„Nemáme přátele, pouze hory,“ zní staré kurdské rčení, které v těchto dnech připomínají média po celém světě. Jeho stálou platnost potvrdil Trump, když dal zelenou turecké vojenské operaci proti syrským Kurdům.
Ti přitom v posledních letech platili za spolehlivé americké spojence v boji proti Islámskému státu. Jenže nakonec se stali nejslabší figurou na šachovnici syrské občanské války, na které se protínají zájmy příliš mnoha mocností. Nebylo to poprvé.
Jak píše magazín The New Republic: blízkovýchodní geopolitika je oltář, na kterém jsou Kurdové neustále obětováni.
Nesplněné sliby
Kurdové jsou často označováni za největší národ bez vlastního státu. Je jich přibližně 30 až 40 milionů a převážná většina z nich žije na území Turecka, Iráku, Sýrie a Íránu. Během 20. století byli na území těchto států často terčem násilných represí ze strany autoritářských režimů. Sami Kurdové se pak v boji za svá práva a sebeurčení uchylovali k ozbrojenému odporu či teroru.
Oblasti obývané Kurdy. Mapa z roku 1992.
Přitom na konci první světové války to vypadalo, že na troskách Osmanské říše by mohl vzniknout Velký Kurdistán. Británie a Francie však sliby kurdským představitelům při sepisování Sévreské smlouvy z roku 1920 nesplnily a území obývané Kurdy rozdělily hranice.
Kurdové se nevzdávali. Ve městě Sulejmánije na území dnešního Iráku vyhlásili o dva roky později Kurdské království. Vydrželo dva roky, než jeho existenci ukončili britští vojáci.
Tou dobou povstali i Kurdové žijící na území Turecka, kde Mustafa Kemal Atatürk prosazoval národní, centralizovaný stát, zakázal kurdský jazyk a Kurdy nutil, aby si poturečtili jména. Na východě země Kurdové v roce 1927 vyhlásili takzvanou Araratskou republiku a požádali mezinárodní společenství o pomoc. Britové a Francouzi to však pod tlakem Turecka odmítli a samozvaný kurdský stát v roce 1930 rozdrtila turecká armáda.
V soukolí studené války
Další pokus o založení kurdského státu byl podniknut v roce 1946. Takzvaná Mahábádská republika vznikla na severozápadě Íránu. Toto území tehdy kontroloval Sovětský svaz, který v touze po jeho anexi podporoval kurdský nacionalismus.
Mahábádská republika byla podle některých historiků loutkovým státem SSSR a když se Sověti na nátlak Západu z Íránu stáhli, napochodovali do Mahábádu vojáci íránského šáha a jejího prezidenta oběsili.
V této osudové chvíli se zrodila hvězda Mustafy Barzáního, který stál v čele jednotek Mahábádské republiky. Odvážnému veliteli se podařilo s několika sty muži probojovat do Sovětského svazu, kde strávil dalších deset let. V roce 1958 se objevil v severním Iráku a odstartoval povstání s cílem ustanovit autonomní Kurdistán.
Spojenci. Íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví a americký prezident Richard Nixon na snímku z roku 1969.
Kurdský vůdce Mustafa Barzání na dobovém portrétu
V roce 1972 íránský šáh Réza Páhlaví, který v Iráku viděl svého hlavního regionálního soka, přesvědčil amerického prezidenta Richarda Nixona, aby začal Barzáního mužům dodávat zbraně. Logiku věci diktovala studená válka. Bagdád byl tehdy nakloněn Sovětskému svazu, takže Nixon souhlasil.
Jenže o tři roky později nastává zvrat: šáh uzavřel se Saddámem Husajnem dohodu a Američané dodávky zbraní a peněz iráckým Kurdům okamžitě zastavili. Kurdové zůstali sami a irácká armáda jejich povstání utopila v krvi. Barzání, který prchl do Íránu, později americkému prezidentovi vyčetl: „Této katastrofě, která dopadla na můj lid, jsem mohl zabránit. Ale to bych nesměl uvěřit americkým slibům.“
Operace Anfal
A bylo ještě hůř. Na konci íránsko-irácké války Saddám Husajn zahájil operaci Anfal, genocidní tažení proti Kurdům, které si vyžádalo sto tisíc mrtvých. Irácké jednotky dostaly rozkaz bezohledně bombardovat kurdské vesnice s cílem zabít co nejvíc lidí a popravit každého zajatce ve věku od 15 do 70 let.
