Pátek, něco po poledni. Nebe nad hlavou je víceméně modré a teploměr ukazuje nějakých dvanáct stupňů. Ale silný a studený vítr dává na srozuměnou, že opravdové jaro ještě úplně nenastalo.
Allahu Akbar, Allahu Akbar. Muezzin (nahraný na pásce) z amplionu svolává Krymské Tatary k modlitbě. Páteční, čili nejdůležitější z celého týdne. Místní Tataři ze Simferopolu se pomalu scházejí na prostranství před Bílou mešitou, zdraví se, sundavají boty a mizí uvnitř... S výrazem vlastně až omluvným odmítají přítomné reportéry. Ne, dovnitř nesmíte. Počkejte na nás tady venku. A vy, slečny, si s dovolením zakryjte vlasy.
Jeden muž do mešity nevchází. Zůstává sedět venku na lavičce. Jmenuje se Gemedži Mehmet Bekirovič. Narodil se uzbeckém Samarkandu v roce 1954.
"Proč se nemodlíte s ostatními?" ptám se Gemedžiho. "Připojím se k nim za pár minut," říká trochu nevraživě.
Je na něm vidět, že z hrstky reportérů, která sem k mešitě přišla právě na páteční modlitbu, úplně šťastný není. A už vůbec se mu nelíbí, když jej začnou natáčet nebo fotografovat. Ovšem nakonec se z nějakého důvodu rozhodne mluvit právě se mnou. A vypráví příběh jako z učebnice moderních dějin Krymských Tatarů...
Exodus do Uzbekistánu
"Kolik je ti let? Třiatřicet? Tak si představ, že by tě teď vzali a odvezli v nákladním vagónu někam tisíce kilometrů od domova. Mé babičce bylo jen o rok víc než teď tobě, když se jí to stalo. Měla v té době už šest dětí, nejstarší z nich byla moje matka. Bylo jí osmnáct. Babička se vdávala už ve třinácti," vypráví Gemedži.
Mluví o roce 1944. Sovětský tyran Josif Stalin tehdy vyhnal z Krymu celou tatarskou populaci. Za údajnou zradu, kolaboraci s nacisty. Většina z těch desítek, ba stovek tisíc Tatarů musela právě do Uzbekistánu.
"Jeli v nákladních vagónech, jako dobytek. Když někdo po cestě umřel, prostě ho museli vyhodit ven. Tohle všechno moje babička viděla. Děda s ní nebyl. Seděl na Sibiři, Stalin ho zavřel na patnáct let. I přesto, že můj strýc v tu samou dobu bojoval v Rudé armádě. V Uzbekistánu nás nejdřív nechtěli přijmout, sovětská moc si dala záležet, aby tamní obyvatelstvo předem zmasírovala propagandou. Ale postupně zjistili, že jsme jejich souvěrci. Žili jsme vcelku dobře. Normálně. Ale nikdy z nás nevyprchala touha vrátit se domů."
Kdo ví, co bude za týden
Návrat umožnila až perestrojka. Gemedžiho rodina (oba rodiče byli tehdy ještě naživu) se do Simferopolu vrátila v roce 1988. V jejich původním domově samozřejmě už dávno žil někdo jiný. Rusové. "Chtěl jsem tam rodiče aspoň vzít. Chtěl jsem, aby můj otec ještě jednou viděl svůj rodný dům. Ale noví majitelé nám odmítli otevřít a pustili na nás psa," říká Gemedži.
"Živil jsem se jako taxikář, trhovec. Jak se dalo. Sovětské úřady mě tady rok nechtěly ani zapsat. Registrovat trvalé bydliště. Ta nevraživost byla zcela otevřená." Dnes už je Gemedži v penzi a nechce nic jiného než klid. Nemá rád tatarské mladíky, kteří jsou samozřejmě oproti starší generaci naladěni bojovněji, agresivněji.
K nedělnímu referendu, v němž mají obyvatelé Krymu hlasovat o nezávislosti na Ukrajině, respektive o připojení k Rusku, v žádném případě nepůjde. Bude ho bojkotovat. Tak jako drtivá většina ostatních Krymských Tatarů. "To není opravdové referendum. Ve skutečnosti nedává na výběr."
A pak? Co bude Gemedži dělat, až si Krym skutečně odhlasuje připojení k Ruské federaci? Protože to přesně se stane... Na rozdíl od mnohých místních Ukrajinců, kteří mluví o možnosti stěhování do Kyjeva nebo do Polska, má tenhle Krymský Tatar jasno: "Už se odsud ani nehnu".
A pak se Gemedži Mehmet Bekirovič zvedá a mizí v útrobách Bílé mešity.
Aby se připojil k ostatním v páteční modlitbě. Kdo ví, co bude příští týden.
V Simferopolu se před několika dny konala demonstrace proti připojení Krymu k Rusku:
9. března 2014 |
