Ohledně Blízkého východu byl Trump ve své volební kampani – na rozdíl třeba právě od mexické zdi – daleko méně čitelný, nekonzistentní a chaotický. Trump sice v kampani často napadal nejen islámský extremismus – a občas i muslimy jako celek – avšak ani z toho nešla dovodit nějaká jednoznačná vize.
V některých předvolebních projevech například odmítal jakékoliv další pozemní americké angažmá na Blízkém východě, v jiných zase vojenskou hantýrkou mluvil o „boots on the ground“ (přítomnosti amerických pozemních jednotek) při eliminaci IS.
Marek Čejka Marek Čejka je politolog, právník a přední český expert na blízkovýchodní problematiku. Historii izraelsko-palestinského konfliktu a obecně vztahů politiky a náboženství vyučuje na několika vysokých školách. V minulém roce absolvoval stáž na teologickém institutu Hartford Seminary v americkém Connecticutu. Specializuje se na oblast Blízkého východu. Je mimo jiné autorem úspěšné knihy „Izrael a Palestina“ či „Encyklopedie blízkovýchodního terorismu“. Své názory publikuje rovněž na blogu |
Paradoxně zatím nejvýraznějším zahraničněpolitickým krokem vzhledem k Blízkému východu bylo nařízení týkající se vnitřní americké politiky. Konkrétněji se jedná o výkonný příkaz č. 13769 (i přes Trumpovu současnou hyperaktivitu jde o celkové číslování všech prezidentských dekretů v americké historii) oficiálně nazvaný „Ochrana národa proti vstupu zahraničních teroristů do Spojených států“.
Ten na 120 dní pozastavuje Americký program pro uprchlíky (USRAP) a na devadesát dní zabraňuje vstupu občanů z blízkovýchodních zemí jako je Irák, Írán, Libye, Somálsko, Súdán, Sýrie a Jemen. Protiopatření podobného charakteru už zavedl Írán. Irák, který destabilizovala politika G. W. Bushe – a do dnešních dní hostí přes pět tisíc amerických vojáků – dal také najevo velké rozhořčení.
Místo splnění nesplnitelného slibu jen obezlička pro voliče
Výše uvedené omezení vstupu je zřejmě Trumpovým pokusem o naplnění dalšího volebního slibu, který v kampani prezentoval slovy: „Požaduji úplné a celkové zastavení vstupu muslimů do Spojených států, dokud představitelé naší země nezjistí, co se ksakru děje“ (původní citaci najdete zde). Trump mluvil o „celkovém zastavení vstupu muslimů“, což mu ale z pochopitelných důvodů neumožňuje americká ústava. Zřejmě se tak svůj populistický slib pokusil naplnit jistou obezličkou.
Celá věc je přitom velmi sporná z ústavněprávního pohledu, neboť kolektivně odsuzuje celé národy, nikoliv jen konkrétní radikály či podezřelé osoby. V USA už dlouho žije velký počet Íránců, Syřanů i příslušníků dalších blízkovýchodních národů, kteří často odešli do exilu před svými režimy, následně získali zelenou kartu, avšak nikoliv americké občanství a pasy. Navíc i Trumpův předpoklad, že se podaří do devadesáti dnů příslušným americkým úřadům zjistit „co to se ksakru děje“ je celkem úsměvný.
A ještě v jednom ohledu je celé nařízení nejen sporné, ale i vysoce pokrytecké: Je skutečně pravda, že z Trumpem vymezených sedmi zemí pochází řada islamistických radikálů. Podle průzkumu k republikánům blízkého think-tanku Cato institute však od roku 1975 do roku 2015 nikdo z těchto zemí nespáchal žádný teroristický útok na americkém území.
Zmatení piloti, vyděšení sportovci. Kdo po Trumpově zákazu nesmí do USA? |
Naopak ve výčtu Trumpem „zakázaných“ zemí chybí řada států, ze kterých v nedávné době skutečně došlo k vážnému ohrožení Ameriky terorismem – např. ze Saúdské Arábie (Bin Ládin i velká část únosců z 11. září 2001 byla právě odtud) či z Egypta (velitel útoků 11. září i několik dalších radikálů pocházelo právě odtud).
