Po chvíli ticha přijde bití. Syřanku mučili, Asadovy řezníky pak sledovala u soudu

  18:00
V Sýrii před válkou panoval strach a nesvoboda, revoluce stála za to, říká v rozhovoru pro iDNES.cz syrská novinářka Luna Watfa. V Asadových věznicích si prošla psychickým i fyzickým mučením a v Německu pak sledovala první proces, který zvěrstva režimu soudil. Za uprchlickou vlnu ze Sýrie si podle ní svět může sám. Měl včas zasáhnout.
Syrská novinářka Luna Watfa (28. března 2023)

Syrská novinářka Luna Watfa (28. března 2023) | foto: Michal SváčekMAFRA

Loni v lednu skončil v Německu výjimečný soudní proces. Vůbec poprvé tam v rámci mezinárodní jurisdikce odsoudili dva Syřany za zvěrstva, která spáchali doma v Sýrii. Případ Anvara Raslana a Ijáda Gharíba dlouhé měsíce přímo ze soudní síně sledovala i syrská novinářka Luna Watfa. Hledání spravedlnosti pro oběti režimu Bašára Asada tehdy zachytil dokument Žurnalistka a její žalářníci. Raslan v sídle damašské vyšetřovací jednotky číslo 251 vedl nechvalně proslulou věznici Al-Chatíb. Tamní podmínky zažila i sama Luna.

Režim ji kvůli jejím článkům o chemických útocích na syrské občany obvinil ze šíření protivládní propagandy a na třináct měsíců zavřel, z toho na měsíc právě do Al-Chatíbu. Tam ji mučili. Na svobodu se dostala poté, co ji odtamtud vyplatila rodina. Následně utekla do Německa, kde žije dodnes. Shodou náhod se pak zmíněný proces konal právě ve městě Koblenz, kde ji úřady ubytovaly.

Je to velmi osobní otázka, ale můžete říct, co jste ve vězení prožila?
Začalo to tak, že mě vydírali přes mé děti. Ukázali mi fotku, na které je zatýkali, a celou dobu mě pak v různých věznicích nutili říkat všechno, co chtěli slyšet. A to pod pohrůžkou, že děti přivedou a budou je mučit přímo před mýma očima. To bylo pro mě nejhorší. Nevěděla jsem, zda jsou děti skutečně zavřené. Až později jsem zjistila, že to bylo jen divadlo.

Asadův řezník mučil tisíce lidí. Německý soud ho za to poslal na doživotí

V jedné věznici mě sexuálně obtěžovali, ale mučili mě jen v Al-Chatíbu. Musela jsem ležet na zemi, zatímco mě velmi silně bili do chodidel. Jen mě chtěli slyšet křičet. Jinde mě zase dávali na samotku. Úplně jiný druh mučení pak je, když celou dobu musíte poslouchat mučení jiných a slyšíte je křičet. Nebo když je vám zle, ale nikdo na prosbu o léky ani neodpoví. U výslechu mě zase nutili říkat, že chemický útok, o němž jsem psala, se nikdy nestal a je to podvrh, se kterým jsme přišli my novináři.

Proces s Anvarem Raslanem ve vás musel otevřít spoustu starých traumat. Ve filmu v jednu chvíli říkáte, že už toho máte dost, že už nedokážete poslouchat další výpovědi svědků. Dodáte však, že musíte pokračovat v práci, protože nikdo jiný to za vás neudělá.
Ano, byla to pro mě profesní povinnost. Často jsem měla pocit, že už toho víc neunesu, že už tam nemůžu znova jet. Hodně mě tehdy podržela moje rodina. Pomáhalo mi vypovídat se z toho, co jsem za celý den slyšela. Dodnes však cítím bolest. Čas od času si na všechno vzpomenu a rozpláču se. Ale snad už se s tím dokážu vypořádat.

Popsala jste, že když se Anvar Raslan ohlédl do sálu a podíval se na vás, cítila jste strach i přesto, že jste ho ve vězení osobně nezažila. Proč?
Měla jsem strach z pozice, ve které kdysi byl. Sice mě nevyslýchal a nemá se mnou nic společného, ale kdykoliv jsem se na něj podívala, viděla jsem oči důstojníka. Možná to bylo i jeho charakterem, jeho osobností. Byl klidný, za celou dobu neprojevil žádné emoce, vůbec žádnou lítost. Mluvil o ní ve své výpovědi, ale fyzicky ji nedal znát. Pořád působil jako někdo, kdo velí, ne jako někdo, kdo je ve vězení. Myslím, že si kdysi svou pozici a moc užíval.

