Aktuální podoba izraelského konfliktu s Íránem odvrací pozornost světa od probíhající války v Gaze. Dílem je to taktický krok izraelského premiéra Benjamina „Bibiho“ Netanjahua, který ani po více než roce a půl nedokázal zlikvidovat Hamás, osvobodit zbývající izraelské rukojmí a tuto válku ukončit.
V Izraeli byl výraznou částí veřejnosti a opozicí mnohokrát obviňován, že využívá konflikty – ať už s Hamásem či Hizballáhem – k udržení politické moci. Aktuálně rozpoutaná válka s Íránem do kategorie Bibiho krvavých vabanků patří také, ale má přece jen výrazně hlubší pozadí. O tom ale níže.
S tak apokalyptickým konfliktem v Gaze, jaký je tam nyní, na izraelské politické scéně dříve počítal jen málokdo. Netanjahu až do 7. října 2023 cíleně udržoval dualismus vlády rozdílných palestinských politických frakcí na Západním břehu a v Gaze.
Marek Čejka • Politolog, právník a univerzitní docent zaměřující se na region Blízkého východu. • Působil mimo jiné na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Hartford Seminary v USA. • Autor řady článků a knih, například Judaismus a politika v Izraeli nebo Izrael a Palestina. Druhá jmenovaná kniha vyšla nedávno již v pátém vydání. • Autor Blízkovýchodního podcastu a Blízkovýchodních stránek. |
Proč? Protože to podporovalo jeho dlouhodobé vize zastavení zbytku dopadů mírového procesu z Osla z 90. let minulého století. Nástrojem této politiky se stalo nedlouho před 7. říjnem 2023 i Netanjahuovo zprostředkování transferu obrovských finančních částek pro Hamás z Kataru. To také premiéra učinilo spoluzodpovědného za bezprecedentní posílení Hamásu, který mu tak byl schopen pod nosem připravit jednu z nejmonstróznějších teroristických akcí v dějinách lidstva.
Další zásadní selhání bylo bezprecedentní pochybení bezpečnostního aparátu, které přes všechnu jeho sofistikovanost umožnilo na řadu hodin infiltraci velkého počtu hamásníků do okolí Gazy. Tento obrovský bezpečnostní lapsus se Bibi následně snažil překrýt mimořádně tvrdou vojenskou akcí, která nezasáhla zdaleka jen zrádný a záludný Hamás, ale genocidními konturami i celou společnost Gazy.
Pokud tedy shrneme výše uvedené, Netanjahu proti Hamásu vlastně poměrně dlouho válčit nechtěl. Měl totiž dlouhodobý plán, ve kterém figurovala Izraeli podřízená bezzubá a zkorumpovaná Palestinská autonomie na Západním břehu na straně jedné a na straně druhé měl být marginalizovaný Hamás, který víceméně měl skákat podle Bibiho taktovky.
Bibimu se navíc hodila skutečnost, že si Hamás neodpustil občas vystřelovat na Izrael své rakety. To pak premiérovi mělo sloužit jako permanentní záminka k pacifikaci Palestinců a zabránění vzniku jejich „teroristického státu“.
Ve stejné době by Izrael dokončil spanilou diplomatickou jízdu navazování diplomatických styků s arabskými státy, hlavně pak Saúdskou Arábií. Za této situace by tak arabským světem ještě více marginalizovaní Palestinci zůstali v Bibiho kuratele. V druhém bodě však jeho plán 7. říjnem 2023 těžce selhal.
Írán a válka mimo staré mantinely
Současné rozpoutání íránsko-izraelského konfliktu, které Izrael z premiérovy vůle zahájil v pátek 13. června, však nebylo až tak překvapivé. O boji s Íránem se nezačalo v Izraeli spekulovat až po 7. říjnu 2023, kdy byl Írán mj. označen – byť bez jasných důkazů – za jednoho z iniciátorů teroristických útoků Hamásu.
