Tato úvaha mě pronásledovala už loni v prosinci, kdy v Dánsku probíhala konference o klimatu. Demonstranti tehdy hartusili, že jestli státy něco hned neudělají s těmi plyny, skončí planeta určitě špatně. V Česku mezitím meteorologové neurčitě předpovídali, jaké přijde počasí na Vánoce: jednou měly být bílé, podruhé zase blátivé, potřetí něco mezi.
Himálajské ledovce měly roztát,místo toho „roztály“ argumenty klimatologů |
Na onen rozpor – nevíme přesně, zda bude za deset dnů sněžit, jak tedy můžeme vědět, co bude za desítky let – jsem si vzpomněl včera: to když jsem četl zprávy, podle nichž slavný Mezivládní panel pro klimatické změny vyšel z pochybných informací v jednom ze svých (jak jinak než naléhavých) varování před důsledky změn podnebí, které způsobuje lidstvo a jeho skleníkové plyny.
Panel, na základě jehož zpráv a předpovědí se proti vypouštění plynů bojuje, před časem vyhlásil, že v Himálaji roztají ledovce do roku 2035.
Tato informace přitom vyšla z náhledů málo známého indického vědce: ten nadto posléze ony závěry označil za pouhou spekulaci, navíc ještě překroucenou. Zajisté, popisovaný rozpor – jak můžeme vědět, co bude v roce 2035, když nevíme, jak bude za dvacet dnů – je trochu hra, příměr. Předpověď počasí na zítřek není výhled celkového rázu podnebí za dvacet let, jak říkají klimatologové (třeba velice rozumně znějící Jan Pretel).
Ale že černý obraz konce himálajských ledovců vznikl jen na podkladě nějaké domněnky, ukazuje, jak ošidné je to se sebejistotou aktivistů a vědců-aktivistů ohledně budoucnosti za sto let.
Oni požadují, aby svět víceméně vše vsadil na jednu kartu – a tou je omezení skleníkových plynů. Jenže jejich apely v sobě obsahují hodně víry: jakkoli jsou oni sami přesvědčeni, že jde o vědecky stoprocentně potvrzená fakta. Jaká fakta to totiž jsou? Tak třeba pocit indického vědce o tání ledovců v Himálaji...
Aby nevzniklo nedorozumění, podnebí se vskutku nějak mění a člověk se má snažit vypouštět do ovzduší co nejméně hnusů. Já jen pochybuji, že můžeme přesně vědět, co se s klimatem děje a jak moc to lidská aktivita ovlivňuje.
Planeta už změny podnebí zažila a člověk na to vliv mít nemohl (třeba koncem středověku přišlo silné ochlazení, které výrazně zasáhlo do dějin). Planeta je systém příliš složitý na to, abychom si byli jisti vším, co se s ní děje, a hlavně co se s ní dít bude; stejně jako nejsme schopni neomylně předpovědět, co se stane ve společnosti či politice (třeba Sovětský svaz tu měl být dle některých expertů na věčné časy – a není).
V kampani, podle níž lze temné budoucnosti planety zabránit jen totálním omezením skleníkových plynů, se skrývá obyčejná lidská pýcha, že víme skoro všechno.
To už se mi směšné nezdá.