Víte něco o osudu muže, který mučil přímo vás? Abú Ghadabovi ve filmu říkáte „otec hněvu“.
Tak mu říkali ostatní strážní. Žádné informace o něm nemám. Ve vězení Al-Chatíb jsem byla v roce 2014. Proces v Koblenzi se týkal období od roku 2011 do roku 2012, proto jsem také nebyla na straně svědků ani žalujících. Znala jsem však věznici, o které se u soudu mluvilo. Věznili a mučili mě na tom samém místě. A když svědci u soudu řekli jeho jméno, byl to pro mě šok. Muž, který mě mučil, byl v té věznici už tehdy! Přitom tam byl jen dozorcem. Aby mě mučil, mu nařídil můj vyšetřovatel.

Přímé rozkazy se tam ovšem nedávaly. Byl to jen náznak očima nebo rukou, jenže vy jste to neviděli, protože vám předtím zavázali oči. Jen jste to cítili. Vyšetřovatel se najednou na moment odmlčel – a pak začalo mučení. V mém případě tohoto „otce hněvu“ přivolal zvenku a řekl mi: „Teď nám povíš všechno, co chceme vědět.“

Znásilnění a mučení elektřinou. Ženy popsaly teror v Asadových věznicích

Vraťme se teď na chvíli v čase. Jaká byla Sýrie ještě před revolucí?
Vládl v ní strach. V Sýrii jsem sice měla rodinu a svůj život, ale pořád vás někdo kontroloval. Je to jako v díle 1984 od George Orwella. Celou dobu vás někdo sleduje a vy nevíte kdo. Ten špeh o vás ovšem zcela jistě sepíše zprávu, nemůžete tak říct ani protirežimní vtip. Pamatuji si, mohlo mi být tak patnáct let, že ať jsem byla kdekoliv, pořád jsem kolem sebe viděla fotky Háfize Asada (bývalého syrského prezidenta, pozn. red.). Velké portréty na ulicích. Pamatuji si ten pocit, že se mu nedokážu dívat do očí. Byl to jen obrázek, ale stejně to nešlo.

Jedné z našich sousedek v osmdesátých letech vzali děti a ona už se nikdy nedozvěděla, co se s nimi stalo. Zůstala úplně sama a byla na tom dost špatně, tak jsme se o ni starali. Jednou jsem se mámy zeptala, co těm synům udělali – bylo zvykem říkat „oni“, i když jsme nevěděli, kdo vlastně – ale ona mě okamžitě umlčela: „Pssst! Nic neříkej, neptej se! Prosím, vůbec o tom nemluv!“ Báli jsme se něčeho, co jsme ani sami neznali. A to jsem cítila už jako dítě.

Novinařina pak nebyla ani trochu bezpečné povolání, ale to riziko bylo potřeba přijmout. Neměla jsem svobodu, nemohla jsem si psát, co jsem chtěla. Přesto jsem do toho šla, protože všude byla jen samá nespravedlnost a já to zkrátka nechtěla akceptovat. Obzvlášť když jsem viděla, jak snadno zabíjí děti! Sama mám děti a prostě jsem nemohla přijmout, že by se jim mohlo stát totéž.

Žurnalistka a její žalářníci

V dokumentu novinářky Luny Watfa a režiséra Adithyi Sambamurthye promluví třeba i muž, který pro Asadův režim kopal hroby a pohřbíval zabité demonstranty. Říká, že zcela jistě viděl víc než milion těl.

Snímek také popisuje reakce obviněných, když se jako důkaz u soudu objevily fotky umučených Syřanů pořízené fotografem známým jako Caesar. Dokument byl uveden v rámci festivalu Jeden svět.

