Kolik migrantů se na nádraží u hranic s Řeckem každý den hromadí?
Když jsem tam byl v první polovině července, pohyboval se ten počet v rozmezí 300 až tisíc osob. Když přišlo tisíc lidí, tak to byl opravdu šílený den. Ale od místních kolegů, kteří distribuují humanitární pomoc, máme z posledních dvou týdnů zprávy, že situace eskaluje. Teď už tam tisíc lidí přichází každý den. Za měsíc teď může Gevgelijí projít třeba 30 tisíc lidí, kteří přes ni míří dál na sever.
Cestují přes Makedonii jen mladí muži, nebo je skladba pestřejší?
Myslím, že je to pestřejší. Odhadoval bych to na takových 60 až 65 procent mladších mužů, zbytek jsou rodiny s dětmi. Ale výjimkou nejsou ani starší lidi nad 60 let. Na cestu se vydávají sami, jen v páru nebo společně s rodinou.
Michal Pavlásek Vystudoval filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, kde získal i doktorát. Zajímá se mimo jiné o Balkán a migraci. Pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR. „Měli jsme pocit, že někomu alespoň částečně můžeme zmírnit strádání. Víme, že je to vlastně jen taková kapka v moři. Ale přišlo nám, že na místě je ty lidi povzbudit a dodat jim nějakou naději,“ vysvětlil iDNES.cz, proč do Gevgelije s kamarády vyrazil. Na cestu si vzal dovolenou. |
K těm mladším mužům bych ale rád dodal, že je to v mnohém pochopitelné. Nerad bych mluvil o „ekonomických migrantech,“ ti lidé odcházejí z nějakých důvodů. Buď je to proto, že odmítají nastoupit do armády, což se vlastně rovná vykročení do válečného konfliktu.
A v případě, když už se někdo rozhodne vyrazit na cestu do Evropy z ekonomických důvodů, tak je to navíc právě mladší muž, kdo má asi největší šanci na úspěch a nalezení zaměstnání v cílové zemi. Najde si nějaké zaměstnání a podle toho, kolik je schopen vydělat, může posílat část výdělku zpátky v podobě takzvaných remitancí. Nebo se později rodina v cílové zemi sloučí, pokud to umožňuje legislativa.
S mnoha běženci jste osobně mluvil. Mají o své cílové zastávce jasno, nebo zkrátka hledají první bezpečnou zemi?
Na to se dá velmi lehce odpovědět. Takových 80 až 90 procent lidí zmiňuje jako vysněnou destinaci Německo. V dalším pořadí figuruje Nizozemí, severské země jako Švédsko a pak Velká Británie. Ale Německo vede zcela suverénně. Je to dáno i tím, že část lidí, kteří míří právě tam, se může spolehnout na známé či vzdálenější příbuzné, kteří už v Německu žijí.
Jaká atmosféra panuje na nádraží a ve vlacích?
Převládá nejistota. V pozici uprchlíka opravdu nevíte, kde skončíte druhý den a jestli se vám vůbec podaří v daný den koupit lístky na vlak. Ten člověk přijde od řeckých hranic, kde už strávil třeba tři dny v takzvané „buffer zone“ - v prostoru mezi hranicemi, kde musí čekat, než je na své území pustí Makedonci.
Jsou tam bez přísunu vody a dalších základních potřeb. Do toho prostoru mají velmi omezený přístup i humanitární organizace, Červenému kříži je vstup umožněn pouze několik dní v týdnu. Do Gevgelije, která leží jen pár kilometrů od hraničního přechodu, tak dorazí naprosto vyčerpaní.
Když dojdou na nádraží, mají povinnost opatřit si potřebné dokumenty, na které vystojí frontu před místní policejní stanicí. Na základě těch dokumentů mají nárok na legální 72hodinový pobyt v Makedonii. Díky tomu papíru mohou také nastoupit do vlaku směřujícího na severní hranici se Srbskem.
Ty jezdí třikrát denně a mají třeba pět vagonů, ale jen dva z nich bývaly určené pro uprchlíky. Funguje tam taková separace: i když je vagon pro místní prázdný, nesmí do něj migranti nastoupit a musí čekat na další vlak. Jelikož počet osob proudících přes Gevgeliji narostl, vypravují makedonské železnice občas i další speciální spoj pro migranty.
Lidí je tam stále více a více, takže lidé na vyřízení potřebné dokumentace mohou čekat i několik dnů. Pak mezi nimi může vznikat napětí a spory. To je ale podle mě úplně pochopitelné. Je třeba se na to podívat z jejich pohledu, na cestě toho zažili mnoho.
Kromě samotné a často velmi traumatizující zkušenosti v původní zemi je na cestě doprovází všudypřítomná nejistota a z toho pramenící strach, obavy i psychický tlak. Během několika týdnů cesty potkali různé mafiány a pašeráky lidí. Každý pak hraje tak trochu na sebe a vlastní rodinu. Snaží se v nastalé situaci obstát, jak to jde.