Jako úder na ruská letiště, ale větší. Írán dostal nejen reputační ránu, míní expertka |
Izraelsko-íránský konflikt probublává v různých nepřímých podobách od dob islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Nikdy ale nenabyl tak dramatických podob, jako právě minulý pátek. Dokonce i loňské dubnové raketově-dronové potyčky mezi Izraelem a Íránem sice měly závažný charakter, ale měly své mantinely.
Dnešní konflikty Izraele s Íránem na straně jedné a s Hamásem a výraznou částí palestinské společnosti na straně druhé mají řadu společných rysů, ale též výrazných odlišností.
U války v Gaze se jedná o výrazně asymetrický konflikt, kde proti sobě stojí aktéři silově diametrálně odlišní: Jedna z nejmodernějších armád světa versus bojechtivé, ale technologicky výrazně zaostalejší – a dnes navíc i výrazně oslabené – radikální hnutí.
Oproti válce v Gaze najdeme u izraelsko-íránského konfliktu daleko výraznější symetrii, protože Izraeli vzdorují početné ozbrojené síly jiného důležitého blízkovýchodního státu. Ty sice v mnoha ohledech za Izraelem technologicky zaostávají, ale ani tak není jejich význam zanedbatelný a představují diametrální kvalitativní rozdíl vůči výzbroji Hamásu.
Na druhou stranu je Írán mezinárodně poměrně izolovaný. Má sice spojence v Rusku a Číně, ale v tomto případě jde spíše o pragmatickou kooperaci (nezřídka i v oblasti zbrojního průmyslu, kdy Írán dodává Rusku drony pro konflikt s Ukrajinou).
Setne Izrael i hlavu Íránu? Ajatolláhovou smrtí by mohl padnout celý režim |
Za situace dlouhodobého sankčního režimu aplikovaného proti Íránu tak zemi v podstatě nezbylo nic jiného, než se orientovat na geograficky relativně blízkou eurasijskou mocnost i na další asijské země. V porovnání s pragmatickým spojenectvím Íránu a Ruska jsou tak izraelsko-americké vztahy mnohem hlubší a stabilnější.
A je tu ještě jedno specifikum, které odlišuje izraelsko-íránský konflikt od desetiletí různých forem izraelsko-arabských konfliktů. Írán totiž není arabskou zemí a je navíc arabským světem většinově považován za geopolitického hráče s vlastními, často odlišnými zájmy.
Na stranu druhou ale Írán dlouhodobě pragmaticky spolupracuje s různými režimy a klientskými skupinami arabského světa. A to nejen šíitskými (typicky libanonský Hizballáh, jemenští Húsíjové, některé irácké šíitské milice), ale i sunnitskými (Hamás, Palestinský islámský džihád či některé sunnitské milice v Iráku).
První dny války s Íránem: Nespíme víc než tři hodiny, ale Izraelci si nestěžují |
Jaderné ambice Íránu se objevují už v době, kdy v Íránu vládl šáhovský režim, který měl poměrně dobré vztahy se Západem i s Izraelem. Snahy o eliminaci íránských nukleárních ambic se tak v Izraeli objevily až po roce 1979, kdy vznikla Chomejního islámská republika. Nejsou jen dlouhodobým snem Netanjahua, ale i řady izraelských premiérů před ním.
V izraelském tisku se už v roce 1984 objevují varování před „brzkým získáním jaderné bomby íránským režimem“. Tehdy se také rozjela jakási „izraelsko-íránská studená válka“ spojená se sabotážemi a později i vraždami íránských jaderných vědců. Jako „existenční nebezpečí“ označil Írán také izraelský premiér Rabin, mj. klíčová osobnost izraelsko-palestinského mírového procesu s Palestinci v 90. letech.
Až potom narazíme na záběry Netanjahua teatrálně ukazujícího na Valném shromáždění OSN dětským stylem vyvedený nákres íránské bomby, která byla podle něj už z 90 procent hotová. Tato fotografie se datuje rokem 2012. Zdá se tedy, že se závěrečných 10 procent k dokončení íránské jaderné bomby zatraceně protáhlo…
Íránské strašidlo na část izraelských voličů vždy působilo, Netanjahu navíc nikdy nepředstavoval nějakou anomálii izraelské politiky, jak by se mohlo zdát, ale měl vždy silný segment voličů. Ti ho považují za politického génia, který se nebál „praštit do stolu, jít proti všem a vytvořit nový řád na osvobozeném Blízkém východě“.