Kromě novinařiny, kterou dělá na volné noze, má Watfa ještě jednu práci. „Působím jako koučka a radím lidem, kteří si v Německu neumějí najít práci. Nejen uprchlíkům, ale i Němcům. Ať už mají duševní, rodinné nebo jiné problémy, snažíme se je vyřešit.“

Spolu se svědky a dalšími lidmi se ve svém dokumentu zamýšlíte nad tím, co proces v Koblenzi přinese. Zda to bude spravedlnost, úleva nebo ještě něco jiného. Už jste na to přišla? Může to být spravedlnost, když se u soudu ocitli dva v podstatě náhodní lidé, pokud vezmeme v potaz celou šíři Asadova režimu?
Spravedlnost to byla pro svědky a žalující. V lidech, kteří proces přicházeli sledovat, zase soud vyvolával pocit, že se něco důležitého děje. Že se před nimi otevírají dlouho zavřené dveře a na konci tunelu je konečně vidět slunce. Členům syrských lidskoprávních organizací, aktivistům a novinářům zase pohled na všechny ty soudce a soudní síň dodával naději, že spravedlnost přece jen existuje. Hlavně poté, co byl vynesen rozsudek. Viděla jsem to v jejich očích a částečně se to přeneslo i na mě, ačkoliv pro mě osobně to spravedlnost neznamenalo. Byla jsem tam jen jako novinářka. Navíc nejsem optimistka. Nic se nezměnilo, byl to jen jeden proces. Teď už jsou sice tři, ale to nestačí. Režim je pořád u moci.

Dozorce Ijád Gharíb dostal čtyři a půl roku vězení, velitel Anvar Raslan pak doživotí. Gharíb se u soudu hájil tím, že ze své pozice nemohl nic změnit, že odsuzuje činy režimu a navíc ze země utekl poměrně brzo po začátku války. Také Raslan ústy svého obhájce tvrdil, že se snažil zadrženým pomoci, míru mučení se pokoušel snížit a ani ve svém postavení toho příliš nezmohl. Věříte jim to?
Ne. V takové diktatuře, jakou je Sýrie, se každý zaměstnanec může ocitnout v situaci, kdy bude muset udělat něco, s čím dopředu nesouhlasil. Takový je systém. A oni už před revolucí věděli, jaké jsou bezpečnostní složky. Nevěděli do detailu, co se stane, ale museli tušit, že jednou nastane chvíle, kdy budou muset provádět něco, co by si sami neuměli ani představit. Už při vstupu do složek souhlasíte s tím, že vám svěří moc, díky které pak možná ostatní přimějete k něčemu, co sami dělat nechtějí.

Ijád skutečně velmi brzo dezertoval a navíc byl jen dozorce, takže jistým způsobem mohl být i oběť. Byl totiž naivní. Nepoznal, kam se z vlastní vůle řítí. Pocházel z oblasti, kde velká většina lidí nemá žádné vzdělání ani možnost obživy, a tak se pro peníze přidávají k armádě. Ale musel vědět, jaké zločiny syrské bezpečnostní složky páchají. Každý Syřan to věděl. V Německu se mi to těžko vysvětluje, ale nemůžu jim zkrátka věřit, že nevěděli, co se děje. Ne! Všichni to věděli, a to dávno před rokem 2011. Žili jsme v tom každý den.

Nejhorší bylo nakládání mrtvol, říká malíř, který nakreslil Asadovy věznice

Byly tedy podle vás rozsudky fér?
V Ijádově případě ano. Osobně toho až tolik nespáchal, jeho jediným zločinem bylo, že zatýkal demonstranty. Šlo o jednu jedinou demonstraci, na kterou však policii sám předem upozornil. Zatkl tehdy třicet lidí a pak sledoval, jak jsou mučeni. Ale ani on už pak nevěděl, jak dopadli. Víte, stejnou otázku jsem pokládala lidem, kteří chodili protestovat před budovu soudu. Ptala jsem se, zda jsou oba verdikty fér.

Říkali mi: „My jsme v Sýrii neměli takové podmínky, jaké mají oni tady. Tady je nikdo nestrká do podzemní kobky bez slunečního svitu a čerstvého vzduchu, nikdo je nemučí. Sice zůstanou třeba do konce svého života ve vězení, ale v pětihvězdičkovém vězení. Není to fér, ale aspoň už nikdy nebudou mít svobodu.“ Nikdo z nás ty odsouzené nechce mučit, nechceme pro ně stejný osud. Ani já nechci, aby mučili muže, který mučil mě. Nechtěla bych to vidět.

Protože jste lidská bytost...
Přesně. Ale strčit ho do nějakého „pětihvězdičkového“ vězení, jak to nazývali lidé? Ani to mi nepřijde fér.

Co trest smrti?
V některých případech... pokud dotyčný zabíjel lidi, pak ano. V Německu trest smrti není, ale myslím si, že by to bylo jenom fér.

