Tentokrát nedaleko základny Bagrám a s horšími následky - čtyři čeští vojáci ze 4. brigády rychlého nasazení z Chrudimi a ze Žatce byli zabiti a jeden byl vážně zraněn.
Jedná se o tragédii pro rodiny obětí i pro spolubojovníky a jde o připomínku všem vojákům, že součástí jejich řemesla je smrt a zranění, že člověk neví ani dne, ani hodiny a neochrání ho zkušenosti, sebelepší výcvik ani technika. A ve válce - v Afghánistánu válka pořád je, byť ta povstalecká -se umírá. Vím, že si to každý voják uvědomuje a akceptuje to, často na rozdíl od společnosti pokřivené Švejkem a letitým vysvětlováním, že armádu máme především proto, aby zachraňovala lidi při povodních a stavěla nemocnice v konfliktních a postkonfliktních zónách.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Jistě, vojáci mají pomáhat při živelních katastrofách, pokud je zapotřebí, vojenští lékaři mohou pomáhat civilistům ve válkách, ale kvůli tomu armádu skutečně nemáme.
Tento úvod může člověka přivést ke dvěma tématům. Prvním je otázka po smyslu a druhým po obsahu zahraničních misí. Tragédie, jako je tato, vyvolá zajisté vlnu otázek, jestli ten Afghánistán stojí za životy čtyř vojáků, respektive devíti celkem, jestli jsme tam něčemu pomohli, a někteří začnou vykřikovat cosi o žoldnéřích. Záludnost otázky po smyslu je v tom, že každý na ni odpovídá podle toho, jak chce vidět realitu, nikoli dle reality skutečné. Afghánci se dnes mají ve všech ohledech lépe než před rokem 2001, což je objektivní a hlavně měřitelný fakt, byť ze zpravodajství se člověk nedozví o mnoho víc než o korupci a zabíjení. Doporučuji studie různých organizací porovnávajících školství, rozvoj ekonomiky a podobně. Takže ano, situace se zlepšila a napomohli tomu i čeští vojáci a civilní odborníci, kteří v zemi působili. Ale důležitější je něco jiného.
Armádu si zřizuje stát kvůli zajištění vnější bezpečnosti a armáda vždy byla a je důležitým nástrojem jeho (nejenom) zahraniční politiky - ať už jde o odstrašení, nebo o přímou účast ve válce blízko či daleko od hranic.
Afghánistán byl a je spojeneckou operací a z hlediska zahraniční politiky České republiky se nasazení armády i dalších složek dá hodnotit pouze pozitivně. Zadržování nepřátel (respektive hrozeb) daleko od hranic, zvýšení prestiže České republiky mezi spojenci, „otestování“ armády jsou důležité přínosy, ze kterých budeme žít ještě dlouho.
Armáda má vlastní zákony
Smrt českých vojáků v BagrámuATENTÁT: Výbuch v Bagrámu zabil čtyři české vojáky REAKCE: Nezemřeli zbytečně, řekl Zeman SMUTEK: Obrana stáhla vlajky na půl žerdi PŘEVOZ: Speciál přiveze těla ve čtvrtek OBĚTI: V českých misích zahynulo celkem 24 mužů KOMENTÁŘ: Víme, proč vojáci padli? ODŠKODNÉ: Rodiny dostanou asi milion TÁLIBÁN: Mučedník zabil okupanty |
A co je myšleno obsahem. Historicky tvoří „strážci“, či jinak řečeno armády, uzavřené skupiny s vlastními zákony, symboly, řečí a hodnotami. Služba a v případě potřeby válka má být jejich smyslem. Většina vojáků není vojáky proto, aby se stali „hrdiny“, což je slovo oblíbené obzvláště ve světě civilním, pro který jsou „hrdinové“ důležitým stmelujícím prvkem a zkratkou pro formování historie a kolektivního myšlení. Civilní svět má vůbec tendenci přikrašlovat si vojenský svět a přikládat mu významy, které nemá a které jsou vojákům cizí. V situacích, jako je ta dnešní, má občas tendenci upadat do patosu. To je však to poslední, co si mrtví vojáci, jejich rodiny a spolubojovníci zaslouží.
Vztah k armádě je v České republice i z historických důvodů poměrně komplikovaný. Upřímně řečeno zbytečně. Odkazování ke stereotypům, jako jsou roky 1938 či 1968, jenom ambivalenci potvrzuje a vůbec ničemu nepomáhá. Armáda České republiky je ukázkovým příkladem proměny, kterou si tato země prošla. Současný étos, tradice a navazování na historii zformovaly jinou armádu než tu, která se objevuje ve vzpomínkách pamětníků a často karikuje vnímání armády. Onen vojenský svět je jiný než ten civilní, ale zároveň je svým způsobem odrazem jeho hodnot.
Mám pocit, že mnoho našich vojáků je více spjato s tímto státem, chtějí mu sloužit (doma či v zahraničí) a něco obětovat, než řada občanů, kteří využívají svobod a relativní bezpečnosti.
Když člověk uvažuje o těch, kteří v úterý zahynuli v Afghánistánu, neměl by skončit u individuální tragédie. Měl by přemýšlet o širších aspektech, o tom, že vojenská síla je základním stavebním kamenem státu a že armáda a vojáci jsou zde primárně kvůli jeho občanům, a je jedno, jestli jim slouží v České republice, nebo daleko za hranicemi. A také o tom, že smrt patří k vojenskému řemeslu.