Noční íránské údery nepřežilo v Izraeli osm lidí, dalších sto je zraněných |
Pak je ale v Izraeli přítomná také velmi silná kritika jeho politiky. Ta má za to, že premiér stahuje Izrael do nekončící války, z níž není jasného východiska a která navíc znovu probouzí protiizraelskou nenávist, jež v uplynulých desetiletích do určité míry utichla.
Poněkud bizarní je, že své „osvobozování Blízkého východu“ je Netanjahu schopný doprovodit výzvami ke svržení režimů a prohlášeními typu: My nebojujeme proti prostým Palestincům/Libanoncům/Íráncům apod. Tato neupřímnost se navíc vzápětí posune do roviny špatného a cynického vtipu, neboť netanjahuovská „osvobození“ jsou lemována apokalypsou civilistů zabitých izraelskými „chytrými“ raketami a „hloupými“ bombami.
Změna režimu?
Změna íránského režimu může být teoreticky jeden ze scénářů, ale není nyní zdaleka tím nejpravděpodobnějším. Gaza má rozlohou velikost Bratislavy, a přesto ani po roce a půl krveprolití není jasné, jaký politicky režim v ní bude.
Írán je oproti Gaze obrovská země, dvacetkrát větší než Česká republika. Jeho režim je oproti vládě Hamásu neporovnatelně stabilnější, s hierarchicky snadno nahraditelnými důležitými aktéry, navíc s mimořádně rozsáhlým represivním aparátem, který má velké zkušenosti s potlačováním lidových nepokojů.
Izrael mohl zabít íránského vůdce Chameneího, Trump byl proti |
Velká část Íránců režim v oblibě nemá, byť menší, ale výraznou část společnosti je stále možné označit jako prorežimní loajalisty. Ale i kritici režimu jsou většinou dostatečně hrdí v tom ohledu, že si chtějí vyřešit své politické problémy sami a nepotřebují, aby je „osvobozoval“ Netanjahu nebo Trump. Ostatně Američany podporovaný politický převrat v Íránu z roku 1953 je brán většinou společnosti jako hanebné memento.
Současný konflikt spíš podpoří ty nejtvrdší složky režimu, které jakékoliv dohody se Západem vždy kritizovaly. Zatímco výše zmiňovaných čtyřicet let, kdy byl dle Izraele Írán už jen „malý kousek od dokončení jaderné bomby“, dokazuje, že jeho jaderné ambice byly účelově přeceňovány. Nynější dění může snahy íránských generálů a ajatolláhů o jadernou zbraň značně urychlit. Samozřejmě to bude záviset i na tom, jak hluboce byl stávajícími boji íránský jaderný program narušen.
V Gaze zase Netanjahu onehdy přišel s nápadem dodávat zbraně jednomu místnímu zločinnému klanu jako protiváze Hamásu. Připomíná to situaci, kdy někdy v hlubinách 70. let Izrael podpořil v Gaze zárodky Hamásu jako konkurenta OOP/Fatahu. A byla to pak paradoxně právě OOP, se kterou Izrael nakonec uzavíral mírové smlouvy v 90. letech…
Izrael v Gaze vyzbrojuje konkurenty Hamásu. Jsou to islamisté, varuje opozice |
Přestože současná dynamika konfliktů zatím nenabízí mnoho prostoru k optimismu, může se stát mezníkem, při kterém nakonec Izrael i Írán najdou hranice svých ambicí a budou donuceni k přehodnocení svých vzájemných konfliktních politik. Že se tak stane v době, kdy bude v Izraeli u moci Netanjahu a v Íránu ajatolláh Chameneí, však zůstává krajně nejisté.