Ve vašem filmu také zazní názor člena opozice Kamala Labváního, který svědčil ve prospěch Anvara Raslana, přestože byl sám mučen. Má za to, že by se v časech změny režimu měla projevit jistá tolerance vůči lidem, kteří pro ten starý systém pracovali. Jinak bychom prý museli odsoudit miliony lidí. Rozumíte tomuto pohledu?
Částečně ano. Ani v procesech s nacisty nebyli odsouzeni všichni. A my bychom museli poslat do vězení víc než milion lidí. Chceme něco takového? Samozřejmě, že ne. Koneckonců chceme přece svou zemi znovu postavit na nohy. Jenže Asad je pořád u moci a my to nemůžeme změnit. Mezinárodní komunita nám s tím nepomohla a Asada stále považuje za prezidenta. Takže co můžeme dělat? Nemáme žádnou moc, nemáme pořádnou opozici, nemáme nic. Většina z nás jsou uprchlíci v různých zemích. Tyto procesy jsou to jediné, co máme.

Trhání kůže, znásilňování i elektřina. Asadův režim mučí vězně 72 způsoby

Setkáváte se stále s tím, že Syřané tady v Evropě potkají na ulici někoho, kdo je kdysi trýznil, tak jako se to stalo jednomu z protagonistů dokumentu?
Lidé mi dodnes vyprávějí, že viděli někoho, o kom ví, že v Sýrii páchal zločiny. Ale nemohou to dokázat a v takovém případě bohužel nic nezmůžou. Přitom po Evropě bude hodně takových lidí. Vzali si v Sýrii všechno, co mohli, a odjeli. Vlastně tak dvakrát vyhráli. Nejdřív si užívali výhod své moci a když přišla uprchlická vlna, využili vstřícnosti evropských zemí a svezli se se skutečnými uprchlíky.

I dnes sledujete případy Syřanů souzených v Německu za zločiny, které spáchali ve své vlasti. Můžete je popsat?
Jeden z nich se teď řeší ve Frankfurtu. U soudu stojí lékař, který pracoval v armádních nemocnicích a syrskému režimu pomáhal páchat zločiny. Mučil zadržené, které mu do nemocnice přivezli. Nebyl v armádě, ale dělal to samé. K mučení se přihlásil dobrovolně. A takových bylo tehdy hodně. V milicích, ale i mimo ně.

Jak se dostal do Evropy?
Podal si žádost o vízum a dostal ho, stejně jako Anvar Raslan. Ve své přihlášce však lhal a neřekl, že pracoval ve vojenských nemocnicích. Sice nepůsobil jako voják, ale technicky byl členem armády. A to pak zatajil. Oba odsouzení z prvního případu byli na rozdíl od něj přímou součástí celého systému. Věděli tak toho mnohem víc, ať už šlo o vydávané rozkazy, strukturu věznic a jejich fungování nebo důvody, kvůli kterým byli lidé zatýkáni. Uměli mnohem lépe vysvětlit systematické mučení lidí. Ale pořád se dozvídám nové informace. Hlavně o hierarchii a způsobu, jakým se rozkazy seshora dostávaly až dolů. Ovšem na otázku „proč“ stále nemám jasnou odpověď. Zatím se k ní pořád dostáváme jen oklikou. Napřímo nám to dosud nikdo neřekl.

Za uprchlickou vlnu si Evropa může sama

Jak se zpětně díváte na dobu, kdy do Evropy proudili uprchlíci ze Sýrie? Část lidí tehdy říkala, že máme přijmout všechny. Část zase nechtěla přijímat nikoho s vysvětlením, že jde o lidi z jiné kultury, kteří navíc mohou být nebezpeční. A skutečně se pak ukázalo, že ne každý splňoval podmínky pro to, aby byl považován za uprchlíka.
Možná bychom ještě před tím, než začneme řešit téma uprchlické vlny, měli probrat, proč všichni dovolili Asadovi, aby zůstal u moci. Protože právě proto tu teď máte uprchlíky. Jak jsem řekla, mezinárodní společenství neudělalo nic. Syřané nemohli zůstat ve své vlasti, a tak odešli. A myslím si, že ani země, které otevřely své hranice a řekly „uprchlíci, vítejte“, nemají právo o nich mluvit. Samy byly totiž od začátku důvodem, proč si režim udržel svou moc a proč všichni ti lidé utekli. Vy za to můžete.

