Kuba se za posledních deset let výrazně změnila. Když Raúl Castro přebíral v roce 2008 vládu po svém bratrovi, většina obyvatel neměla počítač ani mobil, nemohla vycestovat a nemohla podnikat.
Dnes je na jedenáctimilionové Kubě 600 tisíc podnikatelů, pět milionů mobilů, prosperující realitní trh a jedno z nejrychleji se rozšiřujících letišť na světě. Díky ekonomickým reformám mohou Kubánci podnikat v desítkách oborů od zemědělství přes turismus až po stavebnictví. Turismus se od obnovení diplomatických vztahů se Spojenými státy zdvojnásobil, Kubu dnes ročně navštíví pět milionů lidí.
Kubánci hromadně létají do Miami, Panamy a Cancúnu, kde nakupují plné kufry oblečení a Xboxů, které doma se ziskem prodávají. Na Kubu se taky díky imigračním reformám vrátilo asi 20 tisíc emigrantů, kteří nakupují nemovitosti a investují do rozvoje podnikání.
„Ekonomicky jsme se zvedli. Nové možnosti mi změnily život,“ pochvaluje si reformy zavedené za Raúla Castra Yanelis Garcíová, která si z chovu tří prasat našetřila na rozjezd vlastního podnikání a dnes ve městě Santa Clara provozuje penzion a malou taxi službu. „Vždy jsem chtěla podnikat, abych mohla zajistit rodinu. Máme se docela dobře,“ říká.
Průměrná mzda 630 korun a prázdné regály
Šestaosmdesátiletý Raúl Castro ovšem svému nástupci předává i řadu ekonomických problémů. Tři čtvrtiny obyvatel pracují v neefektivním plánovaném hospodářství sovětského střihu, průměrná mzda je v přepočtu asi 630 korun měsíčně a většina lidí musí spoléhat na finanční pomoc od příbuzných v zahraničí.
„Beru asi dvacet dolarů měsíčně. Není možné, abych si z toho mohl pořídit jídlo i oblečení. Buď jedno, nebo druhé. Je to těžké, ale je to tak,“ posteskla si pro agenturu AP 54letá Adela Arpajon, která pracuje jako účetní pro kubánskou komunistickou stranu.
Úroveň zahraničních investic zůstává zoufale nízká. Nástup Donalda Trumpa zmrazil naděje na další oteplování vztahů s Washingtonem a Venezuela, která Havaně po dvacet let poskytovala štědrou pomoc v podobě zásilek ropy, se sama potácí v hluboké krizi. V obchodech chybí základní zboží od soli po tampóny. Státní podniky ho nedokáží vyrobit a vláda nemá dostatek valut, aby ho dovezla.
Nová generaceNástup Miguela Díaze-Canela je součástí širší generační obměny. Generace revolucionářů z roku 1959 se už každodenního vládnutí účastnit nebude, ve státní radě by mělo skončit i několik konzervativních komunistů, kterým je dnes přes osmdesát. Raúl Castro ale ještě přinejmenším tři roky bude stát v čele politbyra, které kontroluje komunistickou stranu i směřování celé země. Díaz-Canel bude v pořadí až třetí nejmocnější muž Kuby. |
Opatrné ekonomické reformy se na vnitropolitických poměrech nijak neprojevily. Komunistická strana kontroluje veškerý veřejný život a k jakýmkoliv známkám disentu stále přistupuje s nulovou tolerancí.
Jedna země, dvě měny
Očekává se, že v čele Kuby po téměř šedesátileté éře Castrů usedne Miguel Díaz-Canel, první mezi šesti viceprezidenty. Sedmapadesátiletý vystudovaný inženýr se narodil rok poté, co Fidel Castro svrhl diktátora Batistu. Nejnaléhavějším problémem, s nímž se bude muset vypořádat, je současný systém dvou oficiálních měn - kubánského pesa (v přepočtu asi osm haléřů) a konvertibilního pesa (asi 20 korun).
Cílem systému v roce 2005 bylo oddělit státem řízený vnitřní trh od obchodu se zahraničním. Bariéra mezi oběma měnami ovšem rychle zkolabovala a systém kubánskou ekonomiku značně pokřivil. Státní podniky musejí dostávat masivní injekce konvertibilních pesos. Soukromníci zase vydělávají na tom, že za zboží a služby platí v domácí měně, ale od turistů inkasují v konvertibilních pesos.
Raúl Castro volal po eliminaci dvojí měny dlouho, ale nikdy ho neprosadil. Analytici tento krok považují za nutnou podmínku odbrždění kubánské ekonomiky, zároveň však upozorňují, že sebou nese značné riziko inflace a krachů státních firem, které by okamžitě narazily na tvrdou realitu. Podle magazínu The Economist tak nyní Kubánci hledají radu v Německu, které má se slučováním dvou měn své zkušenosti.
Pocit obležení
Návrat emigrantů ani zdaleka nevyrovná každoroční odliv desetitisíců vzdělaných lidí, kteří díky zrušení výjezdní doložky před pěti lety odcházejí do zahraničí. Spojené státy v letech 2006 až 2016 přijaly 463 502 Kubánců, další desetitisíce směřují do Španělska či Ekvádoru.
RozhovorJsme noví, tak nás ještě nestihli zakázat, říká kubánská novinářka |
Značnou výzvu pro nového prezidenta bude i vztah s USA, který kromě nástupu Donalda Trumpa poznamenaly i záhadné akustické jevy na americké ambasádě v Havaně (psali jsme zde: Americkým diplomatům na Kubě třeštila hlava z odposlechů). Napětí ve vzájemných vztazích by mohly jakékoliv pokusy nového vedení země o vnitropolitické tání zbrzdit.
„Panuje zde pocit obležení a pud sebezáchovy, který s politikou nemá nic společného. Je to lidský pud sebezáchovy. Oficiální politikou nejmocnějšího státu světa je změna režimu na Kubě. Takže je jasné, že vláda této chudé země žije v pocitu obležení. Je to logické,“ říká komentátor Reinaldo Taladrid, který působí v kubánské státní televizi.
Fidel Castro byl symbolem Kuby. Záběry jsou z roku 2015:
5. července 2015 |
