jsme s nimi a byli moc fajn. Dokonce jsme s nimi hráli fotbal,“ směje se mladý příslušník horského kmene Khasi.
Mapy poskytuje OpenStreetMap pod Open Data Commons Open Database License