Co měl tedy Západ dělat?
Zabránit zločinci v páchání zločinů? Nebyla to žádná občanská válka. Na začátku byla revoluce, která pak trvala ještě několik let. Byl to spor lidí, kteří žádali svobodu a nějaká práva, s vládou, která byla oprávněná jim je dát. V roce 2014 se zapojilo Rusko a z revoluce se stala válka. Pak se přidal Írán, částečně Afghánistán, Turecko. A když teď někdo třeba z Evropské unie říká, že je těžké situaci v Sýrii pochopit, nerozumím tomu. Není to tak složité, vlastně to není vůbec složité. Což neříkám proto, že jsem sama ze Sýrie. Lidé vyšli do ulic demonstrovat za svou svobodu a vláda je zabila!

Chemický útok v Dúmě spáchalo syrské letectvo, potvrdilo po letech vyšetřování

Jistě, po nějakém čase to začalo být komplikované proto, že si každá z těch zemí přišla hrát na syrský píseček. Když se mě teď někdo zeptá, co dělá Rusko nebo Turecko v Sýrii, odpověď už není tak jednoduchá. Západ měl zasáhnout ještě předtím, než to došlo takhle daleko. Ale nikdo nic neudělal. Kvůli čínskému a ruskému vetu jsme pak ani nemohli Asada pohnat k odpovědnosti před mezinárodní soud.

Spojené státy tehdy vyhlašovaly „červené linie“, po jejichž překročení zasáhnou...
Přesně. Jako třeba chemický útok z roku 2013, o kterém jsem psala a nakonec mě připravil o svobodu. Obama měl tehdy různá prohlášení. Ale to jediné, co udělal, bylo, že Asadovi sebral chemické zbraně. Není to však jen na Západu, nýbrž na celém světě. Mluvíme o zločinech proti lidskosti, nikoli o zločinech proti Syřanům. To znamená, že nás ty zločiny všechny jednou dostihnou, jestliže dovolíme, aby dotyčnému zločinci prošly.

Pokud si říkáte, že nemůžete nic dělat, že je to jiná země s jinou kulturou, o které nic nevíte, jednou vás to doběhne. A viděli jsme to i u procesů v Německu – u soudu stáli lidé, kteří ze Sýrie přišli sem. Mnoho dalších navíc za mřížemi stále není. Nejde jen o Sýrii, Írán nebo Afghánistán, či o to, co by měl Západ dělat. My všichni jako lidstvo proti tomu musíme zasáhnout, abychom spolu dokázali žít v míru. Důkazem mých slov je válka na Ukrajině. Prominuli jsme Putinovi vraždění nejdřív v Sýrii a pak i v dalších zemích, a tak se vydal na Ukrajinu a válka došla až do Evropy. Osobně si navíc nemyslím, že za rok či dva skončí.

KOMENTÁŘ: Západ o Sýrii ztratil zájem, to se mu však může vymstít

Ptáte se někdy sama sebe, zda to stálo za to? Když si vzpomenete, jak vypadal syrský režim ještě před revolucí, a uvědomíte si, co všechno následovalo po ní, řeknete si, že mělo cenu revoluci spustit?
Kdybych se mohla vrátit v čase, udělala bych znovu totéž. Stálo to za to. Nikoliv proto, že bych tím něco získala. Protože nezískala. Sebrali mi svobodu, tři roky jsem nemohla vídat své děti, sem jsem přišla jako uprchlice a svůj život jsem musela začít budovat znovu od nuly. Cena byla velmi vysoká. Opravdu vysoká, nejsou to jen slova. Ale pořád věřím ve svobodu. Nikdo si nezaslouží takový osud jen proto, že chce svobodu. Ani Syřané, ani nikdo další.

Od začátku revoluce uplynulo už skoro dvanáct let. Od té doby svět prožil mnohé další krize včetně covidu a teď války na Ukrajině. Cítíte, že se světová pozornost od syrských uprchlíků a války v Sýrii už dávno odvrátila jinam?
To cítím od začátku (smích). Svět se o nás vůbec nezajímal. Ano, byli jsme v médiích. Ale kdyby se zbytek světa skutečně zajímal o dění v Sýrii, tamní režim už by dávno padl.

Co byste přála Asadovi?
(zamyslí se) Samozřejmě doživotí ve vězení. A pokud by to bylo možné, pak smrt. Asad je zodpovědný za zabití možná až dvou milionů Syřanů. Jeho smrt by celou tu hrůzu ukončila a nám přinesla spravedlnost.