Nejznámější je masakr v Halabdže, kde irácké letouny útočily yperitem a sarinem na civilisty. Zahynulo až pět tisíc lidí, z toho mnoho žen a dětí. Spojené státy o tom, že Bagdád nasadil chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu věděly, ale tolerovaly to. Ze Saddáma Husajna se totiž mezitím stal spojenec v boji proti islamistům v Teheránu, kteří o deset let dříve svrhli šáha.
Následky chemického útoku proti kurdským civilistům ve městě Halabdža (20. března 1988)
Hřbitov obětí chemického útoku v Halabdže (16. března 2019)
Další veletoč přišel v roce 1990. Saddám Husajn vpadl do Kuvajtu a stal se z něj opět nepřítel USA. Když americké jednotky vyhnaly Iráčany z Kuvajtu, vyzval George Bush irácké šíity a Kurdy k povstání. Poslechli, žádné podpory ze strany USA se však nedočkali. Iráčané využili toho, že jim Američané povolili používat helikoptéry „k logistickým účelům“ a útočili na vzbouřené Kurdy ze vzduchu.
Statisíce Kurdů prchaly do hor na irácko-tureckém pomezí. Nakonec Britové přesvědčili Američany, aby nad severem Iráku vytvořili bezletovou zónu a zabránili tak Husajnovi v bombardování Kurdů. Bezletovou zónu udržoval Západ až do americké invaze do Iráku v roce 2003.
Čtyři dny před zahájením bombardování Bagdádu George W. Bush ve snaze ospravedlnit invazi připomněl chemický útok v Halabdže. „Irácký režim jediným rozkazem zavraždil tisíce mužů, žen a dětí. Bez milosti, beze studu. Saddám Husajn prokázal, že je schopný čehokoliv,“ hřímal Bush. Nezmínil už, že Washington o patnáct let dříve chemické útoky proti Kurdům tiše toleroval.
Kurdští bojovníci v boji s iráckými jednotkami (28. března 1991)
Kurdští civilisté prchají před postupem Husajnovy armády k tureckým hranicím (16. dubna 1991)
Iráčtí Kurdové se každopádně stali loajálním spojencem v boji proti Husajnovi. Američané se na ně mohli spolehnout i později při hašení povstání proti americké okupaci, v boji proti Al-Káidě a nakonec i Islámskému státu. Irácký Kurdistán ovládaný klanem Barzáníových získal autonomii a díky bohatým ložiskům ropy zažil ekonomický boom.
Komu máme věřit?
Američané na Kurdy vsadili i v Sýrii. Kurdy vedené jednotky SDF se staly spolehlivou silou v boji proti chalífátu Abú Bakra Bagdádího. Spojené státy útočily na džihádisty ze vzduchu, Kurdové prolévali krev na zemi. Během uplynulých sedmi let na území pod jejich kontrolou vznikl fakticky autonomní kurdský stát Rojava.
To však s rostoucím znepokojením sledovalo Turecko, které už po čtyři dekády bojuje se svými kurdskými povstalci. Jejich guerillová válka si vyžádala přes 40 000 životů a strana PKK tureckých Kurdů je považována i na Západě za teroristickou organizaci.
Recep Tayyip Erdogan vždy milice syrských Kurdů označoval za spojence PKK a tlačil na USA, aby je přestaly podporovat. Postupem času se objevovaly náznaky, že mu Trump vyhoví. Loni v březnu Turci vyhnali Kurdy ze západosyrského Afrínu. Washington se sice zlobil, nic konkrétního ale nepodnikl. „Američané spřátelené Kurdy nejspíš opět hodí přes palubu,“ prorokoval tehdy v rozhovoru pro iDNES.cz odborník na Blízký východ Břetislav Tureček.
Jeho předpověď se nyní naplnila. Kurdští velitelé Trumpovo rozhodnutí uvolnit cestu turecké invazi otevřeně hodnotí jako „bodnutí do zad“. A nakonec jim nezbylo nic jiného, než se obrátit na režim v Damašku a Rusko.
Sami přiznávají, že s těmito novými spojenci je čekají těžké kompromisy. „Nevěříme jejich slibům. Jenže pokud mám říct pravdu, těžko můžeme někomu věřit. Ale pokud si máme vybrat mezi kompromisy a genocidou, určitě zvolíme život našeho lidu,“ uvedl pro magazín Foreign Policy kurdský předák Mazlúm Abdí.
16. října 2019 |
