Silnice spojující lázně na břehu Černého moře, asfaltku k turisticky oblíbené rozhledně Velký Achun a mnoho dalšího stavěly desetitisíce vězňů z tábora "Ochunlag".
Je vlastně dost pravděpodobné, že mezi vězni umírali i Čechoslováci, kteří uvěřili propagandě, že v Rusku (tenkrát v SSSR) se žije líp. A utekli přes hranice. Sovětští komisaři NKVD se s nimi nepárali. Úředním rozhodnutím je odsoudili jako údajné špiony na nejméně tři roky v nápravně-pracovním táboře. Nedej bože, když u uprchlíka objevili mapu nebo ještě hůře kompas, to bylo za pět a více let.
Čechoslováci v gulazíchČechoslováků v gulazích nebylo tolik, jak v devadesátých letech tvrdili historici. Uváděli sto tisíc. Dnes díky badatelům z Gulag.cz a ÚSTR Štěpánu Černouškovi a Adamu Hradilkovi, kteří pečlivě prochází archivy, víme celkem přesně, že jich bylo "jen" asi třicet tisíc. I v Polsku přestřelili. Dříve se uváděli zhruba 1,5 milionu vězněných Poláků. Po mnohaleté historické práci v ruských a ukrajinských archivech se mluví o zhruba půl milionu. To ovšem na gulagářské ohavnosti nic nemění. V Rusku a v zemích bývalého sovětského impéria nenajdete rodinu, která by někoho v gulagu neměla. |
Civilizovaný svět by si těžko představil kluziště v Osvětimi. Někdo namítne, že Ochunlag se svými dvaatřiceti tisíci vězni (počet umučených neznám) nelze srovnávat s osvětimským peklem. Ano, jsou tu rozdíly v počtu a ve způsobu vraždění. V Osvětimi nacisté systémově likvidovali vězně udušením. V SSSR vězni umírali převážně hlady a vyčerpáním. V Osvětimi víme, kde se uklonit a projevit pietu. V Soči ne. A to je ten problém.
V Rusku najdeme tisíce míst, kde by se měl postavit místo hotelu kříž. Táborů bylo něco kolem tří tisíc. Mizí zarostlé v divočině, na jiných stojí celá města s turistickými atrakcemi bez zmínky, co se tu za bolševika stalo. Jestli se shodneme, že to něco vypovídá o "vyrovnávání se s minulostí", o režimu, který v Rusku vládne, musíme zaplakat sami nad sebou.
Prasečák v Letech jako problém vnímáme. Zaplaťpánbů aspoň za křížek a pomníček, který tam najdete. Zdá se, že o nacistické totalitě máme jasno. Na místech českých komunistických uranových lágrů, jako je třeba Prokop, Dvanáctka, Ležnice u Horního Slavkova, naleznete louky a lesy. Ani patník, cedule, křížek, nic!
Možná jsme jen zapomněli nebo chceme zapomenout. Nebo čekáme, že nějaký car přijde se skvělým nápadem obnovit těžbu anebo developer udělá skluzavku.
V nedalekém slavkovském "hornickém" muzeu v Krásně jsem prosil o mapku místních lágrů, neboť jsem beznadějně bloudil. O vězeňských táborech v muzeu nenajdete ani slovo. Když jsem se ptal proč, zaskočila mě odpověď: "A proč jako?" Když jsem namítal, že tam přeci za totalitního režimu týrali tisíce politických vězňů, paní v kase se strašně zamračila. Opáčila něco ve smyslu, že to nepatří do hornické profesní historie. Že to prostě nikoho nezajímá.
Mám obavu, že má pravdu. Při takové chvilce by si člověk měl vzpomenout na vystěhované obyvatele Soči, jejich vyvlastněné domy, otrocké podmínky dělníků finišujících na sočské olympijské parádě, uvězněné a ztýrané kritiky putinovského režimu. Snad si zase někdo nemyslí, že v Rusku je líp?!
