V syrské krizi je asi jednodušší zaměřit se na to, co pravda skutečně není. Teprve když začneme sloupávat nánosy naivismu, lží a propagandy různých stran, dostáváme se někam poblíž toho, co snad i realita je.
Uspořádat regulérní volby v zemi, která prochází občanskou válkou se 400 tisíci obětmi a která má okolo 12 milionů uprchlíků uvnitř vlastní země i v zahraničí, je samozřejmě nemožné. Středeční volby tedy nebyly v Sýrii. Byly to volby pouze v té části Sýrie, kde si udržela vliv stávající vláda. Výsledky jsou reprezentativní, ale jen pro Asadovu část syrského území.
Nelze ovšem také tvrdit opak, tedy že by tyto volby byly zcela nereprezentativní. Volební komise zaregistrovala 11 341 kandidátů, kteří zaplavili plakáty a billboardy svoje mateřská území pod kontrolou damašské vlády. Těžko by to dělali, kdyby věděli, že se jedná o předem rozhodnutý souboj a volby jsou hrou „jen tak na oko“.
Syřané jsou na to příliš velcí pragmatici a předem určit výsledek v tak širokém spektru kandidátů nelze. 250 zvolených poslanců za 15 regionů, z nichž ovšem minimálně šest vláda vojensky neovládá a nemohla tam tedy fyzické konání voleb zajistit, bude mít jenom částečnou legitimitu. Přesto ale nelze tvrdit, že volby za takto specifických podmínek nereprezentují nic.
Fotogalerie |
Očekávané vítězství pro-bašárovských stran navíc nemusí být nutně pro příští osud Sýrie špatně. Má-li být na konci procesu mír v Sýrii, znamená to návrat k silné centrální vládě, natolik sekulární, aby mohla tolerovat jiná náboženství a etnika – sunnity, šiity, alawity, druzy, řecké ortodoxní křestany či katolické maronity a syrské Kurdy.
Stačí si pak pozorně poslechnout i třeba jen onu Asadovu „umírněnou“ opozici na vládních územích, zejména tu náboženskou. Velký muftí Sýrie Ahmad Hassoun se v předvolebním klání nechal slyšet, že Islámský stát a Izrael de facto politicky jedno jsou a pak ještě dodal, že jeho historická Sýrie je „území od Sinajské pouště až po Hidžáz“, které bylo jen uměle rozděleno do malých států. Je-li to součast programu protibašárovské domácí opozice, pak zaplať Pán Bůh – tedy Alláh - za Asadův realismus.
Výsledkem těchto voleb od počátku nemohla být skutečně plně mezinárodně reprezentativní a celosyrská vláda. Zároveň to ale není krok zpět. Výsledkem je plánovaný vstup vojensky nebojující opozice z území ovládaného Asadem do dnešní damašské vlády, která se s takto posíleným mandátem a vyzbrojena ruskou a iránskou podporou pustí do dalšího kola nejdůležitější bitvy syrské války. A ta se odehrává v Ženevě.
Základní pravidlo říká, že vše, co získáte nebo ztratíte na bojišti, zobchodujete potom ve Švýcarsku. Asad zde hraje simultánní šachovou partii současně s Iránem, Ruskem, USA, EU, Saúdskou Arábií, Tureckem a Katarem za přihlížení Spojených arabských emirátů a Izraele. Pokusí se nyní vykouzlit z posíleného mandátu nějaké nové „koaliční vlády“ alawitů se snesitelnou opozicí text nové syrské ústavy.
Klíčovým kompromisem musí být záruka pro alawity
Zadání je, aby byla přijatelná pro co nejširší spektrum syrské společnosti a dala jednotlivým komunitám bezpečnostní záruky. Jako osobní bonus pak Asad chce být garantem přechodného obchodí. Příští prezidentské volby by měly být až v roce 2021. Pro opozici bude jeho takto dlouhé setrvání nepřijatelné, pro Západ obtížně stravitelné. Zkrácení jeho prezidentského mandátu výměnou za možnost přestat volat po jeho okamžitém odchodu vykukuje jako zatím nepřiznaný kompromis.
Asad podle očekávání vyhrál syrské volby. Přišlo k nim pět milionů lidí |
Je tedy po volbách na vládních územích a přichází čas věštění, co bude dál. V Ženevě začíná poprvé jednání vlády a opozice tváří v tvář. Obtížně vyjednané rusko-americké příměří v Sýrii by mohlo dočasně skončit na plánované ofenzívě syrských vládních vojsk, které se pokusí znovu dobýt Aleppo. To je ovládáno z menší části „tou správně prozápadní“ opozicí placenou ze Zálivu a z větší části an-Nusrou.
Jen pro připomenutí, Nusra je odnož Islámského státu, která se s ním ale rozešla, protože zůstala věrná umírněnější Al-Káidě a ženevských rozhovorů se tedy neúčastní. Kdo v Ženevě není, není tam proto, že je to terorista.
Rusko pomůže ofenzívě na Aleppo ze vzduchu, ale udělá to nejspíš tak limitovaně, aby ze strany USA nepřišlo víc než bombardování novinovými články. Po dobytí Aleppa pak nastane další kolo rozhovorů v Ženevě. Podobná situace s pouze dalšími a dalšími jmény syrských lokalit se bude po měsíce opakovat.
Množství zájmů a vyjednavačů syrského míru je totiž stále ještě příliš velké na to, aby již teď mohlo dojít k nějakému závěrečnému smíru. Ten nastane teprve ve chvíli, až všichni okolo ženevského stolu budou mít co ztratit, a proto uzavřou dnes ještě nemyslitelné kompromisy.
Klíčovým kompromisem budou muset být bezpečnostní záruky pro alawitskou menšinu. Nebudou-li k nim alawité v nějakém momentě potřebovat prezidenta Asada jako jednu z nich, rozhodnou se sami, kdo je „syrské řešení pro Sýrii“, po kterém dnes stále volají. Ale to přijde asi až ve chvíli, kdy Asad pochopí, že už odejít může, Syřané pochopí, že našli jeho alternativu, a Západ pochopí, že podmiňovat jednání odchodem Asada bez nalezené alternativy není cesta do ráje, ale spíše do další Libye dnešních dnů.
Objevování Sýrie tedy ještě bude pro Evropany a Američany něco jako loupání cibule. Čím více slupek odloupnete, tím více slz vám stoupne do očí.
