Poslechněte si celý rozhovor s analytikem Čejkou v Kontextu:
Americká administrativa v jednání o příměří mezi Hamásem a Izraelem a výměně zajatců sehrála zcela klíčovou roli. V Kataru dohodu vyjednával šéf CIA William Burns, izraelského premiéra Netanjahua k ústupkům osobně tlačil prezident Biden. A Bílý dům by si také přál, aby příměří vydrželo pokud možno co nejdéle – v ideálním případě až do chvíle, kdy budou všichni rukojmí na svobodě.
„Pokud se Američanům podaří vyvíjet na Netanjahua tlak, vyměnit zbylé rukojmí a deeskalovat situaci, tak to v kontextu dnešní situace bude asi nejoptimističtější řešení. A Izraelci to pak budou moci svádět na Američany. Netanjahu bude říkat, že tu operaci chtěl dokončit, ale americký tlak mu to nedovolil,“ načrtává jeden ze světlejších scénářů Marek Čejka.
Válka Izraele s Hamásem tak představuje poslední kapitolu zamotaného vztahu židovského státu s Amerikou. Izrael se bez americké vojenské pomoci neobejde a musí svému spojenci naslouchat, ale ne vždy se jeho tlaku podvolí – jak v minulosti opakovaně ukázala otázka budování nelegálních židovských osad na Západním břehu Jordánu nebo Netanjahuovy pokusy podmanit si justici.
Marek Čejka odborník na Blízký východ a konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Autor knih Korán, meč a volební urna, Dějiny moderního Izraele nebo Izrael a Palestina. |
„Američané mají na Izrael asi největší vliv. Ten se ale proměňuje a ne vždycky se daří Američanům ovlivnit Izrael v takovém směru, jaký by si sami přáli. Mají na něj sice největší páky, ale zdaleka ne vždycky je použijí a pokud je použijí, tak ne vždy na to Izrael slyší,“ říká odborník na Blízký východ Čejka a poukazuje na masivní americkou vojenskou podporu Izraeli.
Spojenectví to přitom rozhodně není zcela samozřejmé a odvěké. Je notoricky známo, že Izraeli po vyhlášení nezávislosti z rozhodnutí Stalina vojensky pomáhalo gottwaldovské Československo. Naopak tehdejší americký ministr zahraničí George Marshall zrod židovského státu sledoval se značnou nedůvěrou.
„Obával se, že vznik Izraele může destabilizovat region a ohrozit americké pozice na Blízkém východě, kde Američané už tehdy měli smlouvu o nerostných zdrojích se Saúdskou Arábií. V tomto postoji pokračoval i prezident Eisenhower, kterého ještě více naštvalo, když se Izraelci v roce 1956 v kontextu suezské operace připojili k Francii a Velké Británii,“ říká Čejka.
Posilování vazeb mezi Izraelem a USA je patrné od nástupu Johna F. Kennedyho, hlavním milníkem ale byla jomkippurská válka. Tedy konflikt, od kterého během krvavého nájezdu Hamásu do jižního Izraele na počátku října uplynulo přesně padesát let. Američané si tehdy uprostřed studené války uvědomili, že Izrael je výspou jejich vlivu v regionu.
„O Izraeli se tehdy metaforicky mluvilo jako o americké letadlové lodi na Blízkém východě. Ale zároveň bylo patrné, že Američané si přejí stabilizaci v oblasti,“ poukazuje Čejka na přelomové dohody z Camp Davidu v roce 1978, které otevřely cestu k mírové dohodě Izraele s Egyptem.
Jak se říká, do tanga musejí být dva. A tak jestliže se Američané snaží usměrňovat dění v Izraeli, tak Izraelci mají své páky, jak ovlivňovat rozhodovací procesy ve Washingtonu. Židovské komunity v obou zemích jsou úzce propojeny a američtí politici musí naslouchat přáním evangelikálních křesťanů. Ti věří, že až se židovský národ shromáždí ve svaté zemi, dojde k druhému příchodu Ježíše Krista.
Největším zástupcem izraelských zájmů je ovšem Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti (AIPAC). „Může to znít kontroverzně, ale oni se sami označují jako izraelská lobby. Jsou s nimi spojeni republikáni i demokraté a na jejich výročních shromážděních řeční jak Donald Trump, tak Hillary Clintonová,“ vysvětluje Marek Čejka.
Jak může válka v Gaze ovlivnit americké prezidentské volby? Proč mladí Američané nechovají k Izraeli tak silné sympatie jako jejich rodiče? A jsou cíle Bidenovy administrativy kompatibilní se záměry Netanjahuovy vlády? To vše se dozvíte v podcastu Kontext.
