„Ty spaluješ těla? Už tě tu nechci nikdy vidět,“ vyslechl si zhruba před rokem Matthew Harmon od vlastní matky. Rozčílila ji synova nová práce - nastoupil do nedalekého krematoria jako spalovač obětí eboly. Od té doby se s rodiči nestýká, matka mu nebere ani telefony, vylíčil deníku The New York Times.
Nepřenesla přes srdce, že se její potomek podílí na pošlapávání staletých tradic. Kremace byly v Libérii až do loňska absolutně nemyslitelné. Když už se na západním pobřeží Afriky nějaká odehrála, patřilo zpopelněné tělo přistěhovalci z Indie.
Matthew a třicítka jeho kolegů však na hranici pálili své sousedy, kamarády a známé. Místním obyvatelům však tradice odjakživa velí pořádat velkolepé pohřby, omývat tělo vodou a několik dní ho vystavovat doma, kde jej chodili na rozloučenou objímat a líbat přátelé z okolí.
Krematoria hlídali vojáci, odráželi zuřivé vesničany
Tuto tradici před rokem přerušila epidemie eboly. Smrtícím virem se do konce minulého týdne nakazilo přes 28 tisíc lidí, nemoc si podle Světové zdravotnické organizace (WHO) vyžádala celkem 11 315 obětí. Za velkou částí z nich stojí právě tradiční pohřby, virus se totiž přenáší kontaktem s krví, slinami, zvratky nebo potem zemřelých.
Na začátku srpna 2014 vyhlásila liberijská vláda na naléhavou žádost zdravotníků mimořádný příkaz. Z ukrývání zemřelých doma se stal zločin, zasažené vesnice dům po domu procházely hlídky v ochranných oblecích a mrtvá těla odvážely do spaloven.
Úřady zoufale hledaly potřebný zdravotnický personál. Za tvrdou a nevděčnou práci nabízely na liberijské poměry velmi slušných 250 dolarů týdně, v přepočtu zhruba šest tisíc korun. Tím ovšem všechna pozitiva skončila.
Mladí spalovači narazili na tvrdý odpor vesničanů, před nimiž musela krematoria dokonce hlídat armáda. Nejednoho spalovače vyhodili z bytu a kdekoli se objevili, museli čelit nadávkám. Liberijci totiž věří, že pokud svého blízkého řádně nepohřbili, zůstane jeho duch uvězněn na Zemi a bude svou rodinu strašit.
Vítězství nad ebolou Liberijci oslavili, spalovače ne
Krematorium v liberijském Marshallu je dnes už opuštěné. Před dvěma týdny o sobě nákaza dala opět vědět, když nedaleko hlavního města Monrovie zemřel patnáctiletý chlapec, jinak je ovšem v zemi klid. WHO zemi v květnu prohlásila za vyléčenou, počet mrtvých se tehdy zastavil na čísle 7 716. Lidé vítězství nad nemocí bujaře oslavili v ulicích (podívat se můžete zde).
Občasné oběti vláda posílá na zvláštní hlídaný hřbitov, masové kremace už nejsou potřeba. Spolu s nimi skončil i pracovní poměr Matthewa a desítek jeho spolupracovníků. V ruce teď třímají děkovný certifikát od liberijského ministerstva zdravotnictví, společenskou prestiž jim však nezvedá.
„Lidé nás stále ponižují. Jakmile nás vidí, říkají si: Hele, to je ten spalovač eboly,“ líčí Fredrick Roberts, kterého před několika dny kvůli někdejší práci v krematoriu vykázal taxikář z auta. Svou frustraci teď lidé, díky nimž smrtící epidemii nakonec v Libérii došel dech, utápí hlavně v alkoholu. Na veřejné uznání, kterého se dočkali lékaři i vrcholní liberijští politici, čekají marně.
17. října 2014 |
