Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvJaká je vaše nejsilnější vzpomínka na Francii?
Do Francie jsem nastupoval před prezidentskými volbami v roce 2022 a teď odjíždím znovu před prezidentskými volbami. Odehrálo se toho tam tolik: několik voleb, noční nepokoje na předměstích Paříže a samozřejmě olympiáda v roce 2024, na tu budu hodně vzpomínat. Pak navazující paralympijské hry. A tím, že jsem tam byl s rodinou a narodil se nám tam jeden ze synů, jsou to hluboké vzpomínky, které zůstanou na celý život.
Kdybyste měl Francii, ze které teď odjíždíte, porovnat s Francií před čtyřmi lety – začněme u politiky: je dnes podle vás konzervativnější zemí? Posouvá se ke konzervativnějším hodnotám?
Řekl bych, že čtyři roky jsou v historii takové země, jako je Francie, málo. Zároveň se toho ale za tu dobu odehrálo hodně. Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu, energetická krize, nepokoje. Covid přišel ještě před mým nástupem, ale jeho následky jsou stále viditelné a citelné.
Všímám si také toho, jakým způsobem se francouzská vláda obrací na obyvatele a říká jim, že je potřeba šetřit a utáhnout si opasky. Bývalý premiér Michel Barnier dlouhodobě upozorňoval, že nad Francií visí Damoklův meč v podobě státního dluhu, který je opravdu obrovský. Francie patří mezi nejzadluženější země Evropské unie. Je to skutečně velký problém.
Vláda obyvatelům v podstatě opakuje, že párty končí. Je potřeba si utáhnout opasky. Současná generace si začíná uvědomovat, že už se nebude mít tak dobře jako ta předchozí. Sociální systém jednoduše nebude tak štědrý jako v minulosti.
Marine Le Penová a Národní sdružení už dávno nejsou politickým strašákem na okraji spektra. Z tohoto uskupení se stává mainstreamová politická strana. Co se ve Francii změnilo, že se z krajní pravice stala najednou síla schopná oslovovat miliony běžných voličů?
Vy říkáte – najednou. Ale ono to není najednou. Je to proces, který trvá desítky let. Marine Le Penové se podařilo obrousit straně hrany. Anglosaská média Rassemblement National, Národní sdružení, stále označují za krajně pravicovou stranu. My v Českém rozhlase mluvíme o nacionalistické pravicové straně, která už nerazí takové hodnoty jako za dob otce Marine Le Penové, Jeana-Marie Le Pena, který byl otevřeně rasistický a xenofobní.
Marine Le Penová se dál soustředí na protiimigrační politiku, ale zaměřila se také na oblasti severu a jihu Francie. Na severu například na Pas-de-Calais, kde je tradičně velmi silná. Je to oblast, která výrazně trpěla uzavíráním továren a výrobních podniků. Průmysl tam skončil a Marine Le Penová získala tyto voliče. Je to ale jen jedna část vývoje, který začal už před desítkami let.
A co dalšího?
Le Penové a jejímu nástupci Jordanu Bardellovi se podařilo oslovit střední třídy, místy i vyšší střední třídy a podnikatelské kruhy. Marine Le Penová se před prezidentskými volbami scházela s šéfy velkých podniků, generálními řediteli a podnikateli ze skupin, jako jsou LVMH nejbohatšího Francouze Bernarda Arnaulta nebo TotalEnergies. Je to příprava na prezidentskou volbu, která nás čeká příští rok na jaře.
Marine Le Penová v ekonomických otázkách stále zastává spíše levicovou politiku. Jordan Bardella je naopak více propodnikatelsky naladěný, alespoň se tak snaží vystupovat. I když strana zdůrazňuje jednotné vedení, jsou v ní vidět neshody například v ekonomických otázkách nebo v otázce penzí.
Myslíte si, že Le Penová vyhraje? Z nálady, kterou jste tam čtyři a půl roku zažíval, myslíte, že se Francie proměnila natolik, že strana tohoto typu opravdu může uspět i v prezidentských volbách?
Jasné je, že Francouzi, a říká to i bývalý premiér François Bayrou, už nebudou chtít jen nějakého „předesignovaného“ politika či kandidáta, jen jiný odstín šedi. Francie se připravuje na volby, které budou jedny z nejdůležitějších v historii páté francouzské republiky.
Končí totiž desetiletý cyklus prezidenta Emmanuela Macrona, který nastoupil na jaře 2017. Francouzi zároveň vnímají všechno, co se děje v zahraničí – krize, války na Blízkém východě i nejistotu ohledně spolupráce se Spojenými státy.
A myslím, že to, co říká François Bayrou, skutečně platí: Francouzům už nebude stačit politik, který jen trochu „předesignuje“ současnou politiku. Nebude jim stačit jiný odstín šedi. Budou chtít někoho, kdo nabídne radikálnější změnu, možná alespoň rétoricky, ale dost možná už nejen rétoricky.
Vy jste Paříž nezažíval jako turista, ale jako muž, který tam několik let žil a pracoval. Co člověk o Paříži zjistí až ve chvíli, kdy v ní skutečně bydlí?
Spoustu věcí. Paříž se hodně proměnila. Pro mě je důležité, jak se dá městem cestovat. Za covidu tehdejší primátorka Anne Hidalgo rozhodla o vytvoření cyklostezek, nejdříve provizorních, ze kterých se pak staly trvalé. A po Paříži se dnes dá velmi pohodlně jezdit na kole.
Mám to opravdu rád, protože jsem každý den jezdil se synem do školky. A tam jsou cyklopruhy, které jsou skutečnými cyklopruhy. Nestačí namalovat panáčka na silnici a říct, že tady máme cyklopruh. V Paříži jsou často fyzicky oddělené, například betonovou zábranou.