Dokončeno. USA na moři zlikvidovaly 600 tun chemických zbraní ze Sýrie

Jak často pomyslíte na Sýrii?
Každý den. Pořád dělám něco, co se mé země týká. Píšu články, pomáhám uprchlíkům nebo si čtu o tamní situaci. Nemůžu se od toho jen tak odstřihnout. Ani nechci. Nejsem ten typ člověka, který by všechno hodil za hlavu a začal nový život. Obzvlášť vzhledem k tomu, co jsem zažila. Cítím jistou povinnost. A jestli mi něco chybí? Asi můj mateřský jazyk. V Německu jsem sice potkala mnoho Syřanů a jsem s nimi v kontaktu, protože mimo jiné působím i ve Výboru pro migraci a integraci, ale chybí mi atmosféra a kultura Sýrie.

Máte tam ještě rodinu? Jak se jí daří?
Ano. Nevím, jestli „dobře“ je to slovo, které je vhodné použít. Protože nikomu se tam nevede dobře. Ale žádným důsledkům mého odchodu snad nečelí. V minulosti za nimi několikrát přišly bezpečnostní složky a ptaly se na mě. Nicméně já na veřejnosti vystupuji pod jiným jménem, takže doufám, že nic z toho, co dělám, je přímo neovlivňuje. V Sýrii však není v bezpečí nikdo. A já už se tam vrátit nemůžu.

Svého současného muže jste poznala na útěku do Evropy. Co se stalo s vaším exmanželem?
Rozvedli jsme se těsně před tím, než jsem odjela, a rozešli už dávno před revolucí. Nevím, jak se má, ale je stále v Sýrii. Nejsem s ním v kontaktu. Podporoval režim a bylo mi řečeno, že to on možná může za to, že jsem skončila ve vězení. Právě on totiž možná napsal hlášení policii.

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Ivan Korčok těsně zvítězil v prvním kole prezidentských voleb na Slovensku

  • Nejčtenější

V Baltimoru obří loď zbořila dálniční most. Selhal motor, kolos byl neovladatelný

26. března 2024  8:17,  aktualizováno  27.3 1:10

Aktualizujeme V Baltimoru na východním pobřeží Spojených států se v pondělí zřítil čtyřproudový silniční most, do...

Střelba, výbuchy a požár. Ozbrojenci zabili na okraji Moskvy přes 62 lidí

22. března 2024  18:41,  aktualizováno  23.3

Přímý přenos Nejméně 62 mrtvých, včetně dětí, a 146 zraněných si vyžádal ozbrojený útok v koncertním centru na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

K útoku u Moskvy se hlásí Islámský stát, teroristé prchli v bílém renaultu

22. března 2024  22:04,  aktualizováno  23.3 7:01

K zodpovědnosti za útok v Krasnogorsku u Moskvy se na ruské sociální síti Telegram přihlásila...

ANALÝZA: Čtyři Tádžici svlékli Putina do naha. Ten musí něco udělat

25. března 2024

Premium Sotva týden poté, co si Putin zajistil páté prezidentské období, masakr v Moskvě rozbil moderní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

„Ukrajinci to nebyli.“ Islámský stát ukázal video z masakru u Moskvy

24. března 2024  14:47,  aktualizováno  17:17

Islámský stát (IS) prostřednictvím zpravodajské agentury Al-Amaq zveřejnil video z pátečního útoku...

Země NATO smí na Ukrajinu, Alianci tím nezapojí do války, tvrdí Bundestag

29. března 2024  10:48

Podle dokumentu, který připravily výzkumné služby Německému spolkovému sněmu (Bundestag), je možné...

Rusko od podzimu obsadilo přes pět set kilometrů čtverečních ukrajinské země

29. března 2024  10:38

Rusové od podzimního začátku ofenzivních operací obsadili odhadem 505 kilometrů čtverečních...

Nevzal jsem ruské peníze, základem dezinformace je i pravda, říká Bystroň

29. března 2024  10:32

Premium Poslanec německé Alternativy pro Německo (AfD) s českými kořeny Petr Bystroň je podle Bezpečnostní...

Opilci v Brně děsili lidi v parku airsoftovou pistolí a puškou

29. března 2024  10:26

Obyvatele brněnských Řečkovic pořádně vyděsili dva opilci. V maskáčových oděvech totiž ohrožovali...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...