Selektivní výběr „nebezpečných zemí“ není samozřejmě náhoda – USA pojí se saúdským a egyptským režimem četné dohody a kontrakty. Objevil se i názor, že Trump také nechtěl komplikovat vztahy se zeměmi, kde má on sám obchodní zájmy.
Cato institute ale ještě upřesňuje, že pouhých dvacet osob z celkových 3,25 miliónů uprchlíků, kteří přišli do USA v daném období, byli obviněni z přípravy nebo vykonání teroristického činu na půdě USA. A jen tři Američané byli při těchto útocích zabiti, navíc všichni zradikalizovanými kubánskými uprchlíky, nikoliv radikálními islamisty.
Obamovo dědictví
Co se týká blízkovýchodních oblastí, které byly za Obamy v hledáčku americké politiky, tak Trump v předvolební kampani zkritizoval prakticky vše, co v jejich ohledu Obamou bylo (či nebylo) učiněno.
Zde je třeba reflektovat, že dědictví Obamovy politiky na Blízkém východě je velmi nejednoznačné, a to hlavně v případě konfliktů v Sýrii, Libyi či Iráku. Nepodařil se mu ani žádný zásadní pokrok v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Prakticky jediným průlomovým bodem – a rovněž diskutabilním, jehož efektivita se ukáže teprve časem – bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je „nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena“. Pro Trumpa ale nebude jednoduché ji zrušit, neboť nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo.
Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala – a nešlo zdaleka jen o diplomatickou etiketu. Jeden z Trumpových dřívějších poradců, David Friedman, se například stal novým americkým velvyslancem v Izraeli. Ten má nejen blízko k Netanjahuovým postojům, ale není příliš vzdálen ani od izraelských politiků, kteří od něj stojí ještě více napravo.
To v praxi signalizuje především podporu výstavby židovských osad na palestinském území a co největší oddálení – případně úplné zrušení – možnosti dvoustátního řešení vleklého izraelsko-palestinského sporu.
Koneckonců Netanjahu už začal Trumpova příchodu využívat a během prvních dvou týdnů jeho vlády inicioval výstavbu tolika osadnických bytových jednotek, jako za celé druhé Obamovo volební období. To může zanedlouho vyústit v nové kolo radikalizace Palestinců a přinést s sebou další vážnou eskalaci konfliktu.
U jednoho volebního slibu ale Trump není stále zdaleka tak iniciativní jako u jiných: Jedná se o zdánlivě jednoduše realizovatelný příslib přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Trump však v tomto ohledu zůstává zatím zdrženlivý, což může souviset alespoň s částečnou reflexí faktu, že tak jednostranný krok – navíc v době vleklé krize izraelsko-palestinských jednání – by pohřbil nejen veškeré předešlé americké snahy o mír, ale mohl by se stát i rozbuškou velkých nepokojů, které by ohrozily životy nejen řady Izraelců a Palestinců, ale také Američanů.
Průlom nečekejme, Trump je oportunista
Otázek ohledně Trumpovy konkrétní blízkovýchodní politiky tak zůstává stále výrazně více než odpovědí. Je třeba brát v potaz, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Bude tak i na Blízkém východě dělat to, co je pro něho momentálně nejvýhodnější.
Takový přístup má více aspektů: Momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale může to zase znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe.
Bradley Burston z izraelského deníku Haarec varuje před temnou stránkou oportunismu a cynismu současného prezidenta. Trumpovi by totiž – ve spojení s jeho vysoce kontroverzním šéfem Bílého domu Stevem Bannonem, kterému Trump delegoval velkou moc – mohla vyhovovat možnost vypuknutí vážného válečného konfliktu.
To by velmi usnadnilo provádění nejrůznějších restriktivních politik a vedlo by k posílení zbrojařské, střelecké, bezpečnostní a jiných lobby, které Trumpa podporují. Jde samozřejmě o vysoce pesimistický a doufejme ne tak pravděpodobný scénář. Ale ani ty už při pohledu na dosavadní Trumpovy reálné kroky nelze zcela opomíjet.