Hostem pořadu Rozstřel byl Martin Balucha, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Paříži. Hovořil s ním moderátor Vladimír Vokál.
Samozřejmě ne všude, ale neměl jsem strach jezdit se svým synem každý den do školky. Nikdy se mi nestalo, že by nás někdo agresivně předjel, i když se syn občas pomalu rozjížděl nebo jel trochu dál od krajnice. Lidé byli tolerantní a neměl jsem pocit nebezpečí.
Když se mě kolegové ptali, co se mi na Paříži líbilo, říkal jsem právě tohle. A dodal jsem: „Tak doufám, že budu moct jezdit se synem i v Praze.“ Varovali mě: „Tak to rozhodně nedělej.“ Tak nevím. Hledám jiné stezky a trasy přes parky a budu to zkoušet postupně.
Pařížská předměstí se v souvislosti s přistěhovalci stále vyrovnávají s určitým začarovaným kruhem. V čem tento problém spočívá?
Tady se vracíme desítky let zpátky. Francie přistěhovalce směrovala právě na předměstí velkých měst. Možná si také myslela, že tím problém nevyřeší, ale alespoň ho trochu odsune stranou. A právě tam potom ty problémy bují.
Když člověk nezíská dobré vzdělání a dobrou práci, pořád se točí v kruhu. Spoustě lidí se podařilo z tohoto začarovaného kruhu vymanit. Někteří se potom vracejí a zakládají asociace, které pomáhají. Problém ale zůstává a nedostatek financí ho ještě zhoršuje.
Dopadá na Francii změna klimatu?
Samozřejmě. Je to každodenní téma. Když si dnes pustím francouzský rozhlas, protože už nejsem na místě, mluví se například o tom, že 70 nebo 75 procent Francie má nedostatek vody. To, co slýcháme v Česku, že opadávají listy ze stromů čtvrt roku předtím, než by normálně měly, se samozřejmě děje i ve Francii.
Le Penová stále může být prezidentkou. Vychovala si však nástupce, říká expertka |
V některých oblastech chybí voda natolik, že do obcí musejí zajíždět cisterny. Už dávno se tam nesmějí napouštět bazény nebo umývat auta. To je palčivá současná realita spojená s klimatickou změnou a dlouhodobými vlnami veder. Když tady v Česku byl jeden víkend, kdy bylo přes 40 stupňů, Francie měla podobné teploty třeba dva týdny. Ne každý den přes 40, ale dlouhodobě 38, 39, někdy 41 nebo 42 stupňů. To je velký problém.
Francie se na to snaží připravit, byť příprava není dostatečná. A znovu se dostáváme k ekonomice. Některé peníze vyčleněné na adaptaci a boj s klimatickou změnou jednoduše chybějí, protože je vláda škrtla. Možná se to po létě bude znovu přehodnocovat.
Když ale člověk vidí své osmdesátileté nebo devadesátileté sousedy, paní a pána, přičemž pán je na vozíku, jak větší část dne přečkávají v garáži, protože v jejich bytě je přes 30 stupňů a nemohou tam být, je to docela silný obrázek.
Vaše děti chodily v Paříži do školy a školky. Co vás na francouzském školství jako českého rodiče překvapilo nejvíc?
Překvapilo mě, že povinná – nikoliv školní docházka, ale povinné vzdělávání – začíná už od tří let. Myslím, že to začalo za prezidenta Emmanuela Macrona. Náš syn se narodil v roce 2019, a i když mu ještě nebyly přesně tři roky, berou celý ročník najednou.
Překvapilo mě také, jak rychle děti nastupují do výuky. Není tam až tak velký prostor na hraní. Samozřejmě je to školka a také si hrají, ale velmi rychle se začínají učit písmena a číslice.
Babiš, Farage a Le Penová: Jsme pronásledovaní chudáci, volte nás! |
Až bych řekl, že když se potom člověk dívá na výsledky Francouzů v pozdějších letech, mohl by čekat, že díky tak brzkému začátku budou mít velký náskok. Ale až takový náskok nemají, řekl bych, že skoro žádný. Člověk se pak ptá, jestli je skutečně nutné děti od tak útlého věku drilovat.
Když po několika letech odjíždíte z Francie s celou rodinou, co vám bude na Paříži a Francii nejvíc chybět a co vám naopak nebude chybět vůbec?
Určitě mi bude chybět vřelé přijetí při prvním kontaktu. Francouzi jsou usměvaví, dají se s vámi do diskuse, i když vás neznají. Také se mi líbilo, že Francie nezanevřela na velké infrastrukturní projekty, že se posouvá, buduje a snaží se. A samozřejmě mi budou chybět přátelé.
Na druhou stranu mi nebude chybět francouzská byrokracie. Po čtyřech a půl letech se mi například nepodařilo vyřídit zdravotní pojištění pro všechny členy rodiny. Několikrát přiznali, že mi složku ztratili. Všechno je potřeba řešit dlouhodobě, vytvořit celý balík papírů a všechno vytisknout.
Takže když někdo nadává na české úřady, vysvětluji mu, že to může být daleko horší. Myslím si také, že máme v Česku velmi dobrou veřejnou dopravu a velmi dobrý systém zdravotnictví a lékařské péče. Pořád platí, že Češi, kteří žijí ve Francii, se velmi rádi vracejí a nechávají si tady udělat všechno.
Jaké velké infrastrukturní stavby plánují ve Francii a konkrétně v Paříži? Jak to vypadá ve francouzské metropoli s bezdomovectvím? Co sekularizované školství? A jak by mohlo vypadat druhé kolo francouzských prezidentských voleb? Postaví se krajní pravici zástupce krajní levice? I na to odpovídal Martin Balucha v Rozstřelu.
