„Žádné zajatce!“ vykřikl podle svědectví jeden z amerických vojáků. Podél zdi ležela bezvládná těla esesmanů, další ještě vrávorali na nohou. Někteří tváří v tvář hlavním pušek zvedali ruce nad hlavu, jiní je vzdorovitě založili v pase. Pak se dvorem rozlehla střelba.
 |
Scéna byla vyústěním vzteku, který v Američanech rostl od chvíle, kdy 29. dubna 1945 vstoupili do koncentračního tábora. V jeho útrobách od rána naráželi na těla vězňů, kteří zahynuli rukou Němců. Objevili místnosti plné polonahých mrtvol navršených až ke stropu. Spatřili krematorium i plynovou komoru. „Pach smrti byl ohromující,“ vzpomínal později podplukovník Felix Sparks.
První šok ale Američany čekal ještě předtím, než vůbec dorazili k branám lágru nacházejícího se severně od Mnichova. Když Sparks vedl 3. prapor 157. pěšího pluku, jeho muži narazili na devětatřicet nákladních vagonů. Do nosu je udeřil zápach rozkládajících se těl a výkalů. Uvnitř našli nejméně dva tisíce mrtvých.
Někteří vojáci začali plakat, jiní zvraceli nebo jen nevěřícně zírali. Nebyli schopni pochopit, co před sebou vidí.
A kostlivci se vypotáceli ven... Jak Sověti nafotili osvobození Osvětimi |
„Téměř žádný z Američanů předem skutečně nechápal, co ho čeká. Od vysokých velitelů až po řadové pěšáky sice věděli, co znamená koncentrační tábor, netušili však, jak bude vypadat, jak bude páchnout. Bylo to ohromující,“ popsal historik John McManus.
Velitel tábora, obersturmbannführer Eduard Weiter, odstartoval o dva dny dříve evakuaci. Nacisté vyhnali na pochod na deset tisíc vězňů - zejména Židů a sovětských válečných zajatců, kteří nesměli padnout do rukou nepřítele. Ty, kteří už nedokázali držet krok, bez milosti zastřelili.
V Dachau zůstalo zhruba 32 tisíc zubožených vězňů. Vedení vzalo postupně do zaječích a kontrola nad areálem připadla poručíkovi Heinrichu Wickerovi. K ruce dostal 560 mužů.
Snažili se utéct, tvrdil devatenáctiletý voják
Když Američané dorazili k táboru, vyzvali německé stráže ke složení zbraní. Dostalo se jim odpovědi v podobě výstřelů. Už zanedlouho však Němce brali jednoho po druhém do zajetí. Sparks později vzpomínal, že asi padesát z nich američtí vojáci umístili na nádvoří, kde se skladovalo uhlí. Hlídal je kulometný tým I. roty pod velením Williama Walshe.
Když pak Sparks pokračoval do středu tábora, kde se někteří členové SS stále odmítali vzdát, najednou uslyšel výkřik: „Snaží se utéct!“
„Otočil jsem se a rozběhl se zpět. U kulometu jsem našel devatenáctiletého vojáka, který zastřelil asi dvanáct zajatců a několik dalších zranil,“ vylíčil podplukovník. Mladík prý tvrdil, že skupina chtěla uprchnout. Sparks připustil, že jeho vysvětlení nevěřil, ke kulometu postavil jiného vojáka a pokračoval do hlubin lágru.
Matku s dítětem střelil do hlavy. Otřesný suvenýr holokaustu stopili polští odbojáři |
„Právě tento incident vedl k divokým tvrzením, podle nichž Američané popravili většinu německých zajatců v Dachau. Nic nemůže být dále od pravdy,“ napsal Sparks. Podle něj Američané toho dne nezabili více než padesát strážných, přičemž za přesnější považoval číslo kolem 30. Oficiální záznamy podle něj ukazují, že na shromaždiště pluku dorazilo více než tisíc německých zajatců, včetně několika stovek z Dachau.
Proti trýznitelům se obrátili také vězni. „Nejdříve se vrhli k Američanům a objímali je. Poté se někteří z nich pustili do příslušníků SS. První esesák odstrčil jednoho nebo dva vězně, kteří mu stáli v cestě, ale vězni postupně nabývali odvahy. Srazili ho k zemi a zabili,“ popsal Sparks.
Vězni se vrhali také na kápy a udavače, které tloukli pěstmi, holemi a lopatami. Jeden z amerických vojáků viděl, jak vězeň šlape esesákovi po obličeji tak dlouho, až „z něj skoro nic nezbylo“. Wicker nakonec odevzdal tábor do rukou velitele 42. divize generála Henninga Lindena.
Američané jsou tady! Židé se vyhrnuli z transportu, pohotový major vytáhl foťák |
Kolik dozorců tedy toho dne zemřelo? Oficiální číslo neexistuje, neboť někteří padli v boji, jiní až po kapitulaci. Historik Jürgen Zarusky dospěl k závěru, že Američané zastřelili šestnáct příslušníků SS v prostoru uhelného skladu a dalších sedmnáct u strážní věže B. Dalšího esesmana zabil vězeň a několik dalších mohli zabít vojáci či vězni na dalších místech.
Válečný zločin za mimořádných okolností
Osvobození přihlížel tým armádních fotografů, přičemž běsnění svých spolubojovníků zachytil Arland B. Musser. Právě jeho snímky posloužily při vyšetřování chování vojáků, které armáda obratem rozpoutala. Svědků i důkazů byl dostatek, žádná obvinění ale nakonec nepadla.
Plukovník Charles L. Decker z právního oddělení americké armády na podzim 1945 dospěl k závěru, že odveta sice představovala válečný zločin, odehrál se ale za „mimořádných okolností“.
„Zdá se, že došlo k porušení mezinárodního práva, protože příslušníci SS zemřeli bez soudu. S ohledem na to, co vyvstalo před očima vojáků, kteří do Dachau dorazili, se ale nedomníváme, že spravedlnost a právo žádá, abychom nyní podnikali obtížný úkol určit osobní odpovědnost,“ uvedl.
Obvinění posléze zamítnul generál George S. Patton, který tehdy působil jako vojenský guvernér Bavorska.
Esesák z Frýdlantu a tajemný kluk. Povstání v ghettu nafotili sami Němci |
Podle historika McManuse sehrálo při událostech v Dachau zásadní roli vedení. „Podobnou reakci jsme od amerických vojáků při osvobozování dalších koncentračních táborů neviděli,“ podotkl. Za počátek problému označil selhání velitelů, kteří „ztratili nervy“. „Když ztratí kontrolu nadřízený, vojáci pod ním mají sklon reagovat stejně,“ uvedl.
Lágrem v Dachau během jeho existence prošlo více než 200 tisíc vězňů, z nichž nejméně 40 tisíc zahynulo. Dachau sloužilo jako vzor pro další nacistické koncentrační tábory a později se stal také centrem výcviku SS.