Pomoc z BruseluEvropská komise v pondělí schválila zemím zasaženým přílivem běženců pro nadcházejících šest let pomoc ve výši 2,4 miliardy eur (zhruba 65 miliard korun). Nejvíce peněz, více než tři pětiny z celkové sumy, dostanou Itálie, Španělsko a Řecko. České republiky se nynější podpůrný balík netýká, peníze jí EK přiklepla již v březnu. zdroj: ČTK |
Pochopil jsem správně, že Makedonie tedy přijala roli tranzitní země a nechává migranty, aby zemí legálně projeli a zmizeli za hranicemi?
Tahle situace platí zhruba měsíc. Ještě v červnu neměli migranti nárok pohybovat se po Makedonii veřejnými dopravními prostředky. Museli těch 200 kilometrů absolvovat pěšky, nebo si od místních za velké peníze kupovali kola a nechali je na hranicích. Chodili podél železniční trati a na konci dubna tam vlak přejel čtrnáct lidí. Po protestech místních lidí a tlaku ze strany občanské společnosti se legislativa změnila (o tragédii na kolejích čtěte zde).
Svůj tranzitní charakter si země samozřejmě uvědomuje, ale primárně bylo potřeba vyřešit katastrofální situaci uprchlíků, kteří na cestě umírali, nebo se dostávali do rukou pašeráků a organizovaných gangů.
Jak na příliv migrantů reagují ti, kteří ji pociťují asi nejsilněji - místní obyvatelé?
Mám pocit, že si na ten ruch už všichni zvykli. Určitě se nedá říct, že by nálada vůči migrantům byla nějak výbojná. Uprchlíci se často schovávají ve stínu blízkého parku. Je tam běžné, že uprchlíci odpočívají pod stromy, čekají na vlak a místní proudí kolem nebo sedí na lavičkách. K žádným konfliktům tam mezi místními a migranty nedochází.
Uprchlická krizeCHAOS: Evropa nezvládá plnit vlastní pravidla ŽENY: Na kamiony v Calais naskakují i těhotné BĚLÁ: Proč se bouří uprchlíci v českém táboře? PSYCHOLOG: Za strach z uprchlíků může i komunismus DŽUNGLE: Tábor se postupně mění v městečko VERBEŽ A SVOLOČ: Jak Češi diskutují o migrantech NIGER: Z pašeráků lidí jsou boháči PERSKÝ ZÁLIV: Šejkové uprchlíky nechtějí, peníze posílají PRŮZKUM: Tři Češi proti na jednoho pro KOMENTÁŘ: Proč se bojíme uprchlíků? DOHODA: Evropa si rozdělí 40 tisíc uprchlíků REPORTÁŽ: Calais je pro někoho peklo, pro jiné ráj |
Na severu země v Tabanovcích je atmosféra ještě méně hektická. S okolními vesničany se migranti ani nedostanou do styku - nádraží leží mimo vesnici a utečenci pak musí rovnou směřovat na hranici se Srbskem. Místní se tam dobrovolně sdružují a vznikla obdivuhodná vlna solidarity. Může v tom být i trocha náboženské motivace, já jsem tam byl v období ramadánu a místní Albánci opravdu každý den pomáhali bez nároku na jakoukoli odměnu (islám vyznává třetina obyvatel Makedonie, zejména místní Albánci, pozn. red.).
Podotýkám, že pomoc samozřejmě směřovali úplně všem bez rozdílu konfese. Když se pak v českém prostředí mluví o tom, že by se měli přijímat pouze křesťané, musíte se stydět. Pomoc místních, ať už Makedonců nebo Albánců, je ukázkou toho, jak mizí nacionální tenze ve prospěch solidarity k druhým.
Jak jste se do pomoci migrantům v Gevgeliji zapojil vy?
Každý den tam humanitární pomoc zajišťují dobrovolníci a neziskové organizace, které sídlí v hlavním městě Skopje. Vznikla tam docela široká síť dobrovolníků, tak jsme se k nim připojili. Spousta rodin posílá finanční dary, oblečení, nakoupí potraviny, vyrobí balíčky a velkou dodávkou jsme je s kamarády vozili do Gevgelije, kde se vše na nádraží distribuuje mezi lidi.
Jezdili jsme i na severní hranici do Tabanovců, kam vlak z Gevgelije přijíždí. Ti lidé vědí, že před sebou mají den či dva, kdy nebudou mít žádnou možnost nakoupit si potraviny. Distribuovali jsme tam pomoc zase od jiné neziskovky. Kamarád Richard v Makedonii strávil měsíc, já asi deset dnů. A v pondělí jedeme na měsíc znovu.
Michal Pavlásek v Gevgeliji natočil dokument o migrantech i dobrovolnících, kteří jim na místním nádraží pomáhají:
Celý dokument můžete zhlédnout na serveru Youtube.
