„Někteří jsou v depresi, někteří mají psychické problémy. Řekli nám, že tu budeme pár měsíců, ale už je to skoro rok. Po osmi měsících přišli s tím, že na odjezd do Ameriky nemáme nárok. Ptali jsme se jich na důvod, ale nic nám neřekli,“ vypráví Afghánec, který si nepřál uvést své jméno.
Je jedním z těch, kteří ve vlasti až do okamžiku, kdy ji po dvaceti letech znovu ovládli islamisté, spolupracovali s Američany. Po vpádu Tálibánu do Kábulu začalo těmto lidem hrozit bezprostřední riziko smrti. Američtí vojáci je proto při kvapném odchodu ze země vzali s sebou. Tedy, ne tak úplně.
Ubytovali je v Kosovu, v nově postaveném táboře Camp Liya vedle tamní americké základny Bondsteel. Slíbili jim, že zde budou dočasně, než se vyřeší potřebná byrokracie. Pak se uprchlíci měli přestěhovat do Spojených států „nebo do třetí země“, jak řekl tehdejší mluvčí Pentagonu John Kirby.
Dodal, že celý proces bude trvat maximálně rok. Stovkám Afghánců se přesun skutečně podařil. Jenže zbyli ti, kteří neprošli bezpečnostní prověrkou anebo odpověď úřadů vůbec nedostali. Včetně žen a dětí. Jako hosté už se dávno necítí, popisuje reportáž stanice Deutsche Welle.
Spíš mají pocit, že jsou ve vězení. Obyvatelé tábora podle citovaného muže nesmějí ze základny odejít, pokud se tedy ještě chtějí vrátit. Nesmějí pracovat. Vydělané peníze by přitom rádi poslali rodině, kterou velmi často museli nechat doma v Afghánistánu. Už měsíce přežívají ve stanech.
Možná je toto vakuum nakonec horší než vězení, přemítá muž. „Vězeň má alespoň přístup ke spisu o svém případu, může se zeptat, proč je zavřený a jak dlouho ještě bude,“ srovnává.
Na začátku léta už frustrace někdejších spolupracovníků Západu přerostla v protesty. Demonstranti tehdy drželi cedule s nápisy „ženy a děti trpí“ nebo „chceme spravedlnost“. „Pořád říkají to samé, že to chce čas a že máme mít trpělivost,“ napsal tehdy agentuře AP Muhammad Arif Sarwari a uvedl, že je v táboře dohromady asi pětačtyřicet lidí.
Sarwari má jako jeden z mála v táboře právního zástupce. Ujala se ho advokátka Julie Sirrsová. Pamatuje si ho totiž z doby, kdy pracovala pro americkou vládu a Sarwari vedl afghánské tajné služby. „Pro tým ze CIA, který se vydal do Afghánistánu hned po 11. září, byl primárním kontaktem,“ popisuje právnička.
I takto exponovaný spolupracovník však dodnes trčí v Kosovu. „Ochránil život můj i životy mnoha dalších Američanů. Nemyslím si, že je v Afghánistánu někdo, kdo Spojeným státům pomohl víc než on,“ pokračuje Sirrsová, která se tak po pádu Kábulu rozhodla Sarwarimu jeho dávnou vstřícnost oplatit.
USA lifrují podezřelé Afghánce do Kosova. Nikdo neví, co s nimi |
Stěžuje si, že k mužově případu od úřadů, které Afghánci odmítly udělit americké vízum, nemá dostatek informací. „Myslím, že je to velmi nevhodné chování. Obzvlášť v případech, jako je ten od mého klienta, který za nasazení vlastního života (USA) poskytl obrovskou pomoc,“ dodala s tím, že nezpochybňuje snahu úřadů každého žadatele pořádně prověřit.
„Ale pro lidi, kteří jsou stále v tom táboře, to vypadá, že jde o proces, který se nějak pokazil,“ míní. Popisuje také, že jakmile jsou žadatelé v USA odmítnuti, uzavírá se jim mnohdy i možnost přestěhovat se do některé třetí země. Podle Sirrsové totiž tamní úřady začnou dotyčného podezírat, že by mohl být bezpečnostní riziko.
A samotné Kosovo dává od tábora Liya, kterému právě končí smluvená „doba spotřeby“, ruce pryč. Vyřešit si to prý mají Američané. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Ned Price k situaci Afghánců v Kosovu pouze řekl, že je tam „malé množství lidí, kteří stále procházejí dodatečnou prověrkou“ a že se každý případ posuzuje individuálně. Kolik lidí ještě v „dočasném“ táboře přebývá, však neupřesnil.